Historie a vývoj osídlení obce

• Strana 1

  VOHANČICE

  Historie a vývoj osídlení obce

  ………………………

  Zpracoval: Jaroslav Sadílek

  Objednatel: Obec Vohančice

  BYSTŘICE nad Pernšt., prosinec 2023

  Jaroslav Sadílek

  PRŮZKUMY PAMÁTEK

  Lipová 891, 593 01 Bystřice nad Pernštejnem

  776 079 078 IČO: 704 86 450

• Strana 2

  OBSAH

  ÚVOD …………………………………………………….….. 2

  VOHANČICE V POČÁTCÍCH SVÝCH DĚJIN …………. 3

  HISTORIE VOHANČIC V OBDOBÍ STŘEDOVĚKU ….. 10

  OSUDY VOHANČIC V 16. A NA POČÁTKU

  17. STOLETÍ …………………………………………. 20

  VOHANČICE V PRŮBĚHU 17. STOLETÍ …………….. 26

  PROMĚNY VOHANČIC V 18. A 19. STOLETÍ ………….. 35

  AREÁL ZÁMKU A DVORA – PROMĚNY PANSKÝCH

  SÍDEL V DĚJINÁCH VOHANČIC ….……………... 54

  ZANIKLÁ VESNICE LUDVÍKOV ….…………………… 65

  DOLOVÁNÍ STŘÍBRA A ŽELEZNÝCH RUD

  V OKOLÍ OBCE ……………………………………... 70

  OSADA ZÁVIST ….………………………………………... 78

  PRAMENY …………………………………………………. 85

  LITERATURA ……………………………………………... 88

• Strana 3

  2

  ÚVOD

  Vesnice Vohančice představuje jednu z mnoha obcí jihovýchodní části

  Vysočiny, konkrétněji širšího regionu Tišnovska, která, stejně jako mnohé jiné, má svoji

  jedinečnou historii a bohatý vývoj. Ten je presentován mimo jiné dodnes zachovanými či

  již dříve zaniklými historickými památkami, které jsou také spolu s dostupnými

  archívními prameny zdrojem poznatků, jejichž systematické studium umožňuje

  rekonstruovat dějiny obce od jejích nejstarších počátků až do novodobého období.

  Zdrojem cenných poznatků je v případě Vohančic pouze areál zámku, někdejší

  středověké a renesanční tvrze, jehož minulost dnes historických písemností dokládá také

  zajímavá architektura. V neposlední řadě je zdrojem důležitých poznatků k vývoji

  Vohančic a proměn této obce také rozbor struktury historické zástavby, získaný na

  základě analýzy dostupných odhadů, urbářů a soupisových pramenů v podobě

  novověkých katastrálních operátů. Písemné záznamy těchto pramenů po sjednocení a

  podrobném rozboru umožní získat zcela nové a dosud nedosažitelné informace, názorněji

  přibližující starší dějiny Vohančic a jejich historických zajímavostí, jejichž souhrn a

  podrobné zhodnocení jsou obsahem této publikace.

• Strana 4

  3

  VOHANČICE V POČÁTCÍCH SVÝCH

  DĚJIN

  Zřejmě pro každé sídliště existuje v rámci výkladu jeho historie důležitý

  moment, a tím je první písemná zmínka, zaznamenávající existenci sídliště

  v dochovaných písemných pramenech. Je zřejmé, že datace vzniku a počátků každé

  osady podle prvního písemného záznamu je velice nepřesné a zkreslující. Takový záznam

  může být dochován až z pozdějšího období, kdy již předmětné sídliště již několik století

  existovalo a v předešlém období nebyl důvod jeho přítomnost zachytit, případně se, a to

  je častější možnost, starší doklad nedochoval. Případně může být podkladem,

  obsahujícím první písemnou zprávu, blíže nedatované falzum, jehož platnost v daném

  období nemusí být sice přímo zpochybněna, ovšem obsah dokumentu mohl procházet

  určitým vývojem a neznáme tak dataci, ke které se obsah listiny váže.

  V literatuře, zejména v pracích vzniklých z iniciativy vesnických kronikářů a či

  zájmově úzce zainteresovaných badatelů, můžeme často sledovat údaje, že určitá

  předmětná ves či městečko vzniklo v roce, s kterým je spojen první doklad v písemných

  pramenech. Od tohoto data pak zmínění autoři rekonstruují jeho historii a nastiňují další

  proměny, aniž by si uvědomovali, že bez důkladného poznání nejstarších počátků,

  předcházejících prvnímu písemnému záznamu, nelze další vývoj obce vést tím správným

  směrem, případně mohou být její další dějiny podány zkresleným a nepřesným

  způsobem. Z tohoto důvodu, a to i s rizikem, že se některé údaje a informace mohou

  v prvních kapitolách této práce opakovat, je nutno pokusit se alespoň o dílčí nástin

  počátků osídlení vsi Vohančic a jejího nejbližšího okolí. Absenci písemností

  k předmětnému období je zde nutno nahradit rozborem historické zástavby, zejména na

  podkladě dochovaných historických mapových materiálů a na základě srovnání

• Strana 5

  4

  urbanistické struktury širšího regionu v návaznosti na historickou komunikační síť a

  analýzou vztahu sídelní struktury k význačným objektům nejstaršího dějinného období

  obcí. Takto pojatý pohled na počátky zdejšího osídlení nám umožní překlenout i

  problémy, spjaté s absencí pramenů písemné povahy a nabídne pohled, i když poněkud

  skromný a na pouze hypotetických základech, do nejstaršího období našich obcí, které

  dosud zůstalo zahaleno v mlhách.

  První známý písemný doklad existence Vohančic je spojován s rokem 1255.

  Tehdy figuruje v listu znojemského kastelána Bočka ze Zbraslavi na obdarování

  cisterciáckého kláštera u Žďáru, který krátce před tím sám založil. Některé názory spojují

  první zmínky o Vohančicích se staršími daty, tyto domněnky však nebyly podpořeny

  skutečnými a věrohodnými dokumenty, nadále tak musíme spojovat nejstarší dějiny naší

  vsi s listinou z půlky padesátých let 13. století.

  1

  V každém případě rok 1255 není datem vzniku Vohančic, jejichž původ je

  zřejmě mnohem starší. Ve své středověké verzi vznikají nejpozději v průběhu první

  poloviny tohoto století, i když osídlení v jejich poloze může mít mnohem dlouhodobější

  původ.

  V průběhu první poloviny 13. století se setkáváme s řadou písemností,

  dokládajících nejen vznik nedalekého kláštera cisterciaček Porta coeli u Tišnova spolu

  s formováním jeho majetkového zázemí, ale také s počátky přilehlého deblínského

  panství. Zmínky o obou místech přicházejí přibližně současně v průběhu třicátých let.

  Ani ty však nepředstavují nejstarší doklady existence zdejších sídlišť. K jejich přiblížení

  již nepřispívají dochované archivní prameny, ale spíše zdroje archeologické povahy.

  Nebudeme se zde zabývat pravěkým a raně středověkým osídlením sníženiny

  sousedního užšího Tišnovska v údolí řeky Svratky a na jejích spojeních s Loučkou,

  Besénkem a dalšími přítoky. Ty jsou podrobně popsány jinde a osudů naší vsi se příliš

  netýkají. O to více jsou s prvotními dějinami Vohančic spojeny archeologické nálezy ze

  sousedního Deblína. Přestože jde o poměrně chudý soubor, i tyto skromné fragmenty

  poskytují cenný důkaz starobylosti zdejšího osídlení. Nejvýznamnější objevy byly

  získány z východní části návsi, kde při úpravách dvora bylo došlo k narušení několika

  objektů mladohradištního a středověkého stáří. Nálezy v podobě několika celých nádob a

• Strana 6

  5

  množství jejich fragmentů jednoznačně určují značnou starobylost zdejšího sídliště,

  neboť pocházejí z období od 10. a 12. století do závěru středověku.

  2

  K ještě staršímu období náleží opevněná poloha, nalezená teprve počátkem

  devadesátých let 20. století jižně od Vohančic, nad soutokem Pejškovského a

  Maršovského potoka. Toto hradiště je dochováno v podobě stop kamenitého valu a

  mělkého příkopu, jeho stáří udávají více než skromné nálezy keramických zlomků,

  datovatelné do posledních století prvního tisíciletí a do raných etap druhého tisíciletí.

  Původ tohoto opevněného sídla není zřejmý, archeologové uvažují o možné vazbě na

  případné dolování kovů v údolí obou zmíněných potoků, či o souvislosti s postupem

  osídlení do okrajových partií Vysočiny v závěru velkomoravské epochy. Je tedy zřejmé,

  že i na základě těchto nahodilých nálezů můžeme předpokládat počátky osídlení území

  dnešních Vohančic nejpozději na přelomu prvního a druhého tisíciletí, i když spolehlivé

  doklady dosud chybí.

  3

  V průběhu první poloviny 13. století, nejpravděpodobněji souběžně v jeho

  třicátých letech, se v nejbližším okolí Vohančic formují dvě správní centra. Jedno z nich

  představuje zakládaný cisterciácký klášter při soutoku Svratky a Loučky, druhé pak

  rozšiřující se panství deblínského hradu. Majetky nového kláštera se zprvu dary členů

  zakladatelské rodiny – moravského markraběte Přemysla, jeho bratra krále Václava a

  jejich matky Konstancie – kumulovaly zprvu v severním a východním okolí Tišnova, již

  od počátku čtyřicátých let se mírně rozšířily i západním směrem, do blízkosti Vohančic.

  Tehdy cisterciačky získávají statky ve Svatoslavi a blízké Březině, které pak klášteru

  zůstávají až do jeho zrušení v osmdesátých letech 18. století. Od souvislého území

  klášterních držav je Svatoslav oddělena majetky deblínské šlechty, stejně jako

  drobnějším zbožím vohančických (a heroltických) vladyků.

  Majetky pánů z Deblína v období vrcholného středověku dosahovaly až téměř

  k Předklášteří a severně od Deblína, kde je ohraničoval tok řeky Loučky a jejího přítoku

  1

  CDM III, s. 200 č. 223. MZA Brno, E 8 – cisterciáci Žďár, listina č. 2, sign. A 2.

  2

  P. Michna, J. Unger, Mladohradištní a středověké nálezy z Deblína. Sborník prací filosofické fakulty

  brněnské university XIII, E 9, 1964, s. 192-195.

  3

  J. Doležel, Lažánky (okr. Brno-venkov). „U hráze“, „U čertovy hráze“. Opevněné výšinné sídliště raného

  středověku (střední doby hradištní), stopy dalšího raně středověkého osídlení (mladší doby hradištní) v

  předpolí. Povrchový průzkum. Přehled výzkumů Archeologického ústavu AVČR v Brně 1993-1994. Brno

  1997, s. 212-215.

• Strana 7

  6

  Libochovky, na západě pak ke Katovu, Kuřimskému Jestřabí a Kuřimské Nové Vsi,

  jižním směrem pak k Braníškovu, Maršovu a Holasicím, kde k nim náleželo území

  zaniklé vsi Čeblovice. V těsném sousedství Vohančic k nim náležely Žernůvka a Pejškov.

  Území Vohančic a sousedních Heroltic tak zůstalo pevně sevřeno mezi klášterní a

  deblínské zboží. Shodou okolností obě vsi náležely ve středověku šlechtickému rodu

  račích klepet, jehož zdejší majetky nebyly na užším Tišnovsku ojedinělé, jak si ještě

  povíme.

  Postup osídlení a spolu s tím i vznik nejstarších šlechtických panství je do

  značné míry ovlivněn tehdejší sítí důležitých komunikací, jejichž význam rostl zejména

  při prostupu jen řídce osídleným členitým terénem Vysočiny. V okolí Tišnova mířila tato

  trasa od Předklášteří a tamního raně gotického kláštera cisterciaček na vyvýšený hřbet

  mezi řekami Nedvědičkou a Loučkou, přičemž jiná alternativní trasa směřovala ke

  Žďárci a dále ke Strážku. Poté oba směry pokračovaly na Novoměstsko. V prostoru

  nynějšího Tišnova, snad v blízkosti dosud dochovaného zájezdního hostince Humpolky,

  se na tuto trasu napojovala cesta, přicházející od Deblína a Vohančic. Někteří badatelé

  zmiňují v souvislosti s šířením mladší hradištní sídelní struktury do vyšších poloh na

  západ od tišnovské kotliny komunikační tah, odbočující v Tišnově směrem k Deblínu a

  Velké Bíteši, kde navazoval na významnější trasu do Čech. Odvolávají se přitom na

  pozdně středověké kronikářské záznamy, popisující cestu panoše Jaroslava s Albrechtem

  Kostkou z Postupic k francouzskému králi. Podle nich máme po této trase doložený

  přesun členů královského poselstva roku 1464, vedenéhý Albrechtem Kostkou z

  Postupic, a vracející se z jednání u francouzského krále Ludvíka XI. za králem Jiřím z

  Poděbrad, který tehdy pobýval v Brně. Panoš Jaroslav, který osudy poselstva tehdy

  zachytil ve svém deníku, zmiňuje krátkou zastávku v Tišnově, neboť okolní lesy nebyly

  příliš bezpečné pro noční cestování.

  4

  Ovšem zpráva z kronik není jediným dokladem existence obchodní komunikace,

  procházející naším regionem na západním Tišnovsku. Dosud nepovšimnuty zůstaly také

  záznamy z dokumentů 18. století, spojené s dějinami drobného zámeckého sídla v

  4

  P. Michna, Příspěvek k mladohradištnímu osídlení Tišnovska. Vlastivědný věstník moravský XX, 1968,

  s. 263, 264, pozn. 19. R. Urbánek, B. Mathesius, Ve službách Jiříka krále. Deníky panoše Jaroslava a

  Václava Šaška z Bířkova. Praha 1940, s. 30.

• Strana 8

  7

  nedalekém Křižínkově. Ještě před připojením Křižínkova k panství města Brna se

  správou v Kuřimi, kam tehdy náležel také Deblín, v polovině 18. století byl vyhotoven

  inventář křižínkovského zámku. Ten směřuje polohu dosud neznámého sídla, krátce poté

  zaniklého, k „bývalé zemské silnici“, procházející právě Křižínkovem. Protože žádná

  známá obchodní trasa, s výjimkou silnice, spojující Brno s Jihlavou, území Bítešska

  neprotíná, a tato silnice je od Křižínkova poměrně vzdálená, je nutno uvedený doklad

  spojit s trasou východozápadního směru, probíhající také zdejším územím. Tuto trasu

  připomínají rovněž významnější zájezdní hostince staršího původu, doložené již v

  průběhu 17. století v Deblíně a tehdy zaniklé Závisti u Vohančic, a dále zaniklá vesnice

  Veselá západně od Deblína, jejíž jméno je velice často spojováno právě s pohostinským

  zařízením na historických obchodních komunikacích. Nedaleko od místa zatím

  nelokalizované vesnice se dnes nachází lesní trať „U šraňku“, připomínající jeden ze

  způsobů zátarasu na podobných cestách.

  5

  Členitá partie vohančického katastru tvořila již v nejstarších dobách významný

  bod na zmíněné komunikační trase. V místech či nejtěsnější blízkosti dnešní obce

  přecházela cesta z rozsáhlé jen lehce členité desky, rozkládající se na severním a

  severovýchodním Bítešsku, do zahloubené a po okrajích silně rozbrázděné sníženiny,

  tvořené korytem řeky Svratky a jejích přítoků. Taková poloha vytvářela nejen příhodné

  podmínky pro vznik raného osídlení, ale rovněž poskytovala ideální situaci ke zbudování

  stanice, chránící předmětnou obchodní trasu a poskytující cestujícím potřebné zázemí.

  Tuto stanici mohl představovat blízký Deblín. Prvotní trasa, přes jejím přeložením do

  hlubokého údolí Závistky severně od naší obce, procházela podle zjištění znalce

  historických cest širšího Tišnovska Rostislava Vermouzka poblíž jižního konce Vohančic

  od Březiny k Pejškovu a dále k Deblínu. Snad právě tato trasa byla jednou z příčin vzniku

  drobného šlechtického statku, sevřeného klášterním panstvím a zbožím pánů z Deblína a

  sestávajícím z vesnic Vohančice a Heroltice, jak si ještě přiblížíme později.

  6

  Je pravděpodobné, že nejstarší počátky Vohančic v rukou místní šlechty jsou

  úzce spjaty s počátečním rozvojem sousedního Deblínska, které území naší vsi z větší

  5

  MZA Brno, C 2 – tribunál-pozůstalosti, kart. 255, sign. V 18. R. Vermouzek, Zájezdní hospody. Jižní

  Morava 13, 1977, s. 131-132.

  6

  R. Vermouzek, Záhadná ves Ludvíkov u Tišnova. Vlastivědný věstník moravský XXXIII, 1981, s. 348.

• Strana 9

  8

  části obklopovalo. Nejstarší z písemných pramenů známé dějiny Deblína první poloviny

  13. století jsou propojeny s osobou Ratibora z Deblína. Ten se v písemných pramenech

  připomíná od roku 1234 až do poloviny 13. století, kdy byl jeho život spojen s

  purkrabským úřadem na hradě Veveří. Poslední zmínka není sice přesněji datována, z

  uvedených souvislostí je však její vznik řazen před rok 1253. Tehdy přikazuje král

  Václav I. Ratiborovi, aby ochraňoval klášter v Doubravníku před útoky pánů z Medlova a

  zajistil klášteru opětovné navrácení jejich užitků ze stříbrných dolů v jeho blízkosti a

  neoprávněně odňatých Jimramem z Medlova a jeho tchánem Sigfridem.

  Smrtí Ratibora z Deblína přechází veškeré rodové majetky na jeho syny Jenče a

  Hartleba. Ty však nenacházíme v souvislosti s jejich rodovým statkem na západním

  Tišnovsku, ale především ve spojení s jejich jihomoravskými majetky na Slavkovsku,

  případně s úřady, které zejména Hartleb vykonával ve službách olomouckého biskupa.

  Může to být však také způsobeno jen velice skromnou zásobou dochovaných listin z oné

  doby. Zatímco Jeneč se připomíná s přídomkem z Deblína, Hartleb figuruje především s

  predikátem, odvozeným od dosud nejasné lokality Dubno, případně z Phansberku.

  Naproti tomu jeho bratr Jeneč se uvádí v letech 1254 až 1266 v úřadu purkrabího na

  zeměpanském hradě Hradci u Opavy, jinak také Hradci nad Moravicí. Tento úřad dědí po

  svém otci Ratiborovi, jenž je n Hradci uváděn roku 1240. Právě pobyt na tomto slezském

  sídle, pod jehož zásadní stavební úpravy z doby po polovině 13. století se Jeneč podepsal,

  zřejmě značně ovlivnil další osudy Deblínska v průběhu následujícího středověkého

  vývoje, jak je zřejmé z dalších dokladů a vlastnických vztahů.

  7

  Vraťme se zde zpět do roku 1255 a ke zmíněné listině, obsahující nejstarší

  písemný doklad existence naší vesnice. V řadě svědků tohoto listu znojemského kastelána

  Bočka ze Zbraslavi, vystavené na potvrzení darů nově založenému klášteru

  cisterciáckého řádu u Žďáru, uvedeno mezi jinými šlechtici také jméno jistého Macka z

  Vohančic a jeho stejnojmenného syna („Mazcho de Bohanschiz“). Toto jméno, které se

  již dále v jiném z dochovaných dokumentů nevyskytuje, se nalézá ve společnosti mnoha

  jiných zástupců tehdy se prosazujícího významnějšího společenského stavu. Můžeme

  jmenovat například Petra z Železného, dále Přibyslava z Želechovic, Víta z Pucova,

  7

  L. Jan, Osudy vesnice ve středověku. In: Křenovice. Křenovice-Slavkov u Brna 2005, s. 37-39. P.

  Kouřil, D. Prix, M. Wihoda, Hrady českého Slezska. Brno-Opava 2000, s. 168, 424.

• Strana 10

  9

  Beneše a Přibíka z Černína, Řepolta z Tavíkovic, Vojtěcha z Bučovic a Dětla ze Skalice.

  Přestože jsme zde uvedli jen skromný zlomek jmen všech zúčastněných svědků, již z

  tohoto je zřejmé, že velká část osobností pocházela z blízkého okolí Znojma, kde

  zmíněný Boček vykonával svůj úřad. Po vzdálenějších statcích se pak psal jen vzorek

  tehdejší šlechty. Je pak zajímavé, že z vlastního Tišnovska pocházeli hned tři zástupci –

  kromě otce a syna z Vohančic to byl ještě Petr ze Železného.

  8

  Jak víme z dochovaných pečetí pozdějších zástupců zdejšího rodu, znakem

  vohančické šlechty byla dvojice račích klepet. Stejným erbovním znamením disponovaly

  také rody píšící se po sousedních Herolticích, nedalekém Železném a Lažanech či Věži u

  Tišnova. V případě posledně jmenované lokality jde o zaniklý dvůr, stávající zřejmě

  v blízkosti dnešního Červeného mlýna pod Tišnovem. U Lažan je pravděpodobné

  ztotožnění s nedalekými Lažánkami, i když dosavadní práce upřednostňují také Lažany u

  Černé Hory a Lipůvky. V pozdějších dobách nacházíme znamení račích klepet rovněž ve

  spojitosti s rodem z Býkovic u Černé Hory. Pokud by se lokalizace Lažan k blízkým

  Lažánkám potvrdila, znamenalo by to, že na jihozápadním Tišnovsku se nejpozději

  v polovině 13. století formovalo majetkové centrum rodu račích klepet, rozšiřující své

  majetky také o území při severním okraji Tišnova. Zde se však již pohybujeme v období,

  podrobně doloženém množstvím písemných dokumentů. Přestože na další konkrétní

  zmínky o osudech Vohančic si musíme ještě nějakou dobu počkat, proměny rodových

  statků erbu račích klepet si na jejich základě přesto můžeme v hrubých rysech nastínit, a

  to v rámci následující kapitoly.

  9

  8

  CDM III, s. 200 č. 223.

  9

  J. Pilnáček, Staromoravští rodové. Brno 1996, s. 15-16, 59, 82, 129, 534.

• Strana 11

  10

  HISTORIE VOHANČIC

  V OBDOBÍ STŘEDOVĚKU

  V předešlé části jsme se dotkli nejstarší písemné zmínky existence našich

  Vohančic, dochované v podobě osoby otce a syna Macků z Vohančic. Na další doklady si

  pak musíme počkat až téměř do konce 14. století, do roku 1390. Co se ve Vohančicích

  v tomto mezidobí dělo, jaké osudy provázely naši vesnici? To můžeme přiblížit pouze

  nepřímo a především na základě historie okolní vsí a statků.

  Podobně skromné, jako v případě Vohančic, jsou písemné zdroje také

  k tehdejším dějinám přilehlého klášterního panství cisterciaček z Porta coeli. Jeho

  historie v průběhu 14. století je známá především z několika ojedinělých zpráv,

  dokumentujících postupné rozšiřování klášterních majetků. Ve stejné době začíná

  pozvolný dílčí rozpad nedalekého veverského panství, náležejícího dosud panovníkovi,

  jehož některé vsi byly tehdy dávány jako výsluha členům zeměpanského dvora. Pevnější

  a stabilnější strukturu si udrželo deblínské panství, které bylo však po vymření

  zakladatelského rodu na počátku 14. století rozděleno na vlastní deblínskou a poté

  loučskou část, spravovanou z hradu nad Dolními Loučkami. První díl přechází do

  vlastnictví pánů z Lomnice, druhý pak do majetku Kunštátů.

  10

  V majetku rodové linie erbu černého křídla zůstalo panství deblínského hradu po

  celé 14. století a setrvalo u něj až do šedesátých či sedmdesátých let 15. století. Rodová

  větev pánů z Lomnice se po svém zdejším statku rovněž psala. Její državy se však

  neomezovaly pouze na zdejší region, mezi majetky členů této rodové linie se objevovalo

  také loucké panství s městečkem Olešnicí severně od Lomnice. Rozsah deblínského

• Strana 12

  11

  panství zůstával po toto období poměrně stabilní a do života přilehlých Vohančic zřejmě

  nijak nezasahoval.

  Osudy naší vsi probíhaly tehdy plně v režii rodu erbu račích klepet, přestože

  konkrétní doklady chybí. Nápadná kumulace majetků tohoto rodu v těsném sousedství

  Tišnova a zmínka hned o třech jeho členech v listu z padesátých let 13. století mezi

  dalšími zástupci významných šlechtických rodů nabízí variantu, zda i první zástupci

  tohoto rodu nepatřili k družině moravských markrabat a k zázemí jejich dvorce. Ten se

  stává ve třicátých letech 13. století základem nového kláštera nad Tišnovem. Je zřejmé,

  že pokud rozsah deblínského panství již za života Ratibora z Deblína doznal své podoby,

  známé z pozdějších let, přilehlé zboží rodu račích klepet již muselo představovat

  suverénní územní jednotku, deblínskými majetky zčásti obklopenou. Z toho je tedy

  zřejmé, že prvotní vohančický statek, k němuž z počátku mohly náležet rovněž sousední

  Heroltice, zde existoval již v dobách, kdy nad soutokem Loučky a Svratky vzniká nový

  cisterciácký klášter.

  Jak jsme již uvedli, z dokladů 13. a 14. století je zřejmé, že jednotlivé linie rodu

  klepet se tehdy psali nejen po Vohančicích či Železném, ale také po Herolticích, dvoře

  Věži u Tišnova, Lažánkách, a také vzdálenějších Býkovicích. Na tamní lenní statek

  olomouckého biskupství se však zřejmě dostávají mnohem později, jejich ranou rodovou

  základnou se stává nejbližší okolí Tišnova.

  Zde, podle dosavadních předpokladů, vznikají dvě jádra rodových držav –

  Vohančice a Železné. Vlastníci obou pak společně figurují na listině Bočka ze Zbraslavi

  z roku 1255. Členové rodu z Železného se však, s výjimkou dokladu z poloviny 13.

  století, po značnou část středověku vůbec nepřipomínají, setkáváme se s nimi teprve od

  šedesátých let 15. století. To již majetky v Železném nevlastní. Větší část vesnice ostatně

  patřila již od poloviny třicátých let 13. století tišnovským cisterciačkám. Rod zde vlastnil

  zřejmě pouze dvůr, který se však již v polovině 14. století nalézal v majetku tišnovského

  měšťana Boreše. Tehdy jej postoupil brněnským augustiniánům. V jejich vlastnictví pak

  dvůr zůstává až do poloviny 18. století, kdy jej získávají tišnovské cisterciačky,

  spravující přilehlou ves. Rod erbu račích klepet tak z Železného mizí nejpozději

  10

  J. Doležel, Tišnov ve středověku a na počátku novověku /od slovanského osídlení do roku 1554). In:

  Tišnov. Příroda – dějiny – památky – lidé. Tišnov 2013, s. 245-246.

• Strana 13

  12

  v průběhu první poloviny 14. století, až do šedesátých let 15. století pak o něm nemáme

  žádné zmínky.

  Uvedli jsme možnost celistvosti prvotního statku vohančické šlechty v rozsahu

  dvou sousedících vsí Vohančic a Heroltic. Uvažují tak i dosavadní historikové, s tím, že

  později dochází k oddělení Heroltic v podobě samostatného statku, spravovaného vedlejší

  rodovou linií stejného znaku. Na rozdíl od Vohančických se sice vladykové z Heroltic

  nepřipomínají již v průběhu 13. století, s doklady o jejich členech se však setkáváme po

  značnou část 14. století. První doklad nacházíme již v jeho prvních desetiletích. Roku

  1316 figuruje jméno Herolta z Heroltic na listu Bernarda z Cimburka, stvrzující prodej

  vsi Pacova na Moravskotřebovsku Stanimírovi z Letovic. Jméno Herolta figuruje ve

  společnosti šlechty, jejich majetky se nacházely především v severní části Boskovické

  brázdy, tedy zcela mimo náš region. V roce 1364 držel ves a dvůr Heroltice spolu

  s majetky ve vsi Hájku severně od Tišnova další Herolt z Heroltic. Nešlo o stejnou osobu,

  doloženou v počátcích tohoto století, jméno Herolt se v genealogii tamního rodu

  objevovalo v každé generaci a později přešlo i do formy příjmení. K tomuto zboží

  později přibyly i podíly v Řikoníně a v Ostrově u Žďárce, a dále v Újezdě u Tišnova.

  V rukou Heroltů zůstávají Heroltice po celý zbytek středověku, až do roku 1535, kdy

  zdejší statek získávají Jan z Pernštejna a Jan z Lipé. V Herolticích se tehdy připomíná

  také tvrz, která byla sídlem tamní větve rodu erbu račích klepet.

  11

  Obdobný vývoj prodělaly také naše Vohančice. Rovněž zdejší statek setrval

  v rukou jediného šlechtického rodu po celý středověk, změna nastala teprve s převodem

  Vohančic do vlastnictví Pergarů z Perku v roce 1573. K tomu se však dostaneme až

  později. Do povědomí vstupují Vohančice opětovně teprve krátce před koncem 14.

  století, v roce 1390.

  Toho roku zapisuje Pavel z Vohančic řečený Šilheř své manželce Markétě

  věnem 50 hřiven grošů, a to na vsi Vohančice s jejím veškerým příslušenstvím. Obvěnění

  zopakuje ještě v roce 1406, kdy Markétě postupuje na Vohančicích dvě hřivny bez

  dvanácti grošů ročního platu. Z tohoto záznamu zjišťujeme, že Markéta byla dcerou Petra

  11

  CDM VI, s. 69 č. 98; ZDB IV, s. 50 č. 91, 92; VIII, s. 223 č. 145, s. 237 č. 384, 385; XXV, s. 241 č. 3. J.

  Pilnáček, Staromoravští rodové, s. 59.

• Strana 14

  13

  z Rojetína. Ve stejném roce vedl Pavel Šilheř spor s Viknanem ze Skalice ohledně

  dlužných deseti hřiven grošů z pozůstalosti po zemřelém Jindřichu Heroltovi z Heroltic.

  12

  S Vohančicemi se setkáváme ještě krátce před vypuknutím husitských válek,

  v roce 1415, kdy Ješek ze Šerkovic zapisuje své manželce Machně na osmi lánech

  s mlýnem v Borovníku věno padesát hřiven grošů. Toto věno bylo původně zapsáno na

  Vohančicích, na Borovník bylo dodatečně přeneseno.

  13

  Poklidné poměry, spjaté především s průběhem 14. století, se vstupem do

  nového věku razantně proměnily. Již v závěru předešlého století jsou dějiny Moravy

  spjaty s válkami mezi moravskými markrabaty, bratry Joštem a Prokopem. Po jejich

  skončení pokračovali členové jejich často polovojenských družin v dosavadní převážně

  záškodnické činnosti, nyní již převážně ne svůj vlastní prospěch, případně v zájmu jejich

  vůdce či ochránce z řad významné šlechty. Přestože ve vlastních Vohančicích nemáme

  konkrétní dopad činnosti těchto družin, spočívající především v loupežných přepadech na

  cestách a vůbec v širokém okolí, doložen, našeho území se jejich aktivity úzce dotýkají.

  Na hradě Víckově měla základnu družina Haška Ostrožského z Valdštejna, na blízkém

  Košíkově pak jeden z členů družiny Viléma z Pernštejna Mikuláš z Člupku. Další sídla

  těchto skupin bychom tehdy mohli najít na hradech Pernštejně, Skalách u Jimramova,

  Doubravici nad Svitavou, Lamberku a Kraví Hoře u Náměště nad Oslavou, nebo

  Křižanově. Podporu nacházely také v některých městečkách nebo osamocených mlýnech

  či dvorcích. Příkladem je například Nedvědice, Doubravník či nedaleký Tišnov. Zde jako

  zázemí družinám sloužil tzv „Věžní dvůr“ či jednodušeji Věž, situovaný v blízkosti

  dnešního Červeného mlýna, který patřil jedné z rodových linií vohančických vladyků

  erbu račích klepet. S nástupem husitských válek činnost těchto družin slábla. Jejich

  členové se často dávali do služeb husitů a mohli tak ve svých aktivitách pokračovat

  „organizovaně“.

  14

  V průběhu husitských válek se vohančický statek ocitá v sevření dvou názorově

  rozdílných majetkových celků. Od východu a zčásti i severu je obklopovaly majetky

  12

  ZDB VII, s. 196 č. 845; VIII, s. 238 č. 393; PK II, s. 46 č. 222.

  13

  ZDB XI, s. 297 č. 141.

  14

  F. Hoffmann, Bojové družiny na Moravě a v Čechách před husitskou revolucí a za revoluce. Táborský

  archiv 6, 1994, s. 134-138. F. Hoffmann, Popravčí a psanecké zápisy jihlavské. Praha 2000, s. 83-85 č. 53.

  J. Sadílek, Drahonín. Historický vývoj stavebních památek a osídlení obce. Drahonín 2016, s. 20-21, 72-73.

• Strana 15

  14

  cisterciaček z Porta coeli, o jejichž příklonu nelze pochybovat. Naproti tomu deblínští

  páni z Lomnice stranili výhradně husitství, stejně jako většina šlechty v širším okolí,

  například Pernštejnové, Kunštáti, Boskovicové, majitelé Meziříčska páni z Kravař a další.

  Ovšem ještě před vypuknutím válek v plném jejich rozsahu Lomničtí deblínské panství

  prodávají. Novým majitelem tohoto zboží se roku 1415 stává Archleb z Věteřova erbu

  beraních rohů, jehož spojují příbuzenské svazky se šlechtickými rodinami, píšícími se po

  Čeblovicích, Holštejně, Jedovnicích, Popovicích a jiných převážně jihomoravských

  statcích.

  V majetku rodu z Věteřova setrvalo deblínské panství také v dalších letech. Jeho

  vlastník posléze přikupuje také statek hradu Drahotuše v Moravské bráně na severní

  Moravě, po kterém se dále píše. Deblín vlastnili potomci Archleba z Věteřova do roku

  1448, kdy jej prodávají Vaňkovi z Boskovic. Ještě před tím, roku 1437, kupuje Archleb

  od nejvyššího komořího Jana z Lomnice všechna práva, která měl na vsi Lažanech, Ta

  Jan z Lomnice získal ještě před husitskými válkami od dosavadních držitelů Jana

  řečeného Talda z Lažan a jeho dcery Uršuly. Je zřejmé, že Věteřovští rovněž náleželi

  mezi podporovatele husitských tezí, i když přímé zprávy chybí, stejně jako neznáme ani

  konkrétní informace o dopadu válečných let na život zdejších vesnic.

  15

  Tišnovské klášterní panství se tehdy nacházelo pod ochranou okolní šlechty.

  První ochránce volil sám král Zikmund, od roku 1423 si je mohli cisterciačky určit samy.

  V souvislosti s dějinami vlastního Tišnovska máme k dispozici zmínky o některých

  průtazích vojsk či válečných aktivitách vůbec. V roce 1424 zatížil Tišnov průtah vojska

  Albrechta Habsburského, pokoušejícího se neúspěšně dobýt hrady Pernštejn a Kunštát.

  Za velkého tažení na západní Moravu v roce 1425 pak tábořil král Zikmund na konci

  října po ústupu od Třebíče na polích u Drásova. Pro osadníky z celého kraje znamenaly

  tyto návštěvy značnou zátěž, zejména při kořistném způsobu zásobování. O útocích

  z druhé „husitské“ strany nemáme z našeho území zprávy. Spolehlivě víme, že někdy po

  polovině dvacátých let 15. století vypálili Táborité nedalekou Velkou Bíteš a při svých

  výpravách zajížděli až ke hradu Veveří.

  15

  M. Konečný a kol., Lomnice – příroda, historie, osobnosti, památky. Lomnice 2006, s. 59. J. Sadílek,

  Deblín. Historický vývoj stavebních památek a osídlení obce. Deblín 2014, s. 38-39.

• Strana 16

  15

  V roce 1428 se oddíly sirotků pokoušely dobýt město Brno a plenily přitom

  široké okolí. V polovině května stejného roku pak vypálily jednotky hejtmana Velka

  Koudelníka klášter Porta coeli. Řádové sestry se před tím ukryly za hradbami města

  Brna, kde našly záštitu také jeptišky z nedalekého Doubravníka. Jeho tradované vypálení

  husity není doložené, v každém případě se již do svého domova zpět nevrátily a klášterní

  život v Doubravníku byl husitskými válkami trvale ukončen. Do konventu Porta coeli se

  zdejší cisterciačky navrací teprve v roce 1454.

  16

  S válečnými potyčkami se zdejší kraj setkává i v dalších letech. Teprve porážka

  husitů v lipanské bitvě v květnu roku 1434 válečné strasti alespoň na určité období

  zastavuje. Vzápětí nato se opět obnovuje činnost zemských soudů a otevírají se zemské

  desky, zaznamenávající nové majetkové převody a dary, stejně jako v menší míře i

  dodatečně vložené transakce z předešlého období. Díky tomu se tak opět setkáváme

  s majiteli Vohančic a v hrubých rysech můžeme navázat na předešlý vývoj zdejšího

  statku a nastínit jeho pozdně středověké osudy.

  S členy vohančické šlechty se opětovně setkáváme v roce 1437, kdy zapsal

  Hašek z Vohančic své manželce Elišce z Tišnova věno 50 kop grošů na dvoře ve

  Vohančicích a na přilehlé vesnici. Svědkem zápisu byl Eliščin otec Jan z Heroltic. O

  deset let později se Eliška psala pod dvoře Věži pod Tišnovem a své vohančické věno

  tehdy převedla na své nejmenované potomky.

  17

  V první polovině šedesátých let 15. století vedl spor Jan Vojna starší z Litavy

  s Janem z Vohančic ohledně jeho poručnictví po zemřelém Heroltovi z Heroltic. Spor

  probíhal v letech 1460 a 1464. Týkal se například louky na heroltickém zboží, jejíž

  užívání měl Jan Vojna údajně od nebožtíka přislíbeno a Vohančický slib nedodržel.

  Samotných Vohančic se však tento spor netýkal.

  18

  Po další téměř dvě desítky let písemné zprávy o Vohančicích a zdejším zboří

  chybí. Teprve v roce 1481 se s nimi setkáváme, opět v podobě soudního sporu, jak tomu

  tehdy obvykle bývalo. Tehdy pohání k zemskému soudu Machna z Vohančic svého

  synovce Beneše z Vohančic, kterého viní, „že mi drží a vydati nechce věna nebožtičky

  16

  J. Doležel, Tišnov ve středověku a na počátku novověku, s. 263-264.

  17

  ZDB XII, s. 344 č. 262, s. 376 č. 690.

  18

  PK IV, s. 41 č. 240, s. 133 č. 640, 641.

• Strana 17

  16

  mateři mé Elišky z Věže, kteréžto věno nebožtík otec muoj Hašek z Vahančic jí na

  Vahančicích ukázal a ona mne dále na pravý spolek na to přijala“. Současně Machna

  žalovala Beneše, že jí odmítá vydal její dědictví, sestávající z poloviny vohančického

  statku s polovinou vsi, které obdržela po smrti svého otce Haška. Machna krátce nato

  žalobu na Beneše zopakovala a přidala další, směřovanou na svého bratra Václava

  z Vohančic.

  19

  Druhou polovinu Vohančic z dědictví po zemřelém Haškovi obdržel zmíněný

  Václav z Vohančic. Ten pak v roce 1481 zapisuje na zdejším dědictví věno své manželce

  Markétě z Horky či Horek (zřejmě později zaniklého zboží nedaleko západomoravské

  Želetavy), ve výši 80 zlatých, a to na polovici vsi Vohančic, na lidech platných, na

  horách, lesích, lukách, na roli i na zdejším dvoře se vším příslušenstvím, co k té polovici

  náleží. Z dalších let již konkrétní zprávy o Vohančicích a jejich zboží chybí. Objevují se

  až o století později. Rod, píšící se po naší vsi a pečetící znamením račích klepet, se však

  přesto z dějin širšího regionu nevytrácí. Dříve jmenovaný Václav z Vohančic se po roce

  1482, kdy figuruje v několika písemnostech Viléma z Pernštejna, již neuvádí. Nahrazuje

  jej jeho příbuzný Beneš z Vohančic.

  20

  Ten v roce 1493 spolu se svým „sousedem“ Alešem z Heroltic spravuje v roli

  poručníků statek Many z Ledce. Z této pozice pak prodávají ves Koválov na Pohořelicku

  se vším jejím příslušenstvím Ladislavu z Boskovic. Tato zmínka se našeho regionu

  netýká. Pro další rozvoj vohančického statku je však důležitý především rok 1494, kdy

  Beneš z Vohančic přikupuje od Vratislava z Pernštejna dvůr a ves Skaličku mezi

  Tišnovem a Černou Horou spolu s tamním mlýnem a náležitými pozemky. Tu Vratislav

  krátce před tím získává od krále Vladislava, který ji držel jako odúmrť po předešlém

  vlastníku. Zmíněná majetková směna není náhodná. Beneš, píšící se již také v podobě

  Vahanský z Vahančic, působil v letech 1491 až 1516 v úloze hejtmana zdejších

  pernštejnských panství; pod jeho správu náleželo především novoměstské panství, kde

  také po určitou dobu sídlil. Postoupení Skaličky, která nadále zůstává součástí

  19

  PK V, s. 311 č. 252, 253, s. 385 č. 669, 670.

  20

  ZDB XV, s. 27 č. 243.

• Strana 18

  17

  vohančického statku až do jeho spojení s kuřimským panstvím města Brna, tak vychází je

  vzájemného vztahu vrchnostenského úředníka a jeho zaměstnavatele.

  21

  V této roli se Beneš objevuje jak na četných kupních smlouvách, kterými

  Pernštejnové stvrzovali tehdejší rozšiřování svých majetků, tak i při řadě správních

  kroků, prováděných tehdy na pernštejnských panstvích. V roce 1491 se jmenuje jako

  purkrabí hradu Pernštejna. Na Benešovy věrné služby nezapomněl Vilém z Pernštejna ani

  ve své závěti z roku 1515, kdy připomíná „Benešovi Vahanskému, kterýž nám z své

  mladosti slouží, sto kop míšenských, abyste jemu dávali každý rok až do jeho smrti“ a

  doporučuje jej do služeb svých synů a dědiců.

  22

  V okolí Pernštejnů se pohyboval již Václav z Vohančic a ve službách tomuto

  tehdy přednímu rodu českých zemí pokračoval i Benešův syn Jan Vahanský z Vahančic,

  jak se členové rodiny od závěru středověku psali. V této úloze je výslovně zmíněn

  například v roce 1520 v listu Viléma z Pernštejna. adresovaném měšťanům Starého

  Města Pražského, kdy je Jan dokonce zmíněn jako pisatel onoho listu. Také na něj

  vzpomíná Pernštejn ve svých závětích. V té z roku 1515 na jeho osobu upozorňuje své

  dědice: „Za toto vás zvláště prosím obúdvú, Jana i Vojtěcha, což se Jana Vahanského

  dotýče, že naň laskavi budete a jemu dobře činiti po mej smrti, a zvláště ty Jane,

  poněvadž tomu rozumím, že při tobě v Moravě zuostane, a tobě se díl moravský dostal; a

  pak při kterémžkoli býti by chtěl aneb byl, prosím, že naň oba laskava budete a jemu

  dobře činiti budete; a i ten, při kterémž by nebyl, za to prosím, že jemu dobře činiti bude,

  jako by u něho byl“. Z textu vyplývá poměrně nezvyklá náklonost panského služebníka a

  jeho zaměstnavatele a značná až téměř otcovská podpora a zajištění jeho další

  budoucnosti v rodinných službách. Svoji prosbu směrem k Janovi Vahanskému pak

  Vilém opakuje také ve své druhé závěti z roku 1520. Že dědicové otcovo přání

  nedodrželi, dokládá korespondence Jana Vahanského z Vahančic s Jaroslavem

  21

  ZDB XVI, s. 63 č. 226, s. 71 č. 256. J. F. Svoboda, Novoměstský okres. Brno 1948, s. 67, pozn. 1, 206-

  207, 598.

  22

  AČ XVI, s. 311 č. 364, s. 406 č. 510; XVII, s. 126 č. 909, s. 130 č. 914, s. 209 č. 1004.

• Strana 19

  18

  z Pernštejna z ledna roku 1550, kdy Jaroslav Vahanského přemlouvá, aby na vrácení

  zapůjčené částky netrval.

  23

  Rozvoj majetkové struktury rodu však nebyl za života Beneše Vahanského

  z Vahančic závislý pouze na podpoře ze strany Pernštejnů, ale probíhal i samostatně.

  Jeho majetkové zájmy se na počátku 16. století orientovaly především na oblast

  jihozápadního Bystřicka. Zde v roce 1510 Beneš kupuje od Jiříka z Olešničky ves (Dolní)

  Rozsíčku s tvrzí a poplužním dvorem a dále zboží v sousedních vsích Blažkově,

  Mirošově a zaniklé vsi Lhotce. na tomto majetku pak zapisuje své snaše Martě

  z Delebenky, manželce svého syna Jana, věnem 500 uherských zlatých. O pět let později

  opak přikupuje od Jiříka Gedeona z Olešničky nedaleký statek Moravec s tvrzí a vsí,

  sousední ves Jemničku, rovněž s tvrzí, s příslušnými dvory a náležitými pozemky. Oboje

  zboží Beneš spojil do jediného celku. Majetková politika Pernštejnů, směřující ke scelení

  všech statků tohoto regionu pod křídly rodu se zubří hlavou v erbu, pak vedla Benešova

  syna Jana k opětovnému prodeji zdejších držav. V roce 1531 tak Jan z Pernštejna zboží

  kolem Moravce a Blažkova získává do svého vlastnictví a známé majetky rodu

  Vahanských se tak nadále omezují především na okolí Tišnova.

  24

  Úmrtí Viléma z Pernštejna, stejně jako i poslední léta Beneše Vahanského

  z Vahančic, jsou spojeny se závěrem středověké etapy zdejších dějin. Na závěr této

  kapitoly, vymezené právě tomuto dějinnému období, si zmíníme změn, které nastaly

  v nejbližším okolí naší obce a které měly významný dopad na její pozdější osudy. Jde

  především o již dříve zmíněný odprodej sousedního deblínského panství pány z Boskovic

  městu Brnu. Transakce se podle dochovaných listin odehrála již v šedesátých letech 15.

  století, do zemských desk však byla vložena teprve o čtyři desítky let později. Listina z

  roku 1466 vyjmenovává deblínské zboží v následující podobě, jak k tomuto statku

  uvedené položky náležely, a ve tvaru, jak je zachycuje originální dokument: „hrad Deblín

  s městečkem, s dvorem poplužným, vsi Tíšky, Žrnuovky, Nelepče, Píščkov, Czeblovice,

  Holasice, Maršov, Braníškov, Žďárce, Blahoňov i se dvorem poplužným, Prosetín,

  23

  AČ XVI, s. 72 č. 123, s. 252 č. 273; VII, s. 209 č. 1004, s. 275 č. 1068. P. Vorel, Česká a moravská

  aristokracie v polovině 16. století. Edice register bratří z Pernštejna z let 1550-1551. Pardubice 1997, s. 55

  č. 16.

• Strana 20

  19

  Katov, Novú Ves, Jestřebí, Lažany, i s tím právem, což na Lažaních jmáme, Chvališov,

  Ludvíkov, Podolé, Veselé i Osoší“ se všemi příslušnými pozemky a náležitostmi. Tedy

  obce v těsném sousedství Vohančic, obklopující je od severu, západu a jihu. Tímto

  úkonem se tak Deblínsko trvale přesouvá mezi venkovské statky jihomoravského

  městského centra, jejichž zřejmě nejstarší trvalou položku tvoří. V majetku města zůstává

  již trvale, i když v průběhu druhé poloviny 16. století se jeho dosavadní suverenita

  vytrácí a Deblín se vším statkem, přestože v rámci dalších pozemkových majetků města

  nejrozsáhlejší, je pevně spojen s Kuřimí, která se stává po další staletí správním

  střediskem venkovských panství severně od Brna a od počátku 18. století i našich

  Vohančic. O tom však až později.

  25

  24

  ZDB XVIII, s. 131 č. 38, s. 132 č. 40, s. 147 č. 119; AČ XX, s. 349 č. 264. J. Sadílek, P. Tatíčková, Obec

  Blažkov. Historie Blažkova a Dolní Rozsíčky. Blažkov 2014, s. 32. J. Sadílek, V. Juříčková, Moravec.

  Historie a vývoj osídlení obce / výběr z kroniky. Žďár nad Sázavou 2022, s. 14-15.

  25

  ZDB XIII, s. 408 č. 193. AMB, A 1/1 - Sbírka listin, mandátů a listů, inv. č. 498.

• Strana 21

  20

  OSUDY VOHANČIC

  V 16. A NA POČÁTKU 17. STOLETÍ

  Po následující dvě století zůstávají Vohančice izolovaným drobným zbožím,

  sevřeným mezi rozlehlá a majetkově stabilní panství. Na východě je, stejně jako

  v dřívějších dobách, svíraly statky tišnovských cisterciaček, na západě a zčásti i severu a

  jihu pak majetky města Brna se správním centrem v sousedním Deblíně. Spolu

  s Vohančicemi zůstával součástí zdejšího suverénního „vladyckého“ ostrůvku také

  přilehlý heroltický statek. Ten však v letech 1535 až 1584 zůstával v držení Pernštejnů,

  podobně jako většina území severně od Vohančic za územím tišnovského kláštera.

  V rámci jejich držav však Heroltice představovaly izolovaný ostrůvek. Zatímco jiná

  tehdejší zboží rodu erbu zubří hlavy v našem kraji tvořila rozsáhlé ucelené a značně

  kompaktní území, sahající až téměř ke Kunštátu a Letovicím, na severu pak k zemské

  hranici s Čechami, na východě k řece Jihlavě a na jihu téměř k Jaroměřicím nad

  Rokytnou, Heroltice byly odděleny majetky kláštera Porta coeli. Kromě Pernštejnů,

  kláštera a města Brna se v širším okolí Vohančic v raném novověku nalézaly ještě

  majetky pánů křídla s centrem v Lomnici, a veverské panství. To tehdy přecházelo

  z rukou Ludaniců do vlastnictví pánů z Lipé a poté na poslední zástupce rodu z Boskovic.

  Je tak zřejmé, že kromě církve a města Brna drželi majetky v okolí Tišnova pouze

  zástupci panského stavu. Jedinou výjimkou byly právě naše Vohančice.

  26

  V závěru předchozí kapitoly jsem se setkali s osobou Viléma z Pernštejna. Tento

  vynikající hospodář, disponující v posledních desetiletích 15. století závratnými

  26

  ZDB XXV, s. 241 č. 3; XXX, s. 154 č. 217. P. Vorel, Vývoj pozemkové držby pánů z Pernštejna v 15. –

  17. století. In: Pernštejnové v českých dějinách. Pardubice 1995, s. 34-36. L. Hosák, Historický místopis

  země moravskoslezské. Praha 1938, s. 226-227.

• Strana 22

  21

  finančními částkami, byl jedním z prvních českých a moravských pánů, „kdo symbolicky

  odložil meč a hledat i jiné zdroje příjmů pro svoji pokladnu“. Přes svůj značný příklon

  k režijnímu velkostatku však zdánlivě paradoxně rušil většinu panských dvorů na

  statcích, které ke pernštejnským dominiím přikupoval. Svoji pozornost a své investiční

  možnosti soustředil především na obory podnikání, které mu přinášely největší zisky.

  Patřilo sem především rybníkářství a poté hornictví, zaměřené na těžbu drahých kovů.

  Tato jeho činnost našlas odezvu i v blízkosti naší obce.

  27

  Pouštěl se i do reorganizací krajinné sítě, především tam, kde mohl plošší terén

  využít pro zakládání rybníků. Tyto jeho aktivity jsou spjaty s Vilémovými jihočeskými

  statky, případně majetky na Pardubicku. V našem regionu se omezují na nevelké oblasti

  v okolí Křižanova a Velkého Meziříčí. Značně členité území západního Tišnovska však

  realizaci těchto aktivit také v okolí Vohančic vylučovalo.

  Svoje hlavní aktivity především v závěru života soustřeďoval Vilém z Pernštejna

  zejména na svá jiho- a východočeská panství, na vlastní rodové dominium na horní

  Svratce přesto zcela nezapomněl. Přestože poznání hospodářského procesu na přelomu

  středověku a raného novověku, spjatého s tímto územím, je dosud v počátcích, již dnes

  můžeme Vilémovy aktivity spojit s pokusy vybudovat fungující řemeslnicko-ekonomické

  ústředí jihomoravských statků. Za jeho života dochází na pernštejnském panství

  k povýšení Nedvědice na městečko a snad již tehdy byly provedeny určité kroky

  k vysazení nového horního městečka Štěpánova v místech původní středověké vsi. Tento

  proces souvisel s obnovou starého dolování stříbrných rud v oblasti svrateckého údolí na

  Štěpánovsku. Tehdejší pernštejnské důlní aktivity se okrajově dotkly také území naších

  Vohančic, jak si ještě povíme v jedné z dalších kapitol.

  Protože kromě několika pokusů ovládnout a vytěžit finanční zdroje z vlastních

  režijních podniků zůstala tato oblast za Vilémova života hospodářsky ještě plně

  nevyužita, plynuly jeho zisky rovněž z rentovní politiky. Přikoupením celé řady drobných

  vladyckých a zemanských statků v blízkém okolí rodového hradu ovládl široké území

  horního povodí řeky Svratky, které majetkově sjednotil. Dosavadní dvorce

  v přikoupených vsích mizí a jsou měněny na běžné selské grunty, v některých případech

  27

  P. Vorel, Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. Praha 1999, s.

  107-108.

• Strana 23

  22

  si své výsadní postavení ponechávají v podobě rozličných výsad. Je zajímavé, že zatímco

  tvrze a dvory v rukou Pernštejnů téměř bez výjimky zanikají, heraltická tvrz držbu tohoto

  rodu přetrvává beze změn. Důvodem jsou zřejmě zvýšené důlní aktivity v blízkosti naší

  vsi.

  V průběhu celého 16. století procházel rod Pernštejnů značnými společensko-

  ekonomickými proměnami. Do tohoto věku vstupoval prostřednictvím osoby Viléma II.

  z Pernštejna jako jeden z nejpřednějších rodů české koruny, ještě za jeho synů se tento

  stav udržel, dokonce posunul rod erbu zubří hlavy do nejvyšších pozic. Rozsahem svého

  majetku dokonce v jisté období předčili Pernštejnové i jinak bezkonkurenční Rožmberky.

  Teprve ke konci třicátých let 16. století nastávají výrazné změny, které nastartovaly

  příkrý pád rodu a jeho další osudy.

  Hlavní příčina v pernštejnské finanční krizi, do níž se dostal rod za života Jana

  z Pernštejna, byl donedávna spatřován v zisku kladského hrabství, jenž Jan získal roku

  1537 od Ferdinanda Habsburského do zástavy. Šlo o největší finanční transakci, které se

  Jan za svého života účastnil, ovšem i tato vydání pouze „postrčila“ onen osudný zlom

  v pernštejnské peněžní situaci. Příčiny lze spatřovat spíše v nekritickém zajišťování

  habsburské pokladny z pernštejnských zdrojů. Opakované půjčky s mizivou nadějí a

  návratnost značně vyčerpávaly Janovu pokladnu, v níž se zbíhaly zisky z velkých

  českých a moravských rodových panství. Zástava Kladska byla jednou z nemnoha

  způsobů ze strany panovníka, jak alespoň částečně umořit stávající úvěry, i když

  současně přinesla do státní poklady další značnou sumu peněz.

  Protože z prvních tří čtvrtin 16. století konkrétní zprávy o Vohančicích

  v podstatě chybějí, pokusme se rekonstruovat osudy vesnice jen nepřímo, na základě

  zmínek o jejích vlastnících. Z chybějících zmínek můžeme současně usuzovat na

  neměnnou majetkovou situaci, kdy naše vesnice nadále zůstává ve vlastnictví rodu račích

  klepet.

  V roce 1569 se setkáváme s Janem Vahanským z Vahančic a jeho bratry

  Benešem, Mikulášem, Hynkem a Burianem, kteří tehdy Jindřichu Březnickému

  z Náchoda prodávají ves Křoví u Velké Bíteše, tedy v nedaleké vzdálenosti od rodných

  Vohančic. Jak a kdy toto zboží získali, není zřejmé. Předchozí doklad z roku 1551

• Strana 24

  23

  zmiňuje prodej vesnice bratry Jaroslavem, Vojtěchem a Vratislavem z Pernštejna Alžbětě

  z Lipultovic, následující osudy až do závěru šedesátých let zůstávají neznámé.

  28

  Přes zřetelné spory, spojené s finančními zápůjčkami, tak typické pro věčně

  zadlužené Pernštejny 16. století, zůstaly vztahy členů Vahanských z Vahančic se zástupci

  rodu erbu zubří hlavy neměnné a setrvalé. Ovšem důsledkem dílčího rozpadu dosud

  souvislých pernštejnských držav na horní Svratce se Vahanští přesouvají na české

  enklávy Pernštejnů. Jan Vahanský se uvádí jako úředník na pernštejnských Pardubicích,

  kde vlastnil jeho bratr Beneš v roce 1567 dvůr. Tentýž roku 1562 kupuje statek Dubany

  mezi Pardubicemi a Chrudimí a v roce přilehlý statek Bláto, oba s tvrzemi a dvory. Podle

  staré tišnovské gruntovnice kupuje v roce 1571 Jan Vahanský z Vahančic a na

  Vahančicích v Tišnově „grunt od Matěje Medka v ulici Brněnské je mlejnu Cahlovu

  (dnes Červený mlýn) ležící“ za částku 200 hřiven a 40 grošů. O tři roky později prodává

  grunt v Cahlově ulici (dnes Cáhlovská) vedle Jana Motajle Martinopvi Cahlovi za sumu

  200 hřiven. Zda šlo o stejný dům, není zřejmé. S členy rodu se setkáváme až do počátku

  147. století, kdy seděli převážně na skromných dvorcích a v dalších letech nejméně

  z dějin Moravy mizí.

  29

  S osudy Vohančic zřejmě úzce souvisí zmíněné transakce Jana Vahanského na

  tišnovském předměstí. V sedmdesátých letech se totiž uzavírá více než tři století trvající

  držba naší vesnice rodem erbu račích klepet, odvozující od svého zdejšího sídla svůj

  přídomek. Tehdejší vohančický statek, od konce 15. století rozšířený o ves Skaličku

  s dvorem a mlýnem, od vlastních Vohančic poněkud vzdálenou, držel v uvedené době

  právě Jan Vahanský z Vahančic. Ten pak v roce 1573 starobylý rodový statek prodává.

  Vohančické zboží tehdy obsahovalo, jak záznam v zemských deskách výslovně uvádí,

  „tvrz Vahančice s dvorem poplužním a ves Vahančice, tvrz pustou Skaličku s dvořištěm

  pustým a ves a což tu jest, s rolími všelijakými, ornejmi i neornými, s lukami, s pastvami

  a s pastvištěmi, s zahradami, s štěpnicemi, s horami, s doly, s lesy a háji“ a dalšími

  pozemky a náležitostmi. Novým vlastníkem zdejšího zboží se stává Jan Pergar z Perku,

  28

  ZDB XXVI, s. 355 č. 253; XXIX, s. 27 č. 66

  29

  J. Pilnáček, Staromoravští rodové, s. 82. A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého I. -

  Chrudimsko. Praha 1882, s. 176, 190. F. J. Rypáček, Tišnovská stará kniha gruntovní z r. 1550. Časopis

  Matice moravské 33, 1909, s. 89.

• Strana 25

  24

  šlechtic chorvatského původu, který právě v těchto letech přichází do moravského

  prostředí a prostřednictvím Vohančic zde získává jedny z prvních pozemkových statků.

  30

  Pergarové z Perku přicházejí na Moravu podle některých názorů teprve

  v devadesátých letech 16. století po svém krátkém pobytu v Rakousku, kam odchází

  v obavě z tureckého nebezpečí. Ve skutečnosti se zde objevují již mnohem dříve. Jedním

  z nejstarších dokladů jejich zdejšího působení je právě zakoupení našich Vohančic v roce

  1573. O jedenáct let později rozšiřuje zdejší zboží o sousední heroltický statek,

  zakoupený tehdy od Mikuláše Kytlice z Rudolce, tehdejšího pernštejnského úředníka,

  kterému jsou Heroltice krátce před tím vloženy do zemských desk Janem a Maxmiliánem

  z Pernštejna. Ostatně s Pernštejny byl v předešlých letech úzce svázaný také Jan Pergar

  z Perku. Podle dochovaných záznamů byl také on jedním z úředníků pernštejnského

  panství; svoji úlohu vykonával v letech 1557 až 1587, tedy ještě v době, kdy získává jak

  Vohančice, tak přilehlé Heroltice.

  31

  Koupí Heroltic získává Jan Pergar tamní tvrz s poplužním dvorem a vsí,

  s příslušnými pozemky, platy a dávkami, s přilehlým břehem řeky Svratky „od hranic

  brněnských pod Březinou ležících až zas po hranice týchž Brňanů pod grunty

  herultickejmi ležících“. Ve vkladu zboží Kytlicovi z Rudolce jsou jako součást statku

  zmíněny také dva puchverky, „kteří sou postaveni na gruntě veverském, i stavem, kterej

  jest na řece Švarcavě, kterejm se voda na puchverky stouhou žene“. Těmito puchverky

  byly míněny stoupy – drtiče vytěžené rudniny s blízkých dolů. Těm se budeme

  v souvislosti s Vohančicemi věnovat podrobněji v samostatné kapitole. Zakoupením

  heroltického statku tak vzrostl rozsah vohančického zboží na tři vesnice s dvěma

  stojícími a jednou pustou tvrzí, dvěma dvory a třetím opuštěným a další reálie.

  32

  Toto nepatrně rozšířené zboží však v době koupě Heroltic nebylo jediným

  pozemkovým majetkem Jana Pergara z Perku. Již o rok dříve, než Vohančice rozšiřuje o

  sousední zboží, se stává vlastníkem rozsáhlého středomoravského panství Bouzova na

  Olomoucku a tamním hradem s dvorem v přilehlém městečku, pivovarem a dalším

  příslušným zázemím, městečkem Bouzovem, vsí Podolí s tvrzí a dvorem a jedenácti

  30

  ZDB XXX, s. 54 č. 26.

  31

  J. Pilnáček, Staromoravští rodové, s. 186. J. F. Svoboda, Novoměstský okres, s. 68, pozn. 1.

  32

  ZDB XXX, s. 154 č. 217, s. 155 č. 218.

• Strana 26

  25

  osedlými vesnicemi a dvanáctou pustou. Charakter tohoto panství se jak svým rozsahem,

  tak i povahou hlavního sídla, nemůže s dosavadním Pergarovým zbožím rovnat. Přesto

  Vohančice nadále zůstávají jedním z jeho hlavních statků, po kterém se v dalších letech

  psal.

  33

  Jan Vahanský z Vahančic a na Bouzově a Vahančicích, jak se v posledních

  letech svého života držitel zdejšího statku psal, držel toto zboží až do své smrti v roce

  1600. Poté obě panství přecházejí na jeho syna Bohuslava Pergara z Perku. Ten nadále

  vystupuje jako hlavní dědic rodu, druhý z Janových synů Karel se objevuje jen velice

  zřídka. Výraznější zprávy o něm máme z roku 1609, kdy spolu se svojí manželkou

  Kateřinou Onšičkou z Bělkovic a na Ořechovém kupuje rozsáhlá panství Hranice a

  Drahotuše na střední Moravě. naproti tomu Bohuslav nadále drží rodové statky Bouzov a

  Vohančice, po nichž se nadále píše.

  34

  Obě zboží drží až do roku 1616, kdy umírá. V následujících letech je zdejší

  situace poněkud nepřehledná. Podle některých zdrojů získává po Bohuslavově smrti obě

  panství jistý Mikuláš Pergar, který ještě v téže době prodává Vohančice evangelíku Janu

  Kryštofu Pergarovi z Perku. Naproti tomu bouzovské panství získává v roce 1617

  Fridrich z Oppersdorfu. Příbuzenské vazby jmenovaných členů rodiny Pergarů však

  nejsou známy.

  35

  V rukou Jana Kryštofa Pergara zůstaly Vohančice až do počátku dvacátých let

  17. století, kdy je ztrácí v důsledku porážky českých a moravských stavů v bitvě na Bílé

  hoře. Podrobnosti k tomuto procesu ve spojitosti s naší vsí a její další osudy si přiblížíme

  v následující kapitole.

  33

  ZDO XXIX, s. 132 č. 183, 184.

  34

  ZDO XXXIV, s. 475 č. 2.

  35

  ZDO XXXIII, s. 466 č. 93; XXXIV, s. 479 č. 6. L. Hosák, Historický místopis země moravskoslezské, s.

  225, 555-556, 974.

• Strana 27

  26

  VOHANČICE V PRŮBĚHU

  17. STOLETÍ

  Osudy panství a tím i naší vsi jsou v dalším období spojeny s neklidnou

  atmosférou, spojenou s povstáním českých a moravských stavů proti habsburské vládě,

  motivovaným mimo jiné náboženskými a mocenskými rozpory. Stavovská vzpoura a její

  následná tvrdá porážka ukončují nejen první století raného novověku, ale spolu s

  následnými společensko-politickými a náboženskými změnami představuje výrazný

  předěl v dějinách českých zemí.

  Proměny, kterým Morava spolu s Čechami prochází na počátku dvacátých let

  17. století v důsledku porážky stavovského povstání, se zčásti promítly také v dějinách

  naší vsi, zdejšího statku a jeho nejbližšího okolí. Přestože většina tehdejších feudálních

  majetků v okolí Vohančic setrvala v podstatě bez výraznějších změn, i zde můžeme stopy

  těchto proměn do jisté míry rovněž sledovat.

  Potrestání účastníků stavovské vzpoury po porážce na Bílé hoře proběhlo na

  Moravě ve srovnání s Čechami přece jen výrazně mírněji, ovšem ani zde se neobešlo bez

  rozsáhlých konfiskací majetků a finančních postihů. Z širšího regionu Tišnovska se to

  týká především panství Lomnice, Osová, Křižanov či Moravec a statků Ostrov, Osová

  Bítýška a Nový Ořechov (dnešní Ořechov u Křižanova). Tedy v podstatě majetků

  západně od naší vesnice (s výjimkou Lomnice). Severně, východně a jižně sousedily

  v Vohančicemi církevní panství tišnovského kláštera, zboží hradu Veveří či rozlehlé

  statky města Brna, spravované z kuřimského zámku, ke kterému náležel i přilehlý

  deblínský statek. Těm se pobělohorské postihy vyhnuly. Naproti tomu vohančický statek

• Strana 28

  27

  byl dosavadnímu vlastníku po porážce stavů v rámci potrestání za jeho zapojení do

  předešlé vzpoury zabaven.

  Jak již bylo řečeno, Jan Kryštof Pergar z Perku se do stavovského povstání

  aktivně zapojil. Náležel mezi komisaře, kteří „statky duchovní brali do sequestru“, tedy

  kteří řídili zábory církevních panství a jejich přidělování příznivcům vzpoury. Tito

  komisaři byli rozděleni podle tehdejších krajů. V brněnském kraji, kam tehdy Vohančice

  náležely, byl jedním ze sedmi komisařů. Jako aktivnímu účastníku mu byly po Bílé hoře

  jeho majetky zabaveny. On sám sběhl. Vohančický statek byl tehdy oceněn na 12 232

  zlatých 6 grošů 6 denárů a postoupen císaři. Ten získal mezi jinými i blízké statky

  Lomnice a Mitrov. V rámci zjištění ceny zabaveného panství byl proveden dne 22. října

  1622 odhad Vohančic s jejich příslušenstvím. Ten zde zaznamenal následující položky:

  „Nejprve tvrz Vohančice se dvorem poplužním a s jinými třemi vesnicemi, totiž

  ves Vohančice, v níž usedlých osob 13, ves Skalička, usedlých 12, ves Heroltice,

  usedlých 16, ves Závist, usedlých bylo 4. Ty ještě nyní pusté.“ Všichni osadníci statku

  platili ročně celkem 38 zlatých 22 grošů, odevzdávali 150 kusů slepic a 11 kop 35 kusů

  vajec. Při vohančické tvrzi se nalézal hospodářský dvůr, jehož tehdejší podobu si

  přiblížíme v kapitole, věnované zdejšímu zámku a jeho zázemí. Jiný dvůr ležel

  v sousedních Herolticích. Ke zdejšímu zboží náležel rovněž mlýn na řece Svratce poblíž

  Březiny. Šlo o poměrně velký mlýn o třech moučných kolách s jedním kašníkem,

  stoupami a pilou. Jiný mlýn se nacházel také ve Skaličce; ten disponoval dvěma

  moučnými koly a stoupami. Příslušné vsi obklopovaly lesy, „v nichž dříví jedlového,

  dubového a borového ve třech rozdílných místech mnoho, na pivovar a domácí potřebu

  s dostatkem“. Nacházela se zde rovněž trojice rybníků, „dva menší a jeden pode vsí

  Vohančicemi“. U naší vsi byly zřízeny tři panské zahrady, „v nichž drahně ovoce se

  rodívá a pro domácí potřebu i kuchyňské věci se užívati mohou“. Poddaní na statku byli,

  kromě panských potahů, povinováni svážet obilí a otavu z vrchnostenských polí a luk.

  Dále museli po jeden den síct trávu a oves. Za další práci byly vrchností finančně

  odměňováni. Ve Vohančicích se nacházela tvrz „od kamene s pokoji a komorami

• Strana 29

  28

  vystavená“, při které stál také pivovar. Ten však nebyl pro ztrátu odbytu několik let

  v provozu.

  36

  Téměř ihned pro provedení odhadu zabavených panství dochází k jejich prodeji

  osobám z císařské strany, katolické šlechtě, církevním činitelům či institucím a vůbec

  dalším osobám podporujícím vítěznou stranu. Tento proces nebyl jednoduchý a neobešel

  se často bez jistých sporů a potyček mezi zájemci o jednotlivé statky. Vohančice si

  „vybojoval“ císařský důstojník Jan z Melssingu, který je v roce 1626 koupil za částku 14

  tisíc zlatých. Nový vlastník si panství příliš dlouho neužil. Krátce poté umírá a jeho

  manželka Marie poté ve své poslední vůli z 12. května roku 1629 odkazuje Vohančice

  Alžbětě Pergarové z Perku. Naše vesnice spolu s dalšími náležitostmi zdejšího statku se

  tak aspoň nakrátko navrací do vlastnictví Pergarů. Alžběta však již roku 1636 statek

  prodává hejtmanu gardy olomouckého biskupa Alonsu de Castro na Roubanině a

  Stvolové. V prodejní smlouvě je zachycen alespoň základní rozvrh statku, sestávajícího

  ze vsí Vohančice, Heroltice, Skalička a Závist, rytířského sídla ve Vohančicích, panských

  dvorů, pivovaru, mlýnů a dalším realit.

  37

  Majetky nového vlastníka Vohančic nebyly příliš rozsáhlé. V přídomku zmíněné

  statky Roubanina a Stvolová se nacházely na severním Letovicku na rozhraní brněnského

  a olomouckého kraje. První sestával pouze z jediné vesnice s nevelkou tvrzí, dvorem a

  pozdně románským kostelem, druhý představoval starý lenní statek olomouckého

  biskupství, tvořený trojicí drobných vísek Želivsko, Horákova Lhota a Urbancova Lhota

  (dnes Rozhraní) a doplněný mlýnem s panským obydlím, dvorem a palírnou. Dohromady

  nedosahovaly ani rozsahu vohančického zboží. V rukou tohoto rodu zůstaly Vohančice

  po další tři desítky let. Roku 1666 prodává Alonsův syn František Karel de Castro

  Vohančice Pavlu Albrechtovi von Teyburg. Součástí zboží byly, stejně jako dříve, vsi

  Vohančice, Heroltice, Skalička a Závist, rytířské sídlo, hospodářský dvůr, pivovar a dva

  mlýny spolu s příslušnými pozemky. Teyburg přikoupil o tři roky později podíl ve vsi

  36

  SÚA Praha, České oddělení dvorské komory IV, sign. M 161, kart. 157. MZA Brno, G 371 – Jaroslav

  Novotný – opisy moravských urbářů, inv. č. 578. F. Hrubý, Moravské korespondence a akta z let 1620-

  1636. Sv. I. 1620-1624. Brno 1934, s. 188, 192. T. Knoz, Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh,

  středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno 2006, s. 98, 116. J. Slovák, Pobělohorský konfiskační

  protokol moravský z r. 1623. Kroměříž 1920, s. 20-21.

  37

  ZDB XXXVIII, s. 581 č. 26, s. 602 č. 59, s. 644 č. 86, s. 645 č. 88. T. Knoz, Pobělohorské konfiskace, s.

  298-299.

• Strana 30

  29

  Milonicích u Černé Hory, sestávající z tamního panského dvora s jedním poddaným a

  hospodou. Rozsah poddanského gruntu je v různých zdrojích uváděn odlišně. Podle

  prvních katastrů z třetí čtvrtiny 17. století šlo o domek bez zemědělské půdy, prodejní

  smlouvy z konce téhož století hovoří o půllánovém gruntu. V každém případě se

  dosavadní vohančické zboří nepatrně rozrůstá. Již v polovině sedmdesátých let 17. století

  opět mění svého majitele. Zdejší zboží tehdy Pavel Albrecht von Teyburg na

  Vohančicích a Milonicích, jak se v prodejní smlouvě uvádí, prodává Jindřichu Slavíkovci

  ze Slavíkova. Ten držel v předchozích letech v okolí ještě řadu dalších drobných

  statečků, například krátkodobě oddělené zboží Bukov u Dolní Rožínky s dvorem, nově

  vybudovaným panským obydlím a několika dalšími vesnicemi, to však již roku 1661

  prodává vlastníku hradu Pernštejna, při němž tyto vsi zůstávají již trvale. Ostatně ani

  Slavíkovec na Vohančicích dlouho nepobyl. Již v roce 1680 umírá a statek dědí jeho

  manželka Františka Alžběta svobodná paní z Ostešova, která zde zůstává až do své smrti.

  Umírá 30. dubna roku 1692 a její zdejší zboží je 22. května téhož roku zinventováno a

  následně v dražbě prodáno Karlu Maxmiliánu Lvu svobodnému pánu z Rožmitálu.

  38

  Po přehledu majetkových proměn vohančického statku spolu s naší vsí

  v průběhu 17. století se navrátíme do dvacátých let 17. století, do doby konfiskace statku

  po bělohorské porážce stavů a současně na samý počátek třicetileté války. Její průběh a

  především dopad na život zdejší vesnice nemáme podrobněji doložen. Skutečnost, že

  z celkového počtu patnácti vohančických domů, převážně domků bez zemědělské půdy,

  doložených v polovině 17. století, byly tehdy celé dvě třetiny pusté, ukazuje na tragický

  dopad válečných let. Hned z počáteční fáze války, z roku 1620, máme doložen průtah

  polských žoldáků pod velením hejtmana Lisovského. Jen obtížně zvladatelná horda,

  navíc rozzuřená planými sliby císaře ohledně vyplacení žoldu, plenila zdejší krajinu od

  listopadu tohoto roku. V blízkém Tišnově tehdy dochází k masakru zdejších obyvatel,

  kteří přišli vojáky vítat s korouhvemi. V zasedací síni tišnovské radnice je dodnes

  zasazen náhrobek jednoho z ubitých zástupců města, zdejšího primátora Jiříka Mydláře.

  Dopad prvních válečných let na zdejší krajinu máme doložen také z relace abatyše

  38

  MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 273, fol. 144, 276; D 1 – lánové rejstříky, inv. č. 155b; C 2

  – tribunál-pozůstalosti, kart. 27, sign. D 14. V. Oharek, Tišnovský okres. Brno 1923, s. 419. L. Hosák,

  Historický místopis země moravskoslezské, s. 225. J. Sadílek, Bukov. Historie a vývoj osídlení a

  stavebních památek obce. Bukov 2013, s. 41-42.

• Strana 31

  30

  tišnovského kláštera z rodu 1621, adresované kardinálu Františku z Dietrichštejna. V ní

  představená kláštera Kunhuta z Komořan zdůrazňuje vyplundrování nejen vlastního

  kláštera, ale i okolních obcí, zejména těch ke klášteru náležejících, z nichž některé byly

  také vypáleny. Členky tišnovského konventu před útoky vojáků našly ochranu za zdmi

  nedalekého hradu Pernštejna.

  Dopad vojenských útoků z počátku dvacátých let dokládají také městské

  gruntovnice, které ještě o dvě desítky let později připomínají opuštěné grunty v Tišnově,

  zaniklé právě v důsledku „návštěv“ Lisovčíků i jiných kořistnických a rabujících hord.

  Po téměř dvě desítky let nastává období zdánlivého klidu. To je náhle přerušeno

  počátkem čtyřicátých let během neúspěšného obležení města Brna švédskými vojsky.

  Švédové při svých „zásobovacích akcích“ vyjížděli daleko za obvod Brna, podle

  některých zpráv se dostávají až k Pernštejnu a Lomnici. Nejhorší období přichází s rokem

  1645. Tehdy měl být obležen hrad Pernštejn. Jiný až tisícihlavý oddíl Švédů pod vedením

  generála Duglase přitáhl k Lomnici, kde žádal 1000 tolarů výkupného a dvacet koní.

  Protože tak vysoká finanční hotovost nebyla dostupná, hrozili městečku a hradu

  vypálením. Odtáhli po složení menší částky, přesto však v Lomnici nadále zůstává menší

  švédská posádka, terorizující široký region.

  Nezdařené obležení města Brna motivovalo Švédy k pomstychtivému rabování

  v jeho širokém okolí. Podle některých zpráv měly být vesnice poblíž cesty z Brna do

  Tišnova zpustošeny a vypáleny. Situace ve zdejším regionu v důsledku nastíněných

  událostí vedla k naprostému chaosu, jak názorně vyjadřuje list tišnovské městské rady,

  adresovaný do Velké Bíteše, kde se mimo jiné píše: „my dlouhou dobu v našich horách a

  lesích na Nelepči a na Spáleniskách jako v zimě, tak i v létě jsme zůstávali, co mezi tím

  jezevci, zajíci, lišky, ba i vlci a jiná zvěř s hor vyšli a v městě našem opuštěném v pecích

  po celý ten čas obydlí své měli“. Rozlehlé lesy v okolí Vohančic v závěru třicetileté války

  posloužilo k úkrytu nejen tišnovských obyvatel, ale i dalších osadníků z okolních vsí.

  39

  Za správy Vohančice rodem de Castro a poté v aktualizované podobě za držby

  Pavlem Albrechtem von Teyburg je vyhotoven významný pramen, který názorně a se

  39

  M. Konečný, J. Dufka, Tišnov v raném novověku a v době předbřeznové (1555 – 1848). In: Tišnov.

  Příroda – dějiny – památky – lidé. Tišnov 2013, s. 295-297. F. Matějek, Morava za třicetileté války. Praha

  1992, s. 313-314, 329, 392.

• Strana 32

  31

  vším detailem přibližuje podobu a rozsah všech vsí panství a dopad předešlých válečných

  let. Obsah tohoto pramene, kterým je nejstarší ucelený moravský katastr – lánový rejstřík,

  si zanedlouho přiblížíme.

  Hospodářská situace válkou poničených českých zemí s vypálenými a

  zplundrovanými statky, částečně nebo zcela opuštěnými vesnicemi a městy, zanedbanou

  nebo naprosto zničenou ekonomickou strukturou si vynutila krátce po polovině 17. století

  urychlenou nápravu. Jednou z forem, jak zajistit dostatečný příjem financí bylo

  sjednocení zemské berně, vypočítané podle nového systému. K zavedení stabilních

  daňových příjmů z jednotlivých panství bylo přistoupeno k co nejpřesnějšímu zmapování

  skutečného stavu poddanské půdy. Nutno říci, že první pokusy nebyly vždy zcela

  úspěšné.

  Přestože výpočet daně byl jedním z hlavních důvodů k zavedení nejstarších

  katastrů, dalším přínosem tohoto postupu byl rovněž soupis poddaných a současně revize

  škod po skončení třicetileté války. Díky tomu získáváme zásadní pramen k poznání

  poválečného stavu řady vesnic a měst, i když nelze tyto zdroje pokládat bezezbytku za

  věrohodné a přesné.

  Zatímco v Čechách probíhá tzv. berní rula již před polovinou padesátých let 17.

  století, na Moravě je přistoupeno k revizi teprve v roce 1656. Jejím výsledkem,

  vyhotoveným do roku 1657, byl první elaborát tzv. lánového rejstříku. Nezůstalo však u

  jediného. Již krátce po jeho dokončení se objevují první nedostatky a chyby, které si při

  jejich nárůstu vynutily vyhotovení opravné verze. Její zpracování probíhalo v letech 1669

  až 1679. Poté byly oba elaboráty spojeny do jediného a první verze byla, až na některé

  výjimky, zničena.

  Výrazným kladem spojení obou verzí lánového rejstříku je zvýraznění rozdílu v

  osídlení Moravy a jejích částí mezi padesátými a sedmdesátými lety 17. století. Jsou zde

  patrny především změny, k nimž v mezidobí došlo. Ve výsledku tak můžeme sledovat

  stav vesnic a měst krátce po skončení třicetileté války a porovnávat její pozdní důsledky

  na pustnutí některých usedlostí i celých vsí. Obdobné změny v nevelkém rozsahu

  spatřujeme také ve výčtu domů vsi Vohančic v průběhu třetí čtvrtiny 17. století, mezi léty

  1657 a 1674. Následující přepis obou lánových rejstříků uvádíme v podobě, jak je

  zaznamenává dochovaný elaborát. První jméno zachycuje stav z roku 1674, druhé pak ze

• Strana 33

  32

  staršího období, tedy z roku 1657. Pokud je uvedeno pouze jediné jméno, znamená to, že

  v mezidobí nedošlo ke změně majitele gruntu. Na rozdíl od pramene je pouze připojeno

  popisné číslo podle číselné evidence, zavedené v roce 1771, užívané v jen málo

  pozměněné podobě v podstatě dodnes, pokud to ovšem další vývoj usedlosti umožňoval:

  Celolány:

  Jan Vala - pole ve 4 tratích, 24 měřic III. třídy (r. 1731 zrušen a rozdělen)

  činžovní pole – 19 měřic

  Domky bez polí:

  Václav Hejmal od Mikuláš Hejmal (čp. 5)

  Petr Mušín od Jakub Straus (čp. 3)

  Nově od roku 1657 osedlý půllán:

  Jiří Diviš má od roku 1670 starý pustý Pavla Hanáka - pole ve 4 tratích, 12 měřic III.

  třídy (čp. 2)

  Nově od roku 1657 osedlé domky bez polí:

  Jakub Novotný má od roku 1672 starý pustý Petra Gaistera (čp. 1)

  Václav Smejkal má od roku 1672 starý pustý Blažeje Schlossera (čp. 11)

  Nově od roku 1657 pusté domky bez polí:

• Strana 34

  33

  Pavel Havlíček 1671 zemřel (čp. 9)

  Tomáš Schneider 1667 zemřel (čp. 8)

  Staré pusté půllány:

  Šimon Štefan - 12 měřic III. třídy (čp. 6)

  Jan Janíček - 12 měřic III. třídy (r. 1731 zrušen a rozdělen)

  pustá činžovní pole – 26 měřic 4 osminky

  Staré pusté domky bez polí:

  Valentin Trnovský (zrušen)

  Jakub Weber (zrušen)

  Blažej Schlosser (zrušen)

  Tomáš Pastrnák (zrušen)

  Jan Čech (zrušen)

  Pozemky poddaných ve Vohančicích byly podle lánových rejstříků rozměřeny

  poněkud nepravidelně. Ostatně zástavba v naší vsi sestávala tehdy většinou z drobných

  domků s absencí zemědělské půdy. Selské grunty zde byly zastoupeny pouze jedním

  celolánem a trojicí půllánových usedlostí. Lokalizace dvou z nich – lánu a půllánu –

  neumožňují změny, které vesnice prodělala v průběhu první půle následujícího století, jak

  si ještě přiblížíme. Lán zde disponoval 24 měřicemi, zařazenými do třetí třídy kvality

  podle výsevku. Půllány pak obdělávaly polovinu z tohoto množství, tedy 12 měřic polí

  rovněž shodného kvalitativního zařazení. K celolánu a zrušenému půllánu patřily i

  činžovním pozemky.

• Strana 35

  34

  Výčet usedlostí z let 1657 a 1674 tak vykazuje ve Vohančicích celkem 15 domů

  různé velikosti, významu a především rozsahu půdy.

  Ne všechny domy ve vsi se nacházely po polovině 17. století v plnohodnotně

  funkčním stavu. Řada z nich byla v důsledku předchozích válečných událostí opuštěná. K

  roku 1657 bylo ve Vohančicích zaznamenáno deset pustých usedlostí. K nim patřily

  všechny půllánové grunty a sedm domků. V průběhu dalších dvou desetiletí, přesněji do

  roku 1674, zpustly další dva domky. V jejich případě však nemůžeme o jejich úplném

  opuštění uvažovat, Jako důvod zpustnutí je totiž uváděno úmrtí hospodáře. Domy tak

  nebyly prázdné, pouze absence hospodáře neumožňovala odvádění předepsaných dávek a

  výkon robotních povinností v plné výši. Takové domy byly tehdy pokládány za pusté.

  Mezi osedlé se opětovně navrátili poté, co grunt převzal nový hospodář, buď některý

  dospělý dědic, nebo jiný vrchností dosazený poddaný. Ve stejném mezidobí byly

  obnoveny také dva dříve pusté domky a jeden půllán. Zbylé půllánové grunty a domky

  zůstaly opuštěné i v polovině sedmdesátých let.

  40

  Závěr 17. století je spojen s krátkodobou držbou vohančického statku Karlem

  Maxmiliánem svobodným pánem z Rožmitálu a Blatné. Ten držel spolu se svými bratry

  krátce před tím biskupský lenní statek Blansko, kterého se zbavuje krátce před

  zakoupením Vohančic. Statek držel pouze po několik posledních let 17. století.

  V přelomovém období roku 1700 jej opět prodává. Novým vlastníkem vohančického

  panství se tentokrát nestává další šlechtic barokního období, ale město Brno, kterému

  patřilo již delší období území těsněji obklopující Vohančice od západu a zčásti i severu a

  jihu. Proces zakoupení statku městkou správou, stejně jako další osudy Vohančic pod

  ochranou kuřimského panství, si podrobněji přiblížíme v následující kapitole.

  41

  40

  MZA Brno, D 1 – lánové rejstříky, inv. č. 155b.

  41

  L. Hosák, Historický místopis země moravskoslezské, s. 313.

• Strana 36

  35

  PROMĚNY VOHANČIC

  V 18. A 19. STOLETÍ

  Zlomový rok 1700 se v dějinách Vohančic stává jedním z nejdůležitějších

  mezníků v jejich feudální historii. Právě tohoto roku ztrácí naše vesnice dosavadní

  charakter centra samostatného šlechtického statečku, jakým byl již od svých

  nejrannějších počátků, a mění se v součást rozlehlého velkostatku, nacházejícího se navíc

  nikoliv v majetku běžného feudála, ale hlavního moravského města – Brna.

  Prodejní smlouva na zdejší zboží byla sepsána 22. května roku 1700 v Brně.

  Dosavadní vlastník Vohančic jejím prostřednictvím postupuje městskému magistrátu

  zboží, které podle značně podrobné smlouvy obsahovalo ves Vohančice se zámečkem

  („Schlössel“), pivovarem a palírnou, ves Závist, Březnický mlýn na řece Svratce s pilou,

  ves Heroltice s panskou kovárnou, panským dvorem a ovčínem, ves Skaličku s panským

  mlýnem a ves Milonice u Černé Hory s panským dvorem, půllánovým selským gruntem,

  rybníčkem, kovárnou s veškerým kovářským náčiním a hospodou. K tomu příslušely

  náležité pozemky, vyjmenované však podle obvyklých sumárních zvyklostí. Zmíněné

  reálie tak na zlomu 17. a 18. století posílily již tak značně rozlehlé venkovské majetky

  města Brna.

  42

  Vohančický „městský“ statek nebyl již od počátku spravován samostatně, ale

  stává se součástí celého jednotného souboru venkovských držav města Brna, řízeného

  z kuřimského zámku. Kuřimský velkostatek tehdy sestával nejen z někdejšího

  šlechtického statečku Kuřimi, ale tvořila jej i další zboží. Hlavní složkou bylo deblínské

  panství, postoupené Brnu již v roce 1466, jak jsme již zmínili dříve. Základem městských

  42

  MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 275, fol. 296.

• Strana 37

  36

  venkovských statků zůstalo Deblínsko až do roku 1547, kdy bylo rozšířeno o kuřimský

  statek, zakoupený od moravského podkomořího Přemka z Víckova. Jeho koupě přinesla

  rozvíjejícímu se zboží brněnského magistrátu pouze vlastní vesnici Kuřim s tamní tvrzí,

  dvorem, pivovarem a dalším zázemím. To o deset let později rozšířil o sousední statečky

  Lipůvku, koupenou od královského prokurátora Ambrože z Ottersdorfu, a Lelekovice,

  získanou od Viléma Valeckého z Mírova. Na rozdíl od Lipůvky, sestávající pouze

  z jediné vsi s izolovaně položeným kostelem románského původu, přidala koupě

  Lelekovic k brněnským statkům vsi Lelekovice s tvrzí, pivovarem, dvorem, kostelem a

  několika mlýny, Nuzířov a podíl v Šebrově. Svým rozsahem tak přidaná zboží za

  deblínskými základem značně zaostávala. Pouze z praktických důvodů, jako zejména pro

  lepší dostupnost z Brna, je proto před koncem 16. století zřízeno správní centrum

  městských statků v Kuřimi, a to v podobě novostavby zdejší trojkřídlé tvrze či zámku.

  43

  Po celou druhou polovinu 16. a celé 17. století zůstával rozsah kuřimského

  panství neměnný. Teprve přikoupení Vohančic a jejich náležitostmi v roce 1700 jeho

  potenciál poněkud rozšířil. Jak si ještě uvedeme, nešlo o poslední krok v dějinách

  brněnského panství, směřující k jeho rozšíření.

  S nástupem 18. století se dosud značně omezená infomační základna,

  zpřístupňující žádané poznatky k dějinám Vohančic, výrazně projasňuje. Narůstá

  množství materiálů jak ve fondech vrchnostenské správy, tak v zemském byrokratickém

  aparátu. Vohančice po svém připojení ke Kuřimi nadále představují nevelké středisko

  s jistou mírou patrimoniální samosprávy. Nově dostupné informace, zesílené strukturou

  archívu městského panství, umožňují detailněji nahlédnout do života zdejších obyvatel a

  přiblížit reálnou podobu sídliště a jeho soudobých proměn.

  Dvacátá a třicátá léta 18. století jsou ve vývoji kuřimského panství spojeny s

  řadou zásadních změn. Ty spočívají nejen v obnově řady tehdy již značně zastaralých

  budov vrchnostenské ekonomiky, ale také v přehodnocení struktury některých

  připojených statků. Zde hrálo značnou roli především nově přikoupené panství

  Vohančice, jehož součástí byly kromě vlastních Vohančic ještě vsi Skalička, Heroltice,

  pustá ves Závist a hostinec v Milonicích u Černé Hory jak jsme si již několikrát uvedli.

  43

  ZDB XXVI, s. 329 č. 179; XXVII, s. 377 č. 28, s. 378 č. 31. L. Hosák, Historický místopis země

  moravskoslezské, s. 223-224.

• Strana 38

  37

  Další dvůr v Milonicích tehdy mizí, v tomto období dochází k jeho zrušení a rozdělení

  budov na trojici gruntů. Ziskem se tak ekonomika kuřimského panství rozhojnila nejen o

  jmenované vesnice, ale také o dva další hospodářské dvory, zájezdní hospodu na zemské

  silnici z Brna k Černé Hoře a staré rytířské sídlo ve Vohančicích, které zakrátko přerůstá

  ve správní centrum deblínské části kuřimského statku.

  K roku 1725 byl na kuřimském panství vyhotoven nový urbář, vyčíslující

  aktuální poddanské dávky a příjmy z vrchnostenských objektů. Pro Vohančice, stejně

  jako i další vsi k nim příslušného statku, však nemá přílišný význam. Ani jednu ze vsí

  někdejšího vohančického panství totiž tento urbář neobsahuje. Důvod objasňuje připojená

  poznámka, uvádějící, že všechny tyto vesnice neměly v době vzniku urbáře dosud

  vyměřeny peněžité platy. Chyběl proto důvod jejich zpřístupnění formou urbáře.

  44

  Ve stejné době, kdy je vyhotoven zmíněný urbář, se stávají téměř pravidelnou

  součástí každoročních účetních výkazů vrchnostenské samosprávy kuřimského panství

  podrobné inventáře všech dominikálních budov. Obsahy těchto inventářů neslouží pouze

  k přiblížení stavební podoby předmětných objektů, ale jsou také jedinečným přehledem

  jejich podrobného výčtu včetně tehdy intenzívně probíhajících stavebních proměn.

  Nejstarší dochovaný inventář dokumentuje stav kuřimského velkostatku v roce

  1723. Kromě až naddimenzovaného zázemí kuřimského zámku, někdejší pozdně

  renesanční tvrze, sloužící jako správní budova s kancelářemi a byty úřednictva,

  sestávajícího z hospodářských objektů v komplexu dvora, pivovarských budov, skladišť a

  sýpek, je pozornost věnována také dalším dvorům na panství, mlýnům, palírnám,

  hostincům a myslivnám a jiným hospodářským či výrobním provozům. Středem zájmu,

  kromě Kuřimi, bylo zázemí dvorů v Lelekovicích, Svinošicích, Vohančicích, Herolticích

  a Deblíně. Jádrem vohančického dvora, nového střediska „horního“ panství města Brna,

  jak byl bývalý deblínský statek spolu s Vohančicemi někdy nazýván, byl zrestaurovaný

  zámek s přilehlým pivovarem. Toto obnovu zdejších panských objektů si přiblížíme

  v samostatné kapitole. Přestože trvání tohoto pivovaru nebylo příliš dlouhé, již v průběhu

  pozdního 18. století jeho provoz ustává a objekt je nadále využíván jen jako sýpka, za

  44

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 155. J. Řezníček, Moravské a slezské urbáře.

  Katalog. Praha 2002, s. 156.

• Strana 39

  38

  správy městem Brnem se dočkal i dílčích oprav. Z toho je zřejmé, že význam druhého

  pivovaru na kuřimském panství nebyl zanedbatelný, alespoň ve starším období.

  V průběhu dvacátých a třicátých let 18. století dochází k řadě významných či

  méně důležitých přestaveb panských objektů. V druhé půli dvacátých let je nově

  vystavěn dvůr ve Svinošicích, který nahradil starý zřejmě ještě selský grunt, nevyhovující

  novým nárokům vrchnostenské ekonomiky. Přízemní hostinec v sousední Lipůvce,

  zbudovaný v letech 1691 až 1692, byl ve stejné době rozšířen do patrové podoby.

  Novostavba nahradila také starou hospodu v Milonicích. Na realizaci těchto staveb se

  účinně podílel významný brněnský stavitel Mořic Grimm, jehož činnost na Kuřimsku

  byla dosud spojována maximálně s později realizovanými projekty barokních úprav

  kostelů v Kuřimi a Deblíně. Také v ostatních hospodářských areálech proběhly současně

  některé přestavby. Jednou z prvních vrcholně barokních realizací byla zřejmě výstavba

  nového dvora před kuřimským zámkem. K ní se sice nezachovaly žádné konkrétnější

  materiály, ovšem celková dispozice dvora, zachycená v čisté formě již na mapě Kuřimi z

  roku 1731, hovoří pro vznik dvora v tomto období zcela jednoznačně. Je pravděpodobné,

  že součástí těchto stavebních realizací byla i barokizace vohančického zámku, zčásti

  doložená dochovanými plány. K tomu se ještě vrátíme v části, zaměřené na osudy

  zdejšího zámku a jeho zázemí.

  45

  Kromě zmíněných stavebních úprav, zaměřených na modernizaci hospodářských

  a obytných objektů vrchnostenského správního a ekonomického aparátu, proběhly na

  kuřimském panství ve stejném období i dílčí zásahy do stávající sídlištní struktury. Ty se

  omezily především na území nově přikoupeného vohančického statku, jisté stopy však

  zanechaly i jinde. Zásah vrchnostenské správy v roce 1731 byl zaměřen na sjednocení

  zástavby. Dosavadní podoba vsi Vohančic, sestávající kromě komplexu dominikálních

  staveb – zámku s pivovarem a dvorem – ještě z patnácti domům, doznala v důsledku

  těchto zásahů razantní proměny. Lánový grunt a jeden půllán, známé z lánových rejstříků

  třetí čtvrtiny 17. století, byly tehdy zcela zrušeny, jejich pozemky spolu s půdou dalších

  dvou půllánových usedlostí byly pak pravidelně rozděleny na osm čtvrtlánů. Zbylý půllán

  byl připojen k dominikální půdě. V důsledku těchto změn tak získávají Vohančice zcela

  45

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 1054; H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 1879,

  1880, 1885, 1887, 1889. S. Laurincová, Městský statek Kuřim, s. 83, 92, 93, 119, 133.

• Strana 40

  39

  novou podobu, z jejich urbanismu zcela mizí nejen oba zrušené grunty, jejichž lokalizace

  tak zůstává neznámá, ale také pět zaniklých chalup.

  46

  Pustá byla také v polovině 17. století ponejprv zmiňovaná víska Závist při staré

  silnici z Deblína k Tišnovu, procházející severním okrajem Vohančic. Ta vykázala v

  padesátých letech 17. století čtyři pusté chalupy s hospodou a později přistavěným

  mlýnem. na území starého deblínského statku podobné koncepční úpravy neproběhly, až

  do poslední čtvrtiny 18. století zde setrvala zástavba v podobě, v jaké jsme ji zachytili již

  v polovině předešlého století. Osudům Závisti se rovněž podrobněji věnujeme

  v samostatné kapitole.

  47

  Souběžně s řadou změn ve společenské a ekonomické oblasti dochází v našem

  regionu a rovněž ke změnám ve stávající sídelní struktuře mnohých vesnic, jak jsme

  ostatně na příkladu Vohančic jednoznačně zmínili. Rozsah naší vsi, zaznamenaný nově

  k roku 1749, přetrvává v nezměněném stavu ještě roku 1754, kdy je vyhotoven soupis

  domů tereziánského katastru. Ten zaznamenává následující podobu naší vsi:

  48

  − Petr Musil, selský grunt (čp. 5) – 17 měřic 4 osminky polí, 3 osminky zahrad, z luk 1 a

  1/2 dvouspřežných vozů sena a otavy

  − Kašpar Dohnal, selský grunt (čp. 3) – 17 měřic 4 osminky polí, 1 měřice zahrad, z luk

  1 a 1/2 dvouspřežných vozů sena a otavy

  − Pavel Kratochvíle, selský grunt (čp. 2) – 17 měřic 4 osminky polí, 1 měřice 4 osminky

  zahrad, z luk 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

  − Václav Brodecký, selský grunt (čp. 1) – 17 měřic 4 osminky polí, 6 osminek zahrad,

  z luk 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

  − Vít Koudelka, selský grunt (čp. 11) – 17 měřic 4 osminky polí, 2 měřice 2 osminky

  zahrad, z luk 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

  − Václav Babor, selský grunt (čp. 9) – 17 měřic 4 osminky polí, 2 měřice zahrad, z luk 1

  a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

  46

  MZA Brno, D 2 – rektifikační akta, inv. č. 155.

  47

  MZA Brno, D 1 – lánové rejstříky, inv. č. 155b.

  48

  MZA Brno, D 4 – tereziánský katastr, inv. č. 155.

• Strana 41

  40

  − Václav Babor, selský grunt (čp. 8) – 17 měřic 4 osminky polí, 1 měřice 4 osminky

  zahrad, z luk 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

  − Jakub Koudelka, selský grunt (čp. 6) – 15 měřic 4 osminky polí, 4 osminky zahrad,

  z luk 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

  − obecní pastouška (čp. 10

  Po polovině 18. století dochází v řadě vsí k nárůstu zástavby výstavbou

  drobných domků, zřizovaných převážně na obecních pozemcích, později rovněž na

  vrchnostenské půdě. Tento proces se našim Vohančicím po celou třetí čtvrtinu 18. století

  vyhnul, na konci čtyřicátých a v polovině padesátých let 18. století nemáme

  ve Vohančicích díky plánovitému rozměření veškeré poddanské půdy doloženy žádné

  drobné domky bez vlastních pozemků. Tento stav spolu s nově zavedenými

  konskripčními čísly zachycuje rovněž evidence poddanských domů, vypracovaná roku

  1775 v rámci tzv. urbariální fase. Zde se v případě Vohančic nesetkáváme s žádnými

  novými změnami v podobě zástavby obce, především ve směru charakteristiky

  zemědělského potenciálu poddanských usedlostí.

  49

  Ve stejné době, kdy vzniká nová řada katastrálních operátů, je kuřimské panství

  rozšířeno o další nepříliš rozsáhlý stateček Křižínkov, ležící západně od Deblína. Toto

  zboží přetrvávalo dosud jako samostatná enkláva náměšťských Verdenberků s

  hospodářským dvorem, palírnou, hospodou a nevelkým panským sídlem. Zmíněné

  objekty, snad s výjimkou palírny, však zůstávají zahaleny tajemnem. Dosavadní literatura

  připouští pouze existenci dvora, přestože například objekt zámku připomínají nejen

  soudobé mapy Moravy, ale také několik pozůstalostních inventářů z průběhu první půle

  18. století. I když ještě krátce před zakoupením statku městem Brnem je zámek v

  Křižínkově podrobně inventarizován, několik let poté v inventáři vrchnostenských budov

  kuřimského velkostatku jeho objekt zcela chybí. Podobný jev spatřujeme také při

  parcelaci dvora o několik desítek let později, kdy jsou mezi poddané rozděleny pouze

  dvorské pozemky, budova dvora tehdy již fyzicky neexistovala. Rozsah a výnosnost

  49

  MZA Brno, D 5 – urbariální fase, sign. 73/B.

• Strana 42

  41

  dvora tak zřejmě nebyly příliš výhodné, ani inventáře kuřimského panství z padesátých

  let mu přílišnou pozornost nevěnovaly.

  Vraťme se však zpět do Vohančic a s nimi do závěru třetí čtvrtiny 18. století.

  Následný přehled, vycházející ze zmíněné urbariální fase, zachycuje kromě jmen zdejších

  osadníků z roku 1775 také popisná čísla, která byla v obci krátce před tím zavedena. Na

  kuřimském panství zůstalo prvotní číslování beze změn, zatímco jinde byla zčásti nebo

  úplně v druhém desetiletí 19. století pozměněno. Současně je výčet doplněn

  charakteristikou domů podle tehdejšího jednotného rozdělení na čtvrtlánové usedlosti. U

  každého domu je dále uveden rozsah zemědělské půdy – polí a zahrad – v starých

  moravských měřicích a jejich osminkách, rozdělených vždy do několika tratí. Následuje

  výnos luk – sena a otavy – ve dvouspřežných vozech, plat za určené naturální dávky v

  podobě slepic, vajec a hus, a nakonec rozsah vyměřených robot na grunt v počtu osob a

  určených dní:

  Čtvrtlány:

  − Tomáš Musil – čp. 5

  pole a zahrady – 17 měřic 7 osminek ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  − Jan Vitula – čp. 3

  pole a zahrady – 18 měřic 4 osminky ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  − Martin Kratochvíla – čp. 2

  pole a zahrady – 19 měřic ve 2 tratích

• Strana 43

  42

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  − Josef Heneš – čp. 1

  pole a zahrady – 18 měřic 2 osminky ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  − Franc Koudelka – čp. 11

  pole a zahrady – 19 měřic 6 osminek ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  − Michael Laufer – čp. 9

  pole a zahrady – 19 měřic 4 osminky ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  − Jakub Babor – čp. 8

  pole a zahrady – 19 měřic ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  − Anton Koudelka – čp. 6

  pole a zahrady – 16 měřic ve 2 tratích

• Strana 44

  43

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  Vzhledem k pravidelnému a téměř novému rozměření poddanské půdy ve

  Vohančicích a jejímu stejnoměrnému rozdělení mezi jednotlivé grunty je logické, že

  většina platů a povinností zdejších usedlostí se shoduje. Výjimkou je pouze rozsah polí a

  zahrad, kde se setkáváme s nevelkými rozdíly, způsobenými snad vývojem v průběhu

  předešlého půlstoletí od rozdělení pozemků.

  Poslední léta vlády královny Marie Terezie a nástupnické období jejího syna

  Josefa II. je spjato s celou řadou reforem jak v oblasti ekonomiky, tak i společenského a

  správního systému, nevyjímaje úpravy v církevní oblasti. K nim patřilo například

  vyhlášení tolerančního patentu, umožňujícího svobodně vyznávat i jiná náboženství, než

  dosud povolenou katolickou víru. Dále se jednalo o redukci církevních institucí,

  některých klášterních komunit, navazující na již dříve zrušený řád Tovaryšstva Ježíšova.

  V našem regionu se tyto zásahy projevily především zrušením blízkého kláštera Porta

  coeli, jehož majetky s Vohančicemi těsněji sousedily. V oblasti hospodářství můžeme

  jmenovat zejména zrušení nevolnictví a úpravu vrchnostenské hospodářské struktury

  formou tzv. raabizace. Nedílnou součástí těchto patentů byla i berní a urbariální reforma,

  vrcholící novou formou evidence veškeré půdy, a to nejen poddanské, ale i

  vrchnostenské. Plošná evidence byla prováděna pomocí prvních parcel, značně

  rozdílných od současné parcelace, zavedené ve dvacátých a třicátých letech 19. století, a

  mnohdy i neúplných. Právě evidence šlechtické půdy vyvolala mezi feudály značný

  odpor, který vedl nedlouho poté ke zrušení této formy katastru. Přesto se nám do dnešní

  doby zachoval zajímavý zdroj poznatků, popisující ponejprv celou plochu vesnice včetně

  její obytné části.

  Zatímco dosavadní katastrální operáty evidovaly poddanskou půdu a

  nemovitosti pouze podle jejich majitelů, případně podle polních, lučních a lesních tratí, s

  reformami císaře Josefa II. nadchází v této oblasti významné změny, jejichž pozůstatky v

  pozměněné podobě užíváme i dnes. V následujícím přehledu si přiblížíme podobu

• Strana 45

  44

  Vohančic v osmdesátých letech 18. století, tedy krátce po provedení raabizační reformy,

  která se však naší vsi na rozdíl od sousedních Heroltic, Deblína či Křižínkova příliš

  nedotkla. Neuvádíme čísla tehdejších parcel, jejich platnost byla omezena pouze do

  třicátých let 19. století, kdy ji nahradila nová evidence tzv. stabilního katastru, užívaná s

  dílčími úpravami dosud. Za jménem osadníka k roku 1787 uvádíme charakter jeho

  usedlosti a poté popisné číslo, které získala na počátku sedmdesátých let 18. století.

  50

  Pořadí domů ve Vohančicích je v přehledu řazeno výlučně podle popisných

  čísel, ale současně respektuje pořadí v josefínském katastru. Z toho je zřejmé, že popis

  Vohančic z roku 1787 začínal v jižní části východní řady domů u příjezdové silnice od

  Březiny, pokračoval k severu, kde přechází na protilehlou řadu, zde započatou zámeckým

  areálem. Po ní směřoval k jihu až na tehdejší úplný konec zástavby Vohančic, kde výčet

  uzavřel dvojici domků 12 a 13.

  Na návsi se tehdy nacházel vrchnostenský rybník, řečený Návesní. Následovaly

  tyto budovy a s nimi parcelně související pozemky:

  − Josef Heneš (Beneš), selský grunt – čp. 1

  zahrada u domu

  − Martin Kratochvíl, selský grunt – čp. 2

  zahrada u domu

  − Jan Vitula, selský grunt – čp. 3

  zahrada u domu

  − vrchnostenský rybník řečený Zámecký

  − Franc Elsner, domek – čp. 4

  zahrada u domu

  − Tomáš Musil, selský grunt – čp. 5

  zahrada u domu

  − Anton Koudelka, selský grunt – čp. 6

  zahrada u domu

  50

  MZA Brno, D 6 – josefínský katastr, inv. č. 970.

  MZA Brno, D 6 – josefínský katastr, inv. č. 3044.

• Strana 46

  45

  − nesjízdná vozová cesta do Tišnova

  − vrchnostenský zámek, hospodářský dvůr a ovčín – čp. 7

  horní zahrada

  dolní zahrada

  − Jakub Babor, selský grunt – čp. 8

  zahrada u domu

  − nesjízdná vozová cesta do Deblína

  − Michael Laufer, selský grunt – čp. 9

  zahrada u domu

  − obecní pastouška – čp. 10

  − Franc Koudelka, selský grunt – čp. 11

  zahrada u domu

  − Franc Pilla, domek – čp. 12

  − Mates Babor, domek – čp. 13

  Součástí téměř každého domu ve Vohančicích byla tedy zahrada, blížeji

  nespecifikovaná. V řadě jiných vsí při určení její polohy získáváme doklady o

  přítomnosti konkrétních hospodářských budov a jejich částí v rámci selských gruntů –

  katastry zmiňují především stodoly, brány či stáje. Ve Vohančicích se zřejmě z důvodu

  jednoduché nověji vyměřené zástavby s touto specifikací nesetkáváme.

  V zástavbě Vohančic se v osmdesátých letech 18. století setkáváme i se

  stavbami, které se nacházely ve vlastnictví obce. Ty se zde omezují na obecní pastoušku,

  stávající na popisném čísle 10. Významné místo zabírají panské nemovitosti, spjaté

  s budovou místního zámku. Jim pro jejich rozsah a význam v dějinách obce věnujeme

  samostatnou kapitolu.

  Součástí josefínského katastru však nebyl jen soupis budov a pozemků podle

  nové číselné evidence, ale také přehled traťových jmen okolních pozemků. Dosavadní

  evidence polí, luk a lesů formou pomístních názvů se zavedením parcel ztrácela na

  významu, josefínský katastr však zachycuje obě verze, které se zde vzájemně propojují.

• Strana 47

  46

  Ve Vohančicích můžeme v druhé půli 18. století rovněž zachytit určitý soubor jmen

  přilehlých pozemků. Oproti staršímu stavu v tereziánském katastru, kdy je u každé selské

  usedlosti vyčíslen přehled názvů pozemků, byla v druhé půli 18. století zavedena odlišná

  struktura. Katastrální území obce bylo rozděleno na základní trati, jejich počet se odvíjel

  od rozsahu a členění katastru a rovněž také od parcelace selské půdy. Vohančice tehdy

  disponovaly pouze čtyřmi základními tratěmi, a to včetně zástavby obce, která téměř

  vždy představovala jednu z tratí, a souboru lesních enkláv, vyjmenovaných v závěru

  katastrálního elaborátu. Základní názvy jsou doplněny ještě jejich vymezením podle

  hlavních přírodních či geografických prvků. V naší vsi uvádí josefínský katastr tuto

  strukturu:

  − vnitřní trať (zástavba vesnice)

  − Za stodolama (polní trať, hraničící na jedné straně se zástavbou obce, na druhé

  s panskými lesy Kapounky a Kozí doly, na třetí straně s pejškovskými hranicemi a

  nakonec s tratí Pod Dubovou)

  − Pod Dubovou (polní trať promíšená s lesem, hraničící na jedné straně s tratí Za

  stodolama, na druhé s tišnovskými pozemky, na třetí a čtvrté straně s tratí Závist)

  − Závist (polní trať, hraničící na jedné straně s vrchnostenským lesem Lícha, na druhé

  s polnostmi vsi Žernůvky řečenými Pod Habřím, na třetí straně s panským polem Za

  zahradou a na čtvrté straně s panským polem Za Křížem, jdoucím až k Závisti)

  Toto rozdělení však nebylo konečné. Uvedené hlavní tratě byly rozděleny na

  nově zavedené parcely, k nimž byly připojeny již zastaralé traťové názvy podle

  původního detailního členění. Mezi oběma však stály ještě střední skupiny, pojmenované

  podle nejčastějších jmen obsažených pozemků. Rozdělení tratí na území vsi Vohančic

  bylo v roce 1787 následující:

  − Za stodolama

  Za stodolama (Za stodolama, Na Kopanině, Na Kapounce)

  V Kozích dolích (Kozí doly, Pod Kříčky. Žlíbek, Na zahradě)

• Strana 48

  47

  Na Záhonech (Na příhoně, Urbanovský rybník, Malovská louka)

  Pod rybníkem (Pod Habřím, Na Dolní straně)

  − Pod Dubovou

  Na Horní straně (U Pumpy, Mitanská louka)

  Nad Pumpou pod Dubovou (Dubová)

  Nad Dubovou (Padělek, Za Křížem, K Závisti, Nad Závistí, Lícha)

  − Závist

  Závist (Na zahradě, Nad cestou, Pod cestou, Nad Závistí)

  U Závisti (U Loučí, Na Klínku, Za zahradou)

  Na Záhonech

  U Žernůvky

  Nad zámkem (Za zahradou, Nad Žernůvkou, Nad zámkem, Kapounky, Kozí

  doly, U obrázku)

  Některé hlavní tratě byly tehdy podle nastíněného přehledu značně celistvé,

  zatímco jiné byly rozčleněny na celou řadu drobnějších částí. Vohančický katastr byl

  dělen v základním rozvržení na poměrně malé množství základních tratí, z toho důvodu

  bylo jeho další členění zcela pochopitelné.

  Zatímco josefínský katastr již řadí veškeré tehdejší pozemky podle nového

  parcelního systému, kde se traťová jména vyskytují pouze jako pojítko s předchozí

  evidencí poddanské půdy, starší způsob přiřazoval k jednotlivým selským usedlostem

  traťová jména podle konkrétního rozsahu a významu příslušných gruntů. Díky tomuto

  řešení tak přehledně nacházíme informace o souboru polních, lučních i lesních tratí a

  jejich vazbě na domy vsi Vohančic. Veškeré grunty a chalupy ve vsi uváděly stejné

  traťové názvy svých pozemků včetně shodné výměry, dokládající dřívější rozparcelování

  katastru stejnoměrně mezi jednotlivé usedlosti. V následném přehledu si přiblížíme výčet

  traťových názvů podle starších soupisů z let 1749 a 1754.

  Na katastru Vohančic jsou v uvedených letech doloženy tyto polní, lesní a luční

  tratě: Na Rovinách, U dubu, Nad Žernůvkou, Nad mezou, Nad zámkem, Nad Závistí,

  Přední Padělek, Zadní Padělek, Pod rybníčkem, V Kopance, Příhon, U Starý studny, Za

  Žlíbkem, Za potokem. Ve srovnání s jinými vesnicemi v okolí je tento soupis značně

• Strana 49

  48

  chudý. Otázkou však je, zda dostupné písemnosti z půlky 18. století zachycují v případě

  Vohančic všechny tehdejší názvy polních, lučních a lesních tratí, nebo zda jde pouze o

  skromný výčet, pouze úzce spjatý s potřebami sestavovatelů soudobých katastrálních

  operátů. Při srovnání s jinými příklady se můžeme přiklonit spíše k druhé variantě.

  I z toho mála je patrné, jde o názvy značně různorodé, a to především svým

  původem, pokud jej můžeme vůbec interpretovat. Některé z názvů lze lehce vysvětlit,

  jsou odvozeny od přírodních útvarů, charakteristického typu porostu, případně

  sousedních vesnic, k nimž se tyto trati přibližovaly.

  Bylo by zajímavé srovnat, kolik z těchto původních názvů se dochovalo v

  povědomí do současnosti, případně jestli byly vývojem v dalších stoletích nějak

  pozměněny.

  51

  Do počátku 19. století prošla naše ves dalším vývojem. Rozsah Vohančic z první

  poloviny 19. století máme doložen k letům 1820 a 1826. Její tehdejší podobu k prvnímu

  datu naznačuje následující přehled.

  52

  − čp. 1 – Ondřej Pavlíček, selský grunt – 1 světnice, 1 komora – přízemní

  − čp. 2 – Franc Kratochvíla, selský grunt – 1 světnice, 1 komora – přízemní

  − čp. 3 – Franc Vitula, selský grunt – 1 světnice – přízemní

  − čp. 4 – Karel Baláč, domek – 2 světnice – přízemní

  − čp. 5 – Jan Klusák, selský grunt – 2 světnice, 1 komora – přízemní

  − čp. 6 – Franc Koudelka, selský grunt – 1 světnice, 1 komora – přízemní

  − čp. 7 – panství Kuřim, zámecká budova – 11 pokojů, 4 komory – patrový

  − čp. 8 – Jakub Babor, selský grunt – 1 světnice, 1 komora – přízemní

  − čp. 9 – Michael Laufer, selský grunt – 1 světnice, 1 komora – přízemní

  − čp. 10 – obecní pastouška – 1 světnice – přízemní

  − čp. 11 – Franc Jaša, selský grunt – 2 světnice, 1 komora – přízemní

  − čp. 12 – Josef Pilla, domek – 1 světnice – přízemní

  − čp. 13 – Franc Mičánek, domek – 1 světnice – přízemní

  51

  MZA Brno, D 2 – rektifikační akta, inv. č. 155; D 4 – tereziánský katastr, inv. č. 155; D 6 – josefínský

  katastr, inv. č. 970.

  52

  MZA Brno, D 7 – matriky pozemkového výnosu, sign. 215/B.

• Strana 50

  49

  − čp. 14 – Josef Klein, hostinec – 2 světnice – přízemní

  − čp. 15 – Josef Koudelka, domek – 1 světnice, 1 komora – přízemní

  − čp. 16 – Ondřej Petr, domek – 2 světnice, 1 komora – přízemní

  − čp. 17 – Jan Pánovský, domek – 1 světnice – přízemní

  − čp. 18 – Šimon Žaloudek, domek – 1 světnice, 1 komora – přízemní

  − čp. 19 – Anton Čermák, domek – 1 světnice, 1 komora – přízemní

  Do roku 1826 nedoznaly Vohančice žádné změny, shoduje se i velká většina

  jmen zdejších osadníků. Proto si podobu obce k tomuto datu neuvádíme.

  53

  Na přelomu 18. a 19. století dochází podle uvedeného přehledu ve Vohančicích

  oproti předchozímu stavu k určitým změnám. Ty jsou spojeny s dalším růstem vesnice.

  Od konce osmdesátých let 18. století do roku 1820 se zástavba Vohančic rozšířila o

  několik drobných domků, doplněných dvojicí podsedků, vzniklých zřejmě rozdělením

  starších gruntů. Celkově narostla podoba Vohančic o šest nových usedlostí (čp. 14 až 19).

  Mezi nimi zastává specifické místo hostinec čp. 14. Ten však nepředstavuje novostavbu

  v pravém významu tohoto slova. Jde o objekt někdejšího panského pivovaru, po ukončení

  zdejšího pivovarnictví změněný na vrchnostenský hostinec a později převedený do

  soukromého vlastnictví. Mezi starší evidencí podle popisných čísel se neobjevuje

  zejména proto, že dokud zůstával ve vlastnictví majitele statku, byl veden pod souhrnným

  popisným číslem spolu s dalšími panskými budovami včetně zámku. Ostatní nové domky

  a podsedky byly vystavěny v jižní části vesnice pod cestou, vedoucí z Březiny k Deblínu,

  na svahu klesajícímu k Heroltickému potoku.

  Součástí stabilního katastru byla také poměrně přesná katastrální mapa, vůbec

  jako první vycházející z přesného terénního vyměřování. V některých případech tyto

  mapy slouží jako základní podklad i dnes. Kromě půdorysu obce, domovních a

  pozemkových parcel a půdorysu zástavby zaznamenává tato mapa, vyhotovená

  v několika různorodých variantách, rovněž charakter jednotlivých domů a stavebních

  objektů. Přestože některé nečetné obce se mohou pochlubit i staršími kartografickými

  53

  MZA Brno, D 10 – stabilní katastr, inv. č. 2946.

• Strana 51

  50

  materiály, není jich příliš mnoho. V regionu širšího Tišnovska občas narazíme i na

  některé starší mapy, například pro obce Deblín či Kuřim, jejich věrohodnost je však často

  sporná. Teprve mapy z dvacátých a třicátých let 19. století (zatímco na kuřimském nebo

  tišnovském panství byly stabilní katastr a s nim i příslušné mapy vyhotoveny v roce

  1826, obce kolem Velké Bíteše, náležející k náměšťskému panství a spolu s ním také ke

  znojemskému okresu, vznikly již o rok dříve. S nimi pak těsně sousedící vesnice panství

  Osová jsou v rámci stabilního katastru zpracovány teprve roku 1835) vykazují potřebnou

  topografickou přesnost.

  Zmíněné katastrální mapy využívaly barevného vykreslení budov k

  charakteristice jejich stavební povahy. Červeně zbarvené stavby byly pokládány za

  zděné, či alespoň odolné požáru, žluté objekty byly dřevěné, nebo kryté šindelem či

  slámou. V některých případech se toto rozlišení vztahovala i na rozdělení staveb podle

  jejich účelu, obytné budovy byly zobrazovány červeně, protože v některých regionech

  byly zděné, případně vybavené výraznějším protipožárním opatřením, žlutě zbarvené

  budovy sloužily pak většinou hospodářským účelům. Toto rozlišení bylo ve Vohančicích

  uplatněno v plné míře.

  Podle vykreslení naší vesnice ve dvacátých letech 19. století je zřejmé, že

  většina zdejších usedlostí, a to jak obytných budov, tak i jejich hospodářského

  příslušenství, byla tehdy zbudována převážně z tradičního, tedy spalného materiálu –

  dřeva či nepálených cihel. Případně byla opatřena spalnou krytinou – šindelem či slámou.

  Tento způsob se uplatňoval převážně u usedlostí staršího původu, doložených již

  v předchozích stoletích, zatímco novější domky, založené v dolní části vesnice nad

  Heroltickým potokem, byla již zděná, případně konstruovaná z odolnějšího staviva.

  Alespoň částečně zděná či jinak zabezpečené proti případným požárům byla pouze trojice

  gruntů v horní části vsi proti zámku (čp. 4, 5 a 6). Téměř v celém rozsahu, s výjimkou

  jediné kůlny, byly zděné i stavby zámeckého areálu, a to včetně někdejší panské hospody

  čp. 14. Uplatnění nespalného materiálu u mladších budov reaguje zřejmě na tzv. ohňový

  patent Marie Terezie z roku 1751. V průběhu 19. století na ně navázaly i dosud dřevěné

  budovy, které byly postupně modernizovány, případně v nespalné podobě obnovovány po

• Strana 52

  51

  některém z četných požárů. Ty nemáme v případě Vohančic věrohodně doloženy.

  Výjimkou je pouze požár panského dvora roku 1850.

  54

  V roce 1843 jsou Vohančice popsány jako vesnice s panskými i poddanskými

  pozemky. Poddanská zástavba vsi tehdy sestávala z 8 čtvrtlánových gruntů o rozsahu polí

  kolem 9 jiter, panského dvora se 130 jitry půdy a hostince v Závisti s třemi jitry polí.

  Dále se zde nalézal panský zámek, hostinec, mlýn v Závisti, obecní domek a 9

  činžovních domků. Všechny poddanské i vrchnostenské objekty a usedlosti tehdy

  náležely ke kuřimskému panství. Desátky byly odevzdávány tišnovské faře.

  Charakter zástavby se v podstatě shodoval se stavem z dvacátých let. Dva domy

  byly tehdy vystavěny z tvrdého materiálu, tedy ve zděné podobě, další dva výlučně ze

  dřeva a zbylé z nepálených cihel. Jedna budova byla kryta pálenou taškou, jiná šindelem,

  a ostatní pouze slámou. Z výrobních objektů se ve Vohančicích tehdy nacházel pouze

  mlýn s jedním mlýnským složením a s náhonem na horní vodu, dále vápenka, produkující

  ročně 60 měřic vápna. Z jiných profesí jsou zmíněni dva hostinští, bednář, zednický mistr

  a učitel. Samostatná škola však nebyla v naší vsi do poloviny 19. století doložena.

  55

  V době, kdy vzniká předchozí odhadní elaborát, procházejí české země stejně

  jako i Vohančice spolu s celým kuřimským panstvím, zůstávajícím dosud ve vlastnictví

  města Brna, významnými společensko-správními proměnami. Od poloviny 19. století,

  kdy byl zrušen stávající staletí trvající správní systém řečený patrimoniální a ukončena

  feudální etapa našich dějin, přestala být naše vesnice součástí uvedeného velkostatku.

  Někdejším vlastníkům zde mohly zůstat pouze objekty či pozemky, provozované v přímé

  režii. Tak tomu bylo i v našem případě. Mezi hospodářskými podniky kuřimskému statku

  nadále zůstal zámecký areál s panským dvorem. Zbylá „poddanská“ část vesnice se tehdy

  v celém svém rozsahu vymanila z vazby na své bývalé vrchnosti.

  V podobě, kterou získaly před rokem 1826, setrvaly Vohančice také v dalších

  letech, jen s nepatrnými změnami. Do poloviny padesátých let 19. století zde nově vzniká

  pouze jediný domek čp. 20. Tento stav zůstal do počátku osmdesátých let nezměněn.

  Teprve v průběhu tohoto desetiletí narůstá rozsah naší vsi o dalších pět domků, do konce

  54

  MZA Brno, D 9 – indikační skicy, kart. 703, sign. 2946; D 11 – mapy stabilního katastru, inv. č. 2946.

  Kolektiv, Vohančice 1255 – 2005. Tišnov 2005, s. 30.

  55

  MZA Brno, D 8 – vceňovací operáty, kart. 1077, fasc. 2946.

• Strana 53

  52

  19. století pak další ojedinělý domek čp. 26. Pozvolný růst se nezastavil ani v prvních

  desetiletích 20. století, kdy do roku 1910 vzniklo pět nových usedlostí v průběhu

  následujících jedenácti let další dvě. Ke konci 19. století žilo ve Vohančicích 198

  obyvatel téměř výlučně místního původu, pouze 8 osadníků se hlásilo k židovské

  národnosti, do roku 1921 jejich počet vzrostl na 210. Setrvalý stav zůstal až do počátku

  třicátých let, později počet vohančických osadníků klesal. Nejvyššího rozsahu tak

  dosahuje naše vesnice v prvorepublikovém období, poté následuje mírný úbytek.

  V prvních letech 20. století tvořilo území Vohančic 334 hektarů půdy. Z toho

  polnosti představovaly 131 hektarů, lesy pak 179 hektarů, pastviny 12, louky 7 a zahrady

  5 hektarů. Z toho je zřejmé, že katastr Vohančic byla tehdy, stejně jako i dnes, značně

  zalesněn, lesy zde výrazněji převyšovaly rozlohu polností. V obci bylo chováno

  v sumárním soupisu 6 koní, 76 kusů hovězího dobytka a 20 prasat.

  56

  Nedlouho poté, co jsme si přiblížili proměny a podobu Vohančic v době před

  polovinou 19. století, se tedy mění celková společensko-politická situace, jak jsme již

  uvedli. Naše vesnice již nadále netvoří součást kuřimského panství. Po roce 1848 se

  spolu s dalšími vesnicemi někdejšího městského velkostatku stává součástí nově

  zřízeného brněnského hejtmanství. To zahrnovalo kromě jiného ve své severní části

  položené Tišnovsko s vlastním soudem. Vohančice se v důsledku těchto změn ocitají ve

  střední části tišnovského soudního okresu, a to spolu s dalšími vesnicemi ve svém okolí.

  Od roku 1896 se Tišnov stává rovněž sídlem vlastního hejtmanství. Tišnovský soudní

  okres byl středního rozsahu, zabíral poměrně významné a nesourodé území. Sahal od

  Brumova, Chlébského a Nedvědice po Svatoslav a Veverskou Bítýšku na jihu. Na západě

  byl ohraničen vesnicemi kolem Žďárce a Drahonína, na východě jej pak vymezovaly

  Lipůvka, Svinošice a Kuřim. Lze říci, že k tišnovskému soudu připadly všechny vsi

  někdejších velkostatků Tišnov, Lomnice a Kuřim, zde s výjimkou Lelekovic a jejich

  okolí, doplněné o obce s jiných sousedních panství. Rozsah tišnovského hejtmanství a

  soudu prodělal v průběhu svého trvání několik drobných změn, projevujících se

  především v okrajových částech jeho území. U tišnovského hejtmanství a soudu setrvaly

  Vohančice až do čtyřicátých let 20. století, kdy byl dosavadní správní systém zrušen.

  56

  J. Bartoš a kol., Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Svazek XI. Ostrava 1988, s.

  290.

• Strana 54

  53

  V dalších kapitolách si přiblížíme historii zdejších vrchnostenských staveb, úzce

  spjatých s dějinami Vohančic. Jde především o areál bývalého zámku, navazujícího jak

  polohou, tak i zčásti dochovanými konstrukcemi na někdejší středověkou a renesanční

  tvrz, a to včetně přilehlých výrobních a hospodářských objektů. Připomeneme si také

  některé zaniklé vesnice v okrajových částech Vohančic, z nichž Závist dodnes přetrvává

  jako osamocená skupinka domků v hluboce zaříznutém údolí potoka Závistky. A

  nezapomeneme ani na jeden specifický jev, spojený především se středověkými a raně

  novověkými dějinami regionu – težbu drahých kovů, lokalizovanou zčásti rovněž na

  území Vohančic nebo do jeho těsné blízkosti.

• Strana 55

  54

  AREÁL ZÁMKU A DVORA

  – PROMĚNY PANSKÝCH SÍDEL

  V DĚJINÁCH VOHANČIC

  Dnešní Vohančice neoplývají větším množství historických památek. Ústřední

  seznam kulturních památek zde dokonce registruje pouze jediný historicky či

  architektonicky pozoruhodný objekt, zastoupený zde areálem bývalého zámku

  s připojenými budovami.

  Zámecký komplex, plynule navazující na někdejší tvrz renesančního a

  středověkého stáří, je výrazným pozůstatkem správního, hospodářského a samozřejmě

  rovněž sídelního centra vohančického statku. Jeho počátky jsou zřejmě svázány již

  s nejstaršími dějinami naší vsi a jejich prvních vlastníků. Přesto, jak ostatně stabilní

  majetkový vývoj vohančického statku předurčuje, po celý středověk chybí konkrétní

  zmínky o zdejším šlechtickém sídle. Právě neměnná situace, kdy Vohančice trvale

  zůstávaly již nejméně od poloviny 13. století do sedmdesátých let 16. století ve

  vlastnictví jediného feudálního rodu, mezi jehož členy přecházely dědičně a nebylo tak

  třeba stvrzovat změny v držbě deskovními vklady, je důvodem naprosté absence starších

  zpráv o vohančické tvrzi.

  Na vůbec první doklad její existence si tak musíme počkat až do roku 1573, kdy

  je spolu s příslušným zboží prodávána Janu Pergarovi z Perku. Její součástí byl podle

  soupisu náležitostí pouze poplužní dvůr. Jiný dvůr se nacházel ve vzdálenější Skaličce,

  ten byl však již nějakou dobu opuštěný a tedy i ekonomicky nevyužívaný. Zázemí

  vlastního sídla doplňovaly pouze zahradní plochy, zčásti využívané jako štěpnice. Později

  se však hospodářské zázemí poněkud rozšiřuje. Jeho charakter na konci druhého

• Strana 56

  55

  desetiletí 17. století názorně přibližuje pobělohorský odhad vohančického statku. Jeho

  obsah jsme si již zčásti přiblížili v některé z předešlých kapitol. Zde tyto informace ještě

  rozšíříme.

  57

  Zmínili jsme, že roku 1622 tvořila vrchnostenskou složku vohančického statku

  v naší vsi „od kamene s pokoji a komorami vystavená“ tvrz s hospodářským dvorem,

  přilehlým pivovarem, trojicí zahrad, užívaných pro pěstování ovoce a zeleniny jak pro

  panskou kuchyni, tak i pro domácí potřebu, a třemi rybníky. Mimo naši ves doplňoval

  ekonomický potenciál statku druhý dvůr v Herolticích, velký mlýn s trojím složením,

  situovaný na řece Svratce u Březiny. Nepostradatelnou součástí struktury panství byla

  také čtveřice vsí, z nichž jedna byla dlouhodobě pustá (Závist). Hlavní ekonomickou

  složkou, situovanou přímo ve Vohančicích, byl hospodářský dvůr, „se stodolami a chlívy

  vystavený“. Na jeho polích se osévalo 4 mty 5 měřic ozimého obilí, 3 mty 24 měřic

  jarního obilí různého druhu. Výnos veškerého sklizeného obilí byl ceněn na 483 zlatých

  15 grošů.

  Dvůr však nesloužil pouze k pěstování obilnin, ale především k chovu

  hospodářského zvířectva. Ve vohančickém dvoře umožňovaly jeho kapacity na počátku

  třicetileté války chovat 24 dojnic, 16 jalovic a 20 prasat. Aktuální stav k roku 1622 však

  byl poněkud odlišný. Ve dvoře se v době provádění odhadu nacházelo pouze 14 dojnic, 7

  jalovic a 26 vepřů. Roční zisk z tohoto dvora byl vyčíslen na 92 zlatých 15 grošů.

  58

  Třicetiletá válka značně postihla nejen vlastní vesnice, ale nevyhnula se ani

  vrchnostenskému podnikání. Dopad na tuto složku statku však, na rozdíl od poddanské

  části Vohančic, neznáme. Písemnosti, vyhotovené po skončení válečných let, charakter

  dominikální zástavby naší vsi nezachycují. První konkrétnější přehled máme až z roku

  1671, kdy byl v rámci připravované komínové daně, vyčíslené z počtu komínů obytných

  a provozních budov, vypracován soupis panských objektů. Ten se pro všechna panství i

  drobnější statky na Moravě nezachoval. V případě Vohančic máme takový seznam sice

  k dispozici, příliš nám však k rekonstrukci podoby nejbližšího okolí vohančické tvrze

  napomáhá.

  57

  ZDB XXX, s. 54 č. 26.

  58

  SÚA Praha, České oddělení dvorské komory IV, sign. M 161, kart. 157. MZA Brno, G 371 – Jaroslav

  Novotný – opisy moravských urbářů, inv. č. 578.

• Strana 57

  56

  Soupis komínů vohančického statku, vyhotovený 9. května uvedeného roku

  v městě Brně tehdejším majitelem Vohančic Pavlem Albrechtem von Teyburg, totiž jako

  hlavní sídlo vlastníka jmenuje dům v Brně s 5 komíny, kde také zmíněný soupis vzniká.

  teprve poté je zachycena vohančická tvrz („Rittersitz“) spolu se všemi panskými

  budovami nejen v této vsi, ale zřejmě i jinde, protože například dvůr v sousedních

  Herolticích není v přehledu vůbec zmíněn. Veškeré venkovské panské objekty

  disponovaly souhrnně 13 komíny. Nakonec je uveden ještě dům v městě Znojmě o

  jednom komínu, který tehdy Teyburg vlastnil. K nástinu podoby zámeckého areálu ve

  Vohančicích, jehož hlavní obytná část byla dosud řazena mezi tvrze, tak soupis výrazněji

  nepřispívá.

  59

  Tvrz s dvorem a pivovarem tvořily hlavní panskou složku Vohančic i v dalších

  letech, kdy byl zdejší statek prodávány Slavíkovci ze Slavíkova. Tehdy jej doplňoval

  ještě další dvůr s ovčínem v Herolticích, mlýn s pilou u Březiny, druhý mlýn ve Skaličce

  a dvůr s hostincem v Milonicích. Podobě vlastního sídla se však prodejní smlouvy

  nevěnují. O to více informací v tomto směru máme díky dochovanému pozůstalostnímu

  inventáři, vyhotovenému po smrti vdovy po Slavíkovci Františky Alžběty svobodná paní

  z Ostešova, nově provdané Dubské. Tento inventář zaznamenává hospodářský potenciál

  statku jen hrubých rysech, vynechává tak přehled ekonomických výnosů, jak bývalo

  v takových případech obvyklé, naproti tomu však podrobně vyčísluje mobiliář vlastního

  sídla.

  60

  Nebudeme zde vypisovat obsáhlý mobiliář vohančického zámku, či spíše tvrze,

  jak je ostatně v záhlaví inventáře výslovně zmíněno. Zaznamenáme pouze místnosti,

  kterých se odhad konkrétně týkal, a jejichž přítomnost tak máme na vohančickém sídle

  výslovně doloženu. V úvodu je zachycena jídelna, pak sousední komora, poté další

  komora, na kterou navazoval pokoj zemřelé Františky Alžběty. Následoval další pokoj,

  kterým byl popis sídla ukončen.

  Je zřejmé, že zmíněný výčet místností nezachycoval všechny tehdejší prostory

  sídla. Vzhledem k charakteru pramene se zaměřoval pouze na ty části tvrze, spjaté

  s pobytem zemřelé a tedy na takové prostory, kde se mohla nalézat její pozůstalost. Lze

  59

  MZA Brno, D 2 – rektifikační akta, inv. č. 155.

  60

  MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 273, fol. 144.

• Strana 58

  57

  oprávněně předpokládat, že tvrz byla tehdy poněkud větší, jak ostatně dokládají

  dochované plány stavby z následujícího století.

  Hospodářskou složku vohančického statku zachytil inventář pouze v podobě

  výčtu dobytka, chovaného v jednotlivých dvorech a v množství obilí, uloženého na zdejší

  sýpce a slámy ve stodole. Ve vohančickém dvoře bylo tehdy chováno 21 dojných krav,

  dalších 11 se nacházelo v Milonicích. Ve vohančickém dvoře se současně vyskytovaly 3

  tříletá telata, 3 roční telata, 2 nově narozená telata a 2 čtyřletí býci. Dalších 17 telat bylo

  dáno k odchovu poddaným. V milonickém dvoře jsou zmíněni 3 tažní voli, další tažný

  vůl se nacházel ve dvoře v Herolticích. Ve Vohančicích a v Milonicích bylo chováno 42

  kusů prasat. V heroltickém ovčíně se nalézalo 406 ovcí různého stáří.

  61

  O několik let později kupuje brněnský magistrát vohančický statek v již plně

  obnovené podobě. Jak jsme již uvedli, vrchnostenskou složku panství tehdy tvořil

  zámeček („Schlössel“) s pivovarem a palírnou ve Vohančicích, mlýn na Svratce u

  Březiny s pilou, dvůr s kovárnou a ovčínem v Herolticích, mlýn ve Skaličce a dvůr

  s rybníčkem, kovárnou a hospodou v Milonicích, situovaných tehdy na zemské silnici

  z Brna k Letovicím a dále Moravské Třebové. Převodem do vlastnictví města Brna však

  zaniká staletý účel vohančické tvrze, značné změny doznává také přilehlé hospodářské

  zázemí, a to nejen v naší vsi.

  62

  Není jasné, jak v prvních letech po přikoupení Vohančic přistupovala správa

  kuřimského městského panství k nově nabyté ekonomické složce vohančického statku.

  Konkrétnější zmínky, převážně však v rámci celého panství, máme dostupné teprve

  k dvacátým letům 18. století, zejména v souvislosti s barokizací stávajících objektů. V

  roce 1726 dochází k výstavbě nové zájezdní hospody v Milonicích u Černé Hory, o rok

  později byl nově vystavěn dvůr ve Svinošicích. Zřejmě v návaznosti na to je zrušen

  milonický dvůr a rozdělen mezi trojici poddaných. Na počátku čtyřicátých let byl o patro

  zvýšen zájezdní hostinec s poštovní stanicí v Lipůvce. Tyto stavby byly nejspíše v plném

  rozsahu dílem významného brněnského stavitele Mořice Grimma, jehož aktivity byly v

  minulosti známy pouze ve vztahu k projektům barokizace kostelů v Kuřimi a Deblíně.

  Grimmova účast je výslovně doložena při výstavbě hostince v Milonicích, je tak

  61

  MZA Brno, C 2 – tribunál-pozůstalosti, kart. 27, sign. D 14.

  62

  MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 275, fol. 296.

• Strana 59

  58

  pravděpodobné, že se podílel také na jiných stavbách městského statku v okolí Kuřimi,

  již zmíněné stavbě nového dvora ve Svinošicích a přestavbě lipůveckého hostince. Spolu

  s tím je víc než zřejmé, že nechyběl ani při projektování úprav vrchnostenského dvora a

  zámku ve Vohančicích.

  63

  Dataci proběhlých úprav, které si zanedlouho ve stručnosti popíšeme, přesněji

  neznáme. Je však více než pravděpodobné, že byly součástí hlavní vlny adaptací, které si

  vynutil nejen zastaralý stav objektů, ale zejména dílčí proměna jejich využití. Struktura

  rozlehlého kuřimského panství se zřetelně odlišovala od zázemí drobného vladyckého

  statečku, jakým vohančické zboží v předešlých staletích bylo.

  Téměř pravidelnou součástí každoročních účetních výkazů vrchnostenské

  samosprávy kuřimského panství se stávají podrobné inventáře všech dominikálních

  budov. Informace z těchto inventářů neslouží pouze k přiblížení stavební podoby

  předmětných objektů, ale jsou také jedinečným přehledem jejich podrobného výčtu

  včetně tehdy intenzívně probíhajících stavebních proměn.

  Jak jsem uvedli již dříve, nejstarší dochovaný inventář kuřimského velkostatku

  pochází z roku 1723. Podle jeho obsahu byla tehdy součástí vohančického dvora i budova

  zámku. Areál dvora uzavírala dvojitá brána. Takzvané panské obydlí v zámku, sloužící

  však především úředníkům kuřimského velkostatku, obsahovalo předsíň, jídelnu, přilehlý

  pokoj a zadní předsíň se záchodem. Purkrabský byt se stával z velkého pokoje, dvou

  vedlejších komor, kanceláře a malého pokoje. U dolní předsíně se nacházela kuchyně, byt

  drába. Se zámkem sousedila také větší sýpka s komorou. Dále je zde zmíněn čeledník,

  jiná komora, hospodářský kvelb, kuchyně pro čeleď a mléčný sklep. Vedle něj se

  nacházelo vězení řečené Slezačka. Ve dvoře je popsána volská stáj, kůlna, obilná stodola

  s dvěma mlaty, konírna s krmnou komorou, jejíž součástí byla malá zahrádka. Dále se ve

  dvoře připomíná kravská stáj, teletník, chlívek pro drůbež, purkrabská stáj a vepřín.

  Inventář pokračuje popisem panského pivovaru. Ten sestával z předsíně, sládkovy

  světnice, k níž patřila také kuchyně. Následuje vlastní varna se spilkou a pivním sklepem.

  Jím je výčet všech vrchnostenských náležitostí ve Vohančicích k roku 1723 ukončen.

  64

  63

  AMB, H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 1879, 1880, 1890, 1899.

  64

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 1049.

• Strana 60

  59

  V průběhu dvacátých let se stav dvora a zámku ve Vohančicích nezměnil. Oproti

  starším inventářům se v roce 1726 nově připomíná zámecká kaple. Ta však nevzniká

  teprve v těchto letech, pochází zcela spolehlivě z doby samostatného rytířského statku,

  jak udává i její mobiliář, hovořící mimo jiné o starém oltáři s obrazem Svatého Kříže,

  vsazeném v pozlaceném rámu. Je zřejmé, že právě tomuto symbolu byla kaple původně

  zasvěcena. V polovině století se pak ve Vohančicích připomíná nově zřízená

  koroptvárna.

  65

  S výraznějšími změnami se v inventáři setkáváme teprve v roce 1753. Tehdy je

  v souvislosti s popisem sýpky u zámku doplněn i popis některých provozů, spojených se

  sladováním. Je zde jmenována sladovna, valečka, humno a hvozd spolu s komorou na

  mláto. Zmíněná přestavba sýpky pro pivovarské či spíše sladovnické účely je doložena

  nejen inventáři, ale také souborem stavebních plánů, zachycujících nejen budovu

  sladovny, ale i přilehlý zámek spolu s celým hospodářským dvorem.

  66

  Stavební úpravy zámku ve Vohančicích a jeho nejbližšího okolí dokumentuje

  trojice dochovaných plánů. Přestože ani jeden z nich není přesněji datován, z jejich pojetí

  je zřejmé, že dva z nich jsou součástí jediného souboru, třetí je pak staršího data. První

  z dvojice plánů zobrazuje zámek a k němu přilehlé hospodářské budovy v půdorysu

  v obou jeho nadzemních úrovních – přízemí i patra, doplněné příčným řezem zámkem a

  protilehlou sýpkou - sladovnou. Druhý pak kreslí zámecký areál v nadhledu. A to včetně

  vstupní brány, zobrazené i v půdorysu, a blízkého pivovaru. Ten byl totožný s pozdější

  panskou a poté soukromou hospodou čp. 14 (dnes po rozdělení domy čp. 14 a 21). Na

  štítovém průčelí sýpky, tehdejší sladovny, tedy protilehlém křídle zámku, je na

  vyobrazení v rámu s vykrojenými rohy zachycen letopočet 1762. Stejné datum nese na

  kresbě štít vlastního zámku, tentokrát zapsané římskými číslicemi. Zde zřejmě nacházíme

  datum vzniku plánu a stejně tak i dataci blížeji neznámých stavebních úprav. V řezu

  zámeckou budovou jsou sice v růžovém odstínu (označujícím tehdy často nové

  konstrukce) zakresleny veškeré klenby a stropy budov včetně konstrukce jejich krovů –

  mansardové na zámku a sedlové na sýpce. Více informací však skýtá třetí plán,

  vykreslující pouze přízemí vlastního trojkřídlého zámeckého objektu (tedy včetně sýpky).

  65

  AMB, H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 1879, 1880, 1885, 1899, 1904.

  66

  AMB, H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 1908.

• Strana 61

  60

  Odlišná kresba i styl ukazuje na jiné autorství tohoto plánu. Navíc jsou zde

  barevně odlišeny starší i projektované zdivo. V šedém odstínu jsou zachyceny konstrukce

  původní, žlutě pak nové. V jejich případě šlo o dodatečně vkládané klenby, a to jak

  v budově zámku, tak v přízemí sýpky. Ver dvou prostorách sýpky byly tehdy uplatněny

  klenby o čtyřech polích, nesených středním pilířem. Plánek připojenými popisy

  specifikuje také účely jednotlivých místnosti. Z toho je zřejmé, že přízemí sýpky bylo

  tehdy upraveno na sladovnu, jak ukazují názvy jako spilka, valečka, humno a hvozd.

  Sladový hvozd – sušárna – byl umístěn mimo sýpku ve středním zámeckém křídle vlevo

  od průjezdu do dvora. K tomuto průjezdu bylo na zámeckém nádvoří nově přiloženo

  jednoramenné schodiště do patra obytných a hospodářských částí v sousedství vlastního

  zámku.

  Na starší původ tohoto plánu ukazují i jisté rozdíly v půdorysech zámku na

  tomto a druhém plánu. Na starší verzi nacházíme neurčitý ústupek ve vnějším průčelí

  severního křídla, který na mladším plánu, stejně jako i dnes, chybí. Další rozdíl spočívá

  v podobě a řešení severozápadního nároží zámecké budovy, tehdy již sloužící

  k hospodářským účelům. Na starším plánu tato část sestává ze dvou prostor – purkrabské

  stáje vedle průjezdu a kočárovny, volně otevřené, tvořené nejspíše dvojicí zděných pilířů

  s dřevěnou výplní. Mladší plán z roku 1762 tuto část zakresluje v úrovni přízemí jako

  jednoprostorovou, klenutou do dvou středních řad pilířů a užívanou jako kravín.

  Také mladší dvojice plánů obsahuje popisy jednotlivých prostor zámku a

  přilehlých stavení. Na rozdíl od soupisu místností v inventářích z první poloviny 18.

  století zde však již chybí zámecká kaple, rozdíly jsou i v počtu prostor. Jde zřejmě o stav

  po stavebních úpravách zámku v prvním desetiletí druhé poloviny 18. století, tedy v době

  vzniku obou plánů.

  67

  Je tedy zřejmé, že krátce po polovině tohoto století dochází k prvním větším a

  spolehlivě doloženým stavebním přeměnám zámeckých budov, spočívajících zejména ve

  větším využití některých částí pro sladovnu. Ta svým produktem zřejmě zásobila celé

  kuřimské panství, tedy i druhý panský pivovar v kuřimském podzámčí. I nadále bylo

  využití bývalého zámku a někdejší tvrze převážně účelové, jak lze ostatně z jeho poněkud

  neobvyklého vlastníka předpokládat.

• Strana 62

  61

  Mladší písemnosti jsou již jen velice strohé a zámek s jeho zázemím zachycují je

  zlomkovitě. Tak například v josefínském katastru z roku 1787 je zapsán jako

  vrchnostenský zámek s dvorem a ovčínem, zachycený pod popisným číslem 7. Pod tímto

  číslem figuruje i na začátku 19. století, stejně jako dnes. Roku 1820 byl označen jako

  patrová stavba o 11 obytných prostorách a 4 komorách. Podobně stručné jsou i jeho

  připomínky v pozdějších písemnostech.

  68

  Vohančický zámek či bývalá mladšími úpravami pozměněná tvrz představuje

  trojkřídlý objekt s nestejně půdorysně i rozměrově řešenými bočními křídly, směrem

  k návsi se poněkud svírajícími. Již celkové nepravidelné řešení ukazuje na větší stáří

  komplexu a jeho složitý stavební vývoj.

  Dnešní zámek, nepočítáme-li přilehlý hospodářský dvůr, sestává z trojice křídel.

  Pravé z nich, hmotově nejvíce výrazné, je považováno za vlastní zámek. Protilehlé křídlo

  slouží jako sýpka, v polovině 18. století částečně pozměněné na sladovnu. A střední část

  s průjezdem do dvora zčásti doplňovalo sladovnický provoz, zčásti pak představovalo

  stájovou část. Nad ní bylo v polovině 18. století obytné patro, které bylo součástí

  zámeckých prostor. Zámek se od přilehlých hospodářských a výrobních křídel rovněž

  odlišuje střešní konstrukcí, na zámku uplatněné v mansardové podobě. Přízemní úroveň

  je opatřena klenbami, v dnešní podobě převážně barokními, i když některé mohou mít

  ještě pozdně renesanční původ, patro je v celém rozsahu plochostropé. Na vnějších

  fasádách zámku pod zčásti opadanou barokní omítkou se dochovaly pozůstatky původní

  renesanční výzdoby formou sgrafita. To je zde uplatněno v různých formách. Většinu

  plochy pokrývá komole jehlancová bosáž, jejíž vnitřní plochy jsou ještě šikmo děleny.

  Toto řešení je pokládáno za vysoce kvalitní a výtvarně jeden z nejdokonalejších projevů

  renesančního sgrafita na našem území, ostatně v širším region u Tišnovska a zřejmě i

  celého Brněnska nemá srovnatelné obdoby. Uvedený motiv však není ve Vohančicích

  jediný. Zmíněná forma je při nárožích doplňována jednoduchým kvádrováním, v místech

  kolize s pravidelným rastrem bosáže vyplněným drobnějšími tvary, například řadami

  trojúhelníků. Sgrafitová výzdoba je podle stop v opadané omítce nanesena na jedné

  z jejích mladších vrstev, pod ní se nachází starší hlazené úrovně zřejmě z předešlých

  67

  AMB, H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 2343, 2344.

  68

  MZA Brno, D 6 – josefínský katastr, inv. č. 970; D 7 – matriky pozemkového výnosu, sign. 215/B.

• Strana 63

  62

  renesančních etap. Na dalších dvou křídlech nejsou stopy sgrafita patrné, nejspíše

  v důsledku výraznějších mladších přestaveb (střední křídlo), nebo téměř naprosté absence

  jakékoliv historické omítky (sýpkové křídlo).

  69

  V sousedství vstupní brány z návsi se nachází drobná hranolová stavba v podobě

  zvoničky, opatřená jehlancovou střechou, zakončenou lucernou. Původní brána byla

  věžovitého charakteru, nejspíše v druhé polovině 18., nebo na počátku 19. století byla její

  hmota odstraněna a nahrazena jednoduchým vjezdem. Současně dochází ke vzniku

  zmíněné zvoničky.

  Jak je z historického přehledu a především z majetkové situace ve Vohančicích

  od jejích nejstarších počátků až do závěru 17. století zřejmé, vesnice tvořila jádro

  drobného feudálního statku, po celý středověk majetkově stabilního. Šlechtický

  přídomek, obsažený v nejstarší písemné zmínce z roku 1255, dokládá, že tehdejší

  vlastníci se po naší vsi nejen psali, ale s největší pravděpodobností zde i sídlili. Existenci

  sídelního objektu zde tak můžeme předpokládat již ve 13. století, přestože první skutečný

  doklad nacházíme až v souvislosti s prodejem zdejšího zboží Pergarům z Perku v roce

  1573, kdy se hovoří o zdejší tvrzi. Jádro stávajícího zámku však nejeví vzhledem

  k mladším přestavbám starší původ, než renesanční, přesněji řečeno jeho vznik můžeme

  spojit teprve s druhou polovinou 16. století, snad právě s převzetím statku Janem

  Pergarem s Perku. Kde však můžeme hledat jejího předchůdce, tedy tvrz z roku 1573,

  stejně jako sídlo dřívějších vlastníků včetně Macků z Vohančic z roku 1255?

  Lze oprávněně předpokládat, že i dřívější generace rodu erbu račích klepet,

  píšících se po Vohančicích, disponovaly opevněným sídlem. Například vedlejší linie

  rodu, odvozujících svůj přídomek po sousedních Herolticích, držela tvrz již v roce 1535,

  kdy ji spolu s celým statkem prodává Janovi z Pernštejn a Janovi z Lipé. Tamní tvrz stála

  v areálu panského dvora, v průběhu dalších let, zejména po připojení vsi k Vohančicím,

  však mizí. Do komplexu dvora tak můžeme položit i starší vohančickou tvrz. Ta mohla

  stát buď v místech dnešního zámku a při pozdně renesančních úpravách byla pouze

  přestavěna, nebo nahrazena novostavbou, nebo v jeho nejbližším sousedství. V tomto

  směru přitahuje pozornost především budova sýpky, v půlce 18. století zčásti přestavěná

  na sladovnu, situovaná v protilehlém křídle vůči zámku. Zapojení velké patrové sýpky do

  69

  F. Kubec, Renesanční sgrafitová bosáž ve středních Čechách. Praha 1996, s. 44, 122.

• Strana 64

  63

  vlastního zámeckého útvaru je více než neobvyklé. Neobvyklost tohoto řešení tkví rovněž

  v jejím vnitřním dělení na čtveřici prostor, jak vyplývá i z historických plánů, a to v obou

  nadzemních podlažích. Pokud by stavba vznikla prvoplánově jako sýpka, byla by

  situována izolovaně, zejména z protipožárních důvodů, a postrádala by vnitřní členění.

  Přímé zapojení její budovy do zámecké stavby však vzbuzuje domněnku, zda právě

  v tomto křídle nemůžeme hledat starší sídlo zdejší šlechty, tedy dřívější nejspíše ještě

  pozdně středověkou tvrz. zas současné situace na základě dosavadních poznatků se tato

  domněnka jeví jako velice pravděpodobná.

  Za těchto předpokladů by tak starší vohančická tvrz představovala obdélné

  křídlo o základních rozměrech 9 a 33 metrů, patrové, umístěné na spodní hraně zámecké

  terasy. V interiéru byla tvrz dělena na čtveřici prostor. Skutečnost, že toto dělení se

  uplatňuje pouze v přízemí, v patře se nacházela pouze trojice rozměrově obdobných

  prostor, ukazuje, že dvojice drobnějších místností ve východní části přízemí vznikla

  dodatečným rozdělením původně větší prostory. Na základě vnějších rozměrů a

  zmíněného členění můžeme prozatím uvažovat o pozdně gotickém původu této stavby,

  nelze však ani vyloučit větší stáří, sahající až do počátků 15. století. Nepravidelný

  půdorys zámeckého areálu, zejména svírající tendence zámku a protilehlého křídla se

  sýpkou – tvrzí ukazuje, že dnešní stav kopíruje původní plochu tvrze. Její areál byl tak

  mírně lichoběžného tvaru o středních rozměrech 34 a 34 metrů. Průběh severního úseku

  hradební zdi tvrze zřejmě nacházíme ještě na starší verzi archivního plánu zámku ve

  střední části západního zámeckého traktu, který byl tehdy přestavěn na stáje a v patře

  zahrnut do zámecké budovy. Vlastní renesanční tvrz a zámek by tak byly z obvodu

  středověké tvrze vysunuty k severu.

  Za pozornost stojí dnes po pozdně barokních úpravách poněkud setřelý průjezd,

  spojující zámecké nádvoří s hospodářským dvorem. Po přestavbě purkrabské stáje a

  kočárovny na kravín byla tato část rozšířena a podobě vjezdu tak značně pozměněna. Její

  starší řešení tak známe pouze ze staršího plánu, na kterém je však jeho vyústění směrem

  do dvora zakresleno pouze zčásti. I z toho však můžeme uvažovat o uplatnění věžové

  brány, vystupující z obvodu tvrze směrem do dvora. Původní přístup k tvrzi by tak nebyl

  z návsi, jak je tomu dnes v případě zámku, ale od západu přes hospodářský dvůr.

• Strana 65

  64

  Pokud můžeme vznik této tvrze položit do průběhu 15. století, kde stál její

  předchůdce, na němž seděl Macek z Vohančic a jeho syn, stejně jako i další držitelé

  statku ze 14. století? Je možné, že jejich sídlem byl pouhý lehce ohrazený dvorec,

  zabírající shodnou parcelu s dnešním dvorem. Tak tomu bylo zřejmě v Železném, které

  tehdy vlastnil jiný člen rodu račích klepet. Jinou, i když nepříliš věrohodně doloženou

  variantu však nabízí sousední Heroltice. Na okraji vesnice nad areálem bývalého dvora,

  ještě před koncem 18. století rozděleného, se nalézá výrazný kopec, dnes známý pod

  pojmenováním Horka, kde je již od počátku 20. století hledáno místo někdejší tvrze.

  Přestože umístění nejstaršího sídla heroltických vladyků to této partie nebylo dosud

  věrohodně potvrzeno, někteří badatelé o něm uvažují jako o do značné míry možném.

  Tamní pahorek sice neobsahuje pozůstatky předpokládaného opevnění, obvodní terasy

  však mohou tyto stopy obsahovat. S podobnou situací se můžeme setkat také ve

  Vohančicích. Hned za areálem zámku a dvora se jeho severozápadního okraje dotýká

  zalesněný výběžek, zabíhající do zdejšího svahu. Porost zde kryje nízký pahorek o

  průměru asi 25 až 30 metrů, lemovaný na jihu a východě širší sníženou terasou. Svým

  řešením tak připomíná útvar nad heroltickým dvorem, stejně jako i některé téměř zmizelé

  pozůstatky raných feudálních sídel z průběhu 13. století. Zda se právě v tomto útvaru

  ukrývají zbytky prvotního sídla vohančických vladyků, není prozatím jisté, odpověď

  může poskytnout pouze archeologický výzkum. Neobvyklé řešení tohoto místa spolu

  s jeho těsnou návazností na pozdějším sídelní areál vlastníků zdejšího panství však nutí o

  tomto předpokladu alespoň uvažovat.

  70

  70

  V. Oharek, Tišnovský okres, s. 244. V. Nekuda, J. Unger, Hrádky a tvrze na Moravě. Brno 1981, s. 121.

  M. Plaček, Opevněná středověká sídla šlechty – nové a revidované lokality. Přehled výzkumů

  Archeologického ústavu AV v Brně 44, Brno 2003, s. 163. M. Plaček, Ilustrovaná encyklopedie

  moravských hradů, hrádků a tvrzí. Dodatky. Praha 2007, s. 25-26.

• Strana 66

  65

  ZANIKLÁ VESNICE LUDVÍKOV

  Podoba blízkého regionu kolem Vohančic a vůbec na území západně od Tišnova

  nebyla vždy taková, jak ji známe dnes. Zejména v průběhu středověku bychom zde mohli

  nalézt množství vsí, jejichž jména známe z dochovaných písemných zdrojů, ale i těch,

  jejichž pojmenování se do dnešní doby již nedochovalo, osamocené dvorce, mlýny a pily,

  krčmy a další výrobní či sídelní areály, po nichž nezůstaly v současnosti žádné stopy.

  Také podoba vlastních vesnic, které se přes své mnohdy složité osudy do dnešní doby

  dochovaly, nebyla shodná s dnešní, případně tou, jakou zachycují historické katastrální

  mapy z doby před moderním rozšiřováním zástavby, ale procházela mnohdy pouze

  drobnými, jindy mnohem razantnějšími proměnami.

  Širší prostor rozhraní dnešního Tišnovska, severního Brněnska a Velkobítešska

  jejichž území se v blízkosti Vohančic potkávají, patří k oblastem, které se mohou

  „pochlubit“ určitým, i když nepříliš velkým množstvím zaniklých historických sídlišť.

  Tedy alespoň pokud se opíráme o informace, poskytované dochovanými písemnostmi,

  které by takové zaniklé vsi a osady připomínaly, případně místní tradice. Z těch

  historicky doložených můžeme jmenovat především Chvališov, položený v údolí říčky

  Libochovky severně od Deblína (dnes samota Falcovy), Veselí v sousedství Deblína,

  Žďárce mezi Deblínem a Braníškovem, Borky u Kuřimské Nové Vsi, Čeblovice mezi

  Lažánkami a Herolticemi, ze vzdálenějších pak Starý Javůrek u dnešního Javůrku, Hlinka

  u Hvozdce, Kocanov u Chudčic, Tisová u Šerkovic a jiné. K zaniklým vsím jsou někdy

  počítány i Čížky mezi Vohančicemi a Deblínem, které měly být obnoveny v podobě

  samoty. Tato ves je ve skutečnosti součástí souboru velice drobných vísek západního

  Tišnovska, ve starším období často pouze o dvou či třech domech, v ojedinělých

• Strana 67

  66

  případech pouze s jednou usedlostí (například Pánov, Blahoňov, Žernůvka či Holasice),

  ze soupisu dočasně zaniklých vsí je tak nutné ji vyloučit. K nim však spolehlivě náleží

  osada Závist, které zde věnujeme jako někdejší součásti Vohančic samostatnou kapitolu.

  Za krátkodobě zaniklé je však pokládány sousední Heroltice, které měly zpustnout

  v průběhu druhé poloviny 17. století a následně měly být opět obnoveny. Tak alespoň

  uvádí dosavadní literatura, odvolávající se na prodejní smlouvy vohančického statku

  z devadesátých let 17. století a z roku 1700. V nich se však hovoří o Herolticích jako

  osedlých s dalšími náležitostmi, udávané opuštění vsi je tak zřejmě způsobeno mylnou

  interpretací.

  71

  Kromě výše uvedených vesnic se však v rozličných soupisech v úzkém regionu

  kolem Vohančic zmiňuje ještě další opuštěná vesnice, trvale mizící z dnešní krajiny.

  Touto vsí je jistý Ludvíkov. S výjimkou Závisti jde o jedinou osadu úzce propojenou

  s územím našich Vohančic, proto jí zde věnujeme samostatnou část.

  Vesnička Ludvíkov se připomíná teprve v pozdní fázi středověku, a to jako

  součást deblínského panství. K němu patřila tehdy většina vsí v okolí Vohančic, které

  jejich katastr obklopují od severu, západu a jihu. Přestože soupisy příslušných vsí známe

  v průběhu středověku hned z několika dokladů z let 1299, 1390, 1415 a 1466,

  s Ludvíkovem se setkáváme pouze v posledním dokumentu. Jde o zápis prodeje

  deblínského statku Václavem, Albrechtem a Jaroslavem z Boskovic městu Brnu. Kromě

  Ludvíkova se zde ponejprv zmiňují také vsi Lažánky a Úsuší. První z nich se k Deblínu

  dostává teprve dodatečně, pozdní přítomnost druhé není jasná. Snad tehdy tvořila jednu

  obec se sousedními Čížkami, podobně jako dnes, zaznamenanými ve všech uvedených

  pramenech. Některé ze vsí zmíněných soupisů dnes již neexistují. Z mapy krajiny

  zmizely Chvališov, Čerblovice, Žďárce, Veselí, stejně jako i náš Ludvíkov. Ovšem ten je

  z nich jedinou vsí, o níž nemáme ze staršího středověku žádné doklady.

  72

  Již název vlastní vsi napovídá, že jde o osadu mladšího data. Ostatní

  stejnojmkenné vsi na Moravě vesnměs pocházejkí z pozdějšího období, převážně z 18.

  71

  V. Nekuda, Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu. Brno 1961, s. 118, 129, 131, 141, 150, 151.

  V. Oharek, Tišnovský okres, s. 244. L. Hosák, Historický místopis země moravskoslezské, s. 223.

  72

  ZDB VII, s. 199, č. 893, 894; XI, s. 294 č. 101; XVII, s. 114 č. 193. AMB, A 1/1 - Sbírka listin, mandátů

  a listů, inv. č. 498. L. Jan, Neznámá listina na deblínské panství. Časopis Matice moravské 114, 1995, s.

  17-18, 22-23.

• Strana 68

  67

  století. Vznikly parcelací dvorů, rozdělením vrchnostenské půdy, či v souvislosti

  s průmyslovým podnikáním šlechty. Neznáme jedinou ves tohoto jména, jejíž původ by

  sahal do středověku, a to v obou českých zemích. Jedinou výjimkou jsou snad

  Ludvíkovice v severních Čechách na Děčínsku, doložené na počátku 15. století. K dalším

  ojedinělým příkladům snad náleží také vesnice Ludíkov východně od Boskovic, jehož

  existence je zaznamenána teprve v prvních letech 16. století a původ vsi do hlubšího

  středověku tak není doložen.

  73

  Místo, kde Ludvíkov stával, nebylo dlouho známo, a to ani přibližně. Ladislav

  Hosák jej ve svém rozsáhlém místopisu Moravy a přidružených slezských enkláv klade

  pouze do okolí Deblína. Podobně se o Ludvíkově vyjadřuje i nejstarší komplexní soupis

  zaniklých vsí na Moravě z počátku šedesátých let 20. století. První konkrétní poznatky

  v tomto směru přinesl až regionální badatel Rostislav Vermouzek. Ten se otázce

  zaniklých vsí v širším regionu s větším či menším úspěchem dlouhodobě věnoval.

  Některé jeho interpretace lze dnes považovat za věrohodné, jiné jsou poněkud sporné.

  V každém případě je jediný, kdo poskytl pro lokalizaci Ludvíkova a nástin jeho možného

  původu a účelu konkrétnější hypotézy. V další části této kapitoly tak využijeme právě

  Vermouzkovy závěry, které však bude v budoucnu nutné ještě prověřit.

  74

  Vermouzek si povšiml faktu, že Ludvíkov v průběhu 16. století mizí z okolí

  Vohančic zcela beze stopy. Zatímco většina dalších tehdy zanikajících vsí byla nahrazena

  krátkodobě fungujícími panskými dvory, spravujícími opuštěné pozemky, zřízenými

  například v místech někdejšího Žďárců u Braníškova či Čeblovic severně od Lažánek,

  v poloze někdejšího Ludvíkova podobný provoz nevzniká. Podobná situace je spojen a ze

  zmizelým Veselím, kladeným do severozápadního okolí Deblína. Jak však název této vsi

  napovídá, osada mohla souviset s průběhem staré obchodní komunikace k Tišnovu

  (název Veselí či Veselka je typický pro zájezdní hostince, někdy doprovázené skupinkou

  drobných domků) a nemusela tak nutně disponovat významnějším rozsahem zemědělské

  73

  L. Hosák, R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. Praha 1970, s. 563-564. A. Profous, J.

  Svoboda, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl II. Praha 1949, s. 688.

  74

  L. Hosák, Historický místopis země moravskoslezské, s. 226. V. Nekuda, Zaniklé osady na Moravě

  v období feudalismu, s. 133.

• Strana 69

  68

  půdy. Podobně tomu mohlo být i v případě Ludvíkova, jehož původ měl zřejmě zcela

  odlišnou souvislost.

  75

  Nejstarším souborným popisem někdejšího deblínského statku, k němuž

  v závěru středověku Ludvíkov náležel, je první z urbářů kuřimského panství, vyhotovený

  v roce 1570. Ten zachycuje jak Žďárce, tak Čeblovice, obě v podobě tehdy již

  opuštěných panských dvorů, ovšem o Ludvíkově, stejně jako o Veselí se nezmiňuje, jak

  ostatně poznamenává již badatel Vermouzek. Přesto však uvedený urbář jisté stopy

  k lokalizaci zmizelé vsi poskytuje, podobně jako i mladší prameny ze 17. a 18. století,

  především katastrální operáty. Jejich obsahem v souvislosti s určením místa hledané vsi

  se Vermouzek podrobněji zabýval a jeho slovy si tak získané poznatky přiblížíme.

  76

  Vermouzek se své práci píše, že ve zmíněném urbáři „jsou zaprány pozemky,

  které se jmenovaly Na Ludvíkovech. Patřily k usedlostem Jíry Maláta a Jana Susnarů,

  kteří bydleli ve vesnici Pejškově, jež náležela k deblínskému panství a s ním městu Brnu.

  Uvedení usedlíci platili ze svých gruntů pozemkovou činži tišnovskému

  cisterciáckému klášteru, z pozemků na Ludvíkově, které byly zřejmě brněnské, však

  odváděl jak Susnar tak Malát plat městu Brnu. Jíra Malátů dával z pole Na Ludvíkově o

  sv. Jiří 5 grošů, Jan Susnarů 3 groše, v druhém platebním termínu na sv. Václava

  nadávali nic.

  Na pomístní jméno Ludvíkov narazíme také v tereziánském katastru. Je tu

  k roku 1754 zapsáno, že sedláci Václav Vitula, Josef Vitula, Staněk, Martin Veverka,

  Jakub Králíček a Jakub Hemala z Heroltic měli každý 6/8 měřice polí Na Ludvíkově.

  V dalších hospodářských záznamech se už jméno Ludvíkov nevyskytuje, zato jsou tam

  názvy velmi podobné. V dominikální fasi deblínského panství je zapsán les Nad

  Rudíkovem, který se nacházel ve vohančickém polesí a ležel nad polní tratí Ludvíkovem.

  Z tohoto názvu nepochybně také jméno lesa povstalo.

  V tereziánském katastru deblínského panství se vyskytuje jméno Radlíkov.

  Označuje pozemky, které náležely k vesničce Pejškovu. Jedenáct měřic patřilo ke gruntu

  pejškovského sedláka Tomáše Viktorina a sedm měřic k usedlosti Matouše Vituly. Dále

  75

  R. Vermouzek, Záhadná ves Ludvíkov u Tišnova, s. 346.

  76

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 151.

• Strana 70

  69

  tu měl tři měřice rolí Matouš Háneš. Tomáš Viktorin měl Na Radlíkovejch také louku, ze

  které sklízel tři fůry sena a otavy.

  Pomístní název Radlíkov přešel i do josefínského katastru. Čtvrtá pejškovská

  polní trať se roku 1787 nazývala Velký Radlíkov. Hraničila na jedné straně s polnostmi

  zvanými Na Rudíkově, na druhé s katastrálním územím obce Vohančic a dále s lesem

  Purkrábkou. Protože na Ludvíkově, Radlíkově nebo Rudlíkově měli pozemky poddaní

  deblínského panství z Pejškova, Vohančic a Heroltic a lidé kláštera Porta coeli z Březiny,

  musíme zmíněné trati hledat někde na průsečíku úhlopříček čtyřúhelníku, jehož vrcholy

  tvoří jmenované obce.“ Tolik Vermouzek k lokalizaci Ludvíkova na základě

  dochovaných traťových názvů, připomínajících někdejší ves.

  77

  Autor uvedené citace lokalizoval hledaný Ludvíkov na základě nastíněných

  historických faktů na prameniště drobného potůčku, dnes již téměř neexistujícího,

  k někdejší cestě mířící z Březiny do Pejškova. A to pouze několik stovek metrů od

  jižního konce Vohančic. V těchto místech skutečně historické mapy zaznamenávaly

  zmíněné traťové názvy. Indicií mu kromě toho měly být kumulace stavebního kamene a

  nálezy četné údajně středověké keramiky. Ludvíkov následně interpretoval jako sídliště

  nikoliv zemědělského charakteru, jako většina vesnic v okolí, ale jako osadu navázanou

  na historické dolování, především deblínské stříbrné doly, o nichž jsme se zmínili

  v prvních kapitolách a kterým zde v souvislosti s Vohančicemi věnujeme rovněž

  samostatnou stať.

  78

  Specifičnost zaniklé osady bez zemědělského zázemí by tak mohla být

  důvodem, proč zde po jejím zániku nevzniká vrchnostenský dvůr, jako v případě pustých

  Čeblovic či Žďárců. Pokud byl domnělý vztah zmizelého sídliště ke zdejšímu hornictví

  skutečný, měl by Ludvíkov návaznost spíše k důlním polohám pod Herolticemi, v údolí a

  na svazích Pejškovského potoka, než k hledaným dolům deblínským, jejichž poloha je

  dosud téměř neznámá. Stejně tak úpadek dolování v průběhu 16. století mohl mít za

  následek zmizení s ním spjaté osady, tvořící snad zázemí důlních lokalit. Přestože dnes

  poloha Ludvíkova náleží k územnímu katastru Pejškova, nejtěsnější vazbu má k našim

  Vohančicím, z toho důvodu jer mu zde také věnována příslušná pozornost.

  77

  R. Vermouzek, Záhadná ves Ludvíkov u Tišnova, s. 346-347.

  78

  R. Vermouzek, Záhadná ves Ludvíkov u Tišnova, s. 347-349.

• Strana 71

  70

  DOLOVÁNÍ STŘÍBRA A ŽELEZNÝCH

  RUD V OKOLÍ OBCE

  Středověká a raně novověká minulost zdejšího regionu bývá úzce spojována

  s dolováním drahých kovů, především stříbrné rudy, v menší míře i železa. Alespoň starší

  literatura a některé nahodilé písemné zmínky tuto skutečnost intenzivně připomínají.

  Tyto práce i doklady kladou hlavní jádro těžby do okolí Deblína, případně k Herolticím,

  polohy některých dolů jsou však hledány také na území Vohančic či v jejich těsné

  blízkosti. Proto se tomuto tématu budeme podrobněji věnovat v samostatné kapitole.

  Nejstarší doklad o zdejší těžbě je vztahován k roku 1234. Objevuje na listině,

  vystavené moravským markrabětem Přemyslem, jenž dává Ratiborovi z Deblína práva na

  trojici štol ve stříbrných dolech u Deblína. Věrohodnost této listiny bývá často

  zpochybňována, ovšem existence stříbronosných poloh v okolí Deblína, Heroltic či

  Vohančic je spolehlivě doložena geologickými a mineralogickými metodami.

  Je možné, že právě výskyt a snadná těžba stříbrného kovu byl jedním z důvodů,

  proč zde vzniká rozlehlé panství rodu, píšícího se po deblínském hradě, a je spojen i se

  vznikem dvojice statků rodu erbu račích klepet – Vohančic a Heroltic, stejně jako sem

  starobylostí osídlení, zjištěného v místech Deblína a v podobě drobného opevnění nad

  Pejškovským potokem. V každém případě s výjimkou ojedinělých zmínek z 13. století

  další zprávy po celý středověk chybí.

  Přes absenci spolehlivých dokladů ze starší fáze středověku nemůžeme tedy

  zdejší dolování stříbrných rud zpochybnit. Jde o činnost, díky četným stříbronosným

  polohám v povodí horního toku řeky Svratky velice četnou. Jmenovat můžeme zejména

  bohaté polohy v okolí Štěpánova nad Svratkou, jejichž někdejší význam potvrzuje i

• Strana 72

  71

  existence několika výjimečných dnes již zaniklých hornických sídlišť, přesahujících

  svým charakterem jiná středověká hornická centra, která byla prozatím na našem území

  nalezena. Jiné lokality jsou evidovány například poblíž Horních Louček, Nedvědice,

  v menší míře také v údolím Besénku v blízkosti Strhařů a Rašova, Lačnova u Lysic, na

  druhou stranu na katastru Jasenice na Náměšťsku a jinde. Některé starší tradice hovoří

  také o těžbě drahých kovů v tišnovské Květnici. Nepřímo pak zdejší těžbu dokládá i její

  obnovení v závěru středověku a v průběhu prvních desetiletí raného novověku, navazující

  na starší dolování, jehož pozůstatky jsou již místy více patrné, zejména v souvislosti

  s těžbou v okolí Heroltic. V následující části si přiblížíme některé dochované písemné

  zmínky, spjaté především z tímto pozdním obdobím.

  Absence písemných zmínek o stříbrném dolování z průběhu středověku není

  nijak neobvyklá. Setkáváme se s ní i na jiných lokalitách. Například na Štěpánovsku jsou

  starší zmínky pouze velice ojedinělé, nahodilé a především velice neurčité. Například

  udělení horního oprávnění brněnským měšťanům králem Václavem II. v roce 1297 na

  těžbu v okruhu šesti mil kolem Brna se nemusí týkat pouze Štěpánovska, ale také okolí

  Deblína a Vohančic, které do této distance rovněž spadají. S konkrétními doklady se však

  setkáváme teprve mnohem později.

  79

  Nejstarším dokladem nově otevřených dolů na stříbro na širším Deblínsku je

  záznam, který zpřístupnil veřejnosti v roce 1780 Johann Thadeus Anton Peithner v.

  Lichtenfels ve své historii českých a moravských dolů. Zde zmiňuje dokument, vydaný

  králem Vladislavem Jagellonským na den sv. Jiří roku 1510, kterým svoluje obnovení

  zdejší těžby brněnskými měšťany Václavem Perlim, Janem Beroltem Sladovníkem,

  Janem Apatekářem, Matoušem Soběslavem a Maršíkem Jakobem Sitovcem. Jim také

  uděluje hornické svobody k těmto dolům. Těžaře osvobozuje na dvanáct let od všech

  dávek. Po uplynutí této doby mají odvádět dávky z vytěžené rudy podle kutnohorského

  79

  CDM V, s. 61 č. 65. J. Doležel, J. Sadílek, Středověký důlní komplex v trati Havírna u Štěpánova nad

  Svratkou, Příspěvek k dějinám těžby stříbra v oblasti severozápadní Moravy ve 13. a 14. století. I.

  Výsledky průzkumu v letech 1990-2001, edice písemných pramenů. Mediaevalia archaeologica 6. Těžba a

  zpracování drahých kovů: sídelní a technologické aspekty. Praha – Brno – Plzeň 2004, s. 115-116.

• Strana 73

  72

  vzoru. V materiálu podle Peithnerova znění se výslovně hovoří o starých deblínských

  domech („alte Debliner Bergwerk“).

  80

  Obnovení staré středověké těžby u Deblína a vůbec v okolí Vohančic nebylo v

  širším regionu ojedinělým počinem. Tak z roku 1527 známe list krále Ferdinanda I., který

  posílá české komoře dobrozdání k žádosti Wolfa Khuena a Erharta Steinegera a dalších

  těžařů o potvrzení svobody dolování na statcích Mikuláše Herulta z Herultic. Ten jim

  propůjčil právo těžit na území půl míle od Tišnova, tedy i na svém zboží v Herolticích. O

  pouhé dva roky později žádá o možnost otevřít stříbrné doly u Heroltic moravský zemský

  hejtman Jan z Pernštejna, a to jak pro sebe, tak pro nejvyššího maršálka Jana z Lipé.

  Svoboda dolování mu má být poskytnuta na čtrnáct let. Zajímavé je, že oba jmenovaní

  získávají v roce 1535 do svého vlastnictví také vlastní heroltický statek, zakoupený tehdy

  od Mikuláše Herulta z Herultic. Tvrz, která byla jeho součástí, v dalších letech nezaniká,

  ale je využívána i v dalších letech až do opětovného odprodeje Heroltic o téměř půlstoletí

  později prostřednictvím Mikuláše Kytlice z Rudolce novému vlastníku – majiteli

  sousedních Vohančic. To vše ukazuje na zisk Heroltic v důsledku rozvíjející se těžby

  stříbrné rudy na územní tamního statku. Z toho důvodu můžeme předpokládat, že právě

  dvacátá a třicátá léta 16. století představovala vrchovou fázi zdejšího raně novověkého

  dolování v blízkosti Vohančic, jehož intenzita však v dalších letech opět klesala, až do

  začátku osmdesátých let zcela utichla. Fakt, že zájem o těžbu zdejších rud projevili i

  zástupci tehdy nejvýznamnějších rodů českých zemí, názorně ukazuje, že výnosy

  obnovených dolů byly překvapivé a značně bohaté. Pernštejnové již od osmdesátých let

  15. století disponovali právem těžby kdekoliv na území historické Moravy, v době

  obnovení těžby u Deblína a Heroltic již několik desetiletí otevírali staré stříbrné doly u

  zmíněného Štěpánova nad Svratkou, které zde byly otevřeny již v první polovině 13.

  století. Spolu s heroltickým ložiskem žádali o propůjčení práv na další doly na východní

  80

  J. Th. A. Peithners Edlen von Lichtenfels, Versuch über die natürliche und politische Geschichte der

  böhmischen und mährischen Bergwerke. Wien 1780, s. 255. M. Krejčíř, Z. Štrejn, K historii dolování

  stříbra u Deblína. Brno v minulosti a dnes IV, 1962, s. 196. R. Vermouzek, Dolování u Deblína. Časopis

  Matice moravské 88, 1969, s. 16.

• Strana 74

  73

  Moravě v Hostýnských vrších u Bystřice pod Hostýnem a v okolí hradů Křídlo a

  Obřany.

  81

  Počátek 16. století je spojen s novou významnou etapou dolování drahých a

  barevných kovů ve středoevropském prostoru. Po výrazném útlumu, který místy přešel k

  až naprostému vyhasnutí těžby, zapříčiněném nejen neklidným 15. století, ale také

  vytěžením povrchových partií mělkých ložisek, staršími těžebními metodami

  nedostupných, nastává nová fáze. Staré doly, otevírané pokročilejšími technickými

  způsoby, opět poskytují bohaté zdroje stříbrné, zlaté i jiné žádané rudy. Zdokonalená

  těžební technika, nové způsoby ražby, složité čerpací a těžní stroje a další prostředky

  umožňují razit výrazně hlubší a rozsáhlejší díla, šachty i štoly, překopy, větrací komíny a

  dosáhnout tak k dříve netěžitelným partiím s vydatnými zdroji rud. Přestože hornická

  činnost z průběhu první a počátku druhé poloviny 16. století v mnohém připomíná

  vrcholně středověkou etapu, dřívější slávy i přes nové možnosti nedosahuje. Zpočátku

  nadějná ložiska ztrácí brzy na intenzitě, pokročilá technika je dokáže velmi záhy vytěžit a

  již v průběhu druhé poloviny 16. století těžba pozvolna utichá a ještě před koncem tohoto

  století zaniká docela.

  Dvojice montánních historiků Miroslav Krejčíř a Zdeněk Štrejn, kteří se

  dolování kolem Deblína intenzivně věnovali, se domnívá, že o obnovení dolů na stříbro

  v našem regionu se na začátku 16. století zasadil brněnský měšťan a konšel Mikuláš

  Divůček, píšící se s přídomkem z Deblína. Odvolávají se přitom na dnes již zaniklý

  votivní obraz, který byl až do sedmdesátých let 19. století umístěn v brněnském kostele

  sv. Jakuba. Kromě zmíněného přídomku, uvedeného pouze na tomto obrazu, však není

  znám jiný pramen, který by Mikuláše Divůčka s Deblínem spojoval.

  82

  Jak ukazuje žádost Jana z Pernštejna, právo těžby bylo vydáváno pouze na

  určitou dobu a bylo nutné je po uplynutí vymezeného období opět obnovit. To se na

  Deblínsku událo roku 1531, kdy propůjčil král Ferdinand I. za věrné služby, které mu

  81

  ZDB XXV, s. 241 č. 3; XXX, s. 154 č. 217, s. 155 č. 218. D. Culková-Stuchlíková, Morava. Moravské

  spisy české kanceláře a české komory (1507) 1527 – 1625 (1750). Katalog. Praha 1962, s. 31 č. 11, s. 32 č.

  14. R. Vermouzek, J. Šilhan, Dolování u Heroltic v 16. století. Vlastivědný věstník moravský XXVII,

  1975, s. 197-199.

  82

  M. Krejčíř, Z. Štrejn, K historii dolování stříbra u Deblína, s. 196, pozn. 6. R. Vermouzek, J. Šilhan,

  Dolování u Heroltic v 16. století, s. 196. Zde oba autoři teorii o působení Mikuláše Divůčka na Deblínsku

  kategoricky vylučují.

• Strana 75

  74

  prokázaly purkmistr a rada města Brna, znovu právo těžby v obnovených dolech u

  Deblína, které se nazývají Danielsberg, a také na všech dalších dolech, které budou v

  budoucnu otevřeny na deblínském panství. Horníkům, působícím na těchto dolech,

  dovolil, aby se tam usazovali, stavěli si obydlí a osvobodil je od všech zeměpanských

  povinností. O čtvrtstoletí později potvrdil týž vládce městu Brnu jeho stará horní práva z

  roku 1297, a to na všechny doly v okruhu šesti mil od Brna.

  Další konkrétnější zprávy k deblínskému dolování nejsou známy. Teprve před

  koncem 16. století nacházíme v Míšeňské horní kronice Petra Albina z roku 1590

  poznámku, uvádějící, že „Na Moravě u Brna byly prý též před časem městské doly. V

  jakém stavu jsou nyní, není mi známo, ale v paměti lidí ještě jest, že prý na nich zbohatli

  Edererové, kteří tenkrát byli havíři a pak byli povýšeni do stavu šlechtického a přišli na

  zlatodůl asi 6 mil od Brna u městečka Boskovic“. Stejně jako jinde, tak i v Deblíně,

  Vohančicích, Herolticích a jejich okolí dolování stříbra vyhasíná po polovině 16. století a

  před jeho koncem jej již nic nepřipomíná.

  83

  Albinus se ve své práci odvolává na jakýsi „starý seznam českých dolů“ od

  Johana Haselbergera. V práci jmenovaného z roku 1535 se však v tamním přehledu

  stříbrných ložisek, tehdy těžených, objevuje pouze poznámka o dolech „u Brna na

  Moravě“ („auch bey prün in Merhern“), konkrétnější údaje ani on neposkytuje.

  84

  Nejistá je také poloha nových dolů, označených v listině Ferdinanda I. jako

  „Danielsberg“. I když toto pojmenování bývalo ztotožňováno s určitým místem v

  nejbližším okolí Deblína a hledáno například na kopci Špilberk severovýchodně od

  Deblína směrem k Vohančicím, kde byly dokonce hromady kamení na okrajích polí

  interpretovány jako pozůstatky starých hald. To této polohy klade důl „Danielsberg“ také

  historik J. Vojta, jehož rozsáhlá rukopisná práce, věnovaná dějinám městských statků

  Kuřim a Deblín, byla uložena v depozitářích Archivu města Brna. V současné době je

  však nezvěstná, jeho údaje tak není možné přesvědčivě zrevidovat.

  85

  83

  M. Krejčíř, Z. Štrejn, K historii dolování stříbra u Deblína, s. 196. Petrum Albinum, Meyssnische

  Bergk-Chronica oder Commentarius von den Bergkwercken im Lande zu Meyssen... Dreszden 1590, s. 65.

  84

  J. Haselberger von Reichenaw, Der Ursprung gemeynner Berckrecht, wie die lange zeit von den alten

  erhalten worde darauss die Künigklichen und Fürstlichen berkgs ordnungen uber alle Bergrecht geflossen...

  Strassburg 1535, fol. L III.

  85

  AMB, H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 1935. K. Stránský, V. Ustohal, D. Janová, A. Buchal, L.

  Stránský, Deblínské rudné doly – stopy po těžbě stříbra a zlata. Archeologia technica 17, 2006, s. 94-95.

• Strana 76

  75

  Vykytují se však zcela odlišné názory, odmítající ztotožnění „Danielsbergu“ s

  některou z dolovacích poloh. Autoři těchto názorů jsou přesvědčeni, že jde pouze o

  pojmenování důlního těžařstva, společenství kverků, kteří těžbu financovali, rovněž však

  z ní odebírali příslušný zisk. Rostislav Vermouzek spolu s Jindřichem Šilhanem se přitom

  odvolávají na osobu starozákonního proroka Daniela, která se v souvislosti s raně

  novověkou těžbou objevuje v tehdejších horních knihách jako komparace s horníkem,

  poučeném andělem o vhodné poloze těžby rud. Tato interpretace, od jejíhož zveřejnění

  sice uplynuly již téměř pět desetiletí, se jeví jako značně věrohodná. Dokládá ji například

  srovnání s jinými názvy těžařstev, odvozovaných často od religiózních či biblických

  postav.

  86

  Stále však neznáme polohu stříbrných dolů začátku 16. století. Písemné

  prameny, které by její umístění konkrétněji přiblížily, se nedochovaly, případně jejich

  existence nejí známa, respektive nebyly dosud podrobeny detailnějšímu rozboru. jediným

  zdrojem poznatků jsou tak mapy z průběhu 17. a 18. století, které zakreslují v okolí

  Deblína polohu zlatých a stříbrných dolů v prostoru severozápadně od městečka. Mapová

  značka pro oba drahé kovy není dokladem těžby zlata na Deblínsku v průběhu 17. století,

  ale představuje společné označení dobývání obou těchto kovů bez konkrétního rozlišení.

  Tento zákres spatřujeme především na několika derivátech Komenského mapy Moravy z

  průběhu první poloviny 17. století, i když je více než jisté, že v době vzniku mapy zde již

  těžba stříbra neprobíhala. Povědomí o jejím průběhu a poloze však bylo zřejmě dosud

  živé, rovněž pozůstatky exploatace byly v terénu zřetelné.

  Stejnou polohu starých stříbrných dolů na Deblínsku udává rukopisná práce M.

  Vogta z roku 1729, která je klade k blízkému Blahoňovu. Naproti tomu východně od

  Deblína umísťuje doly na železnou rudu. Nelze vyloučit, že jejich poloha může být

  totožná s někdejší těžbou stříbra pod Pejškovem a Herolticemi, kde dnes registruje staré

  dolování železa evidence České geologické služby. To však nijak nevylučuje předchozí

  těžbu stříbra, oba kovy se v přírodě velice často vyskytovaly souběžně a na vytěžené

  polohy drahého kovu často navazovala těžba limonitových ložisek. Můžeme zde

  připomenout například ložiska v okolí již zmíněného Štěpánova nad Svratkou, případně

  Rozseče nad Kunštátem či Lačnova u Lysic a Rašova na Lomnicku. Nejbližší analogií je

  86

  R. Vermouzek, J. Šilhan, Dolování u Heroltic v 16. století, s. 197.

• Strana 77

  76

  však nedaleká Šmelcovna v údolí Bílého potoka, kde středověké polohy stříbra v

  novověku vystřídala železářská hornická činnost.

  87

  Oproti absenci stop po někdejší těžbě u Deblína se pozůstatky heroltické těžby

  dochovaly přece jen poněkud výrazněji. Zdejší doly jsou situovány ve stěnách hluboce

  zaříznutého údolí Pejškovského potoka a na přilehlých stráních. Zde jsou dosud patrny

  výrazné pozůstatky těžených poloh v podobě povrchových dobývek, ústí několika štol a

  zasypaných šachet. Protože v lokalitě nebyl zatím proveden žádný mineralogický ani

  historicko-montánní průzkum, není výskyt stříbra jako těžené suroviny spolehlivě

  doložen. Zmíněné pozůstatky jsou dokonce někdy pokládány za doklady historické těžby

  železné rudy pro nedaleké hutní podniky na Šmelcovně. Takto se o lokalitě vyjadřuje i

  evidence starých důlních děl, řízená Českou geologickou službou, její údaje se však

  rovněž neopírají o žádné věrohodné podklady. Do provedení nových průzkumů tak

  nemůžeme přítomnost stříbra ve starším historickém období vyloučit, podobně jako na

  třetí z lokalit, umístěné na obou stráních Bílého potoka nad Šmelcovnou. Navíc známe

  fakta, která tuto interpretaci dostatečně podporují. Opírají se především o privilegium,

  vydané králem Vladislavem v roce 1512 a poskytující Vilémovi z Pernštejna a jeho

  synům Janovi a Vojtěchovi oprávnění k otevírání stříbrných dolů. Na stejnou surovinu

  odkazuje i mladší výsada Wolfa Khuena a Erharta Steinegera z roku 1527, stejně jako

  mladší verze pro Pernštejny, týkající se konkrétně heroltického statku. Zpracovatelský

  areál těchto dolů se nacházel níže při zaústění Pejškovského potoka do Svratky. Jde

  zřejmě o ony dva „puchverky“, doložené při prodeji heroltického statku v roce 1584.

  88

  Druhá polovina 16. století definitivně uzavřela veškerou hornickou minulost

  Deblínska, Herolticka a do značné míry i Vohančicka. Z pozdějších dob neznáme žádný

  doklad, který by zachytil mladší pokusy o obnovení těžby, jako tomu bylo například na

  často zmiňovaném Štěpánovsku. Je zřejmé, že těžební práce zdejší ložisko zcela

  vyčerpaly, nebo se přes slibné začátky potvrdila jeho nízká kvalita. V každém případě

  87

  M. Krejčíř, Z. Štrejn, K historii dolování stříbra u Deblína, s. 197. E. Burkart, Moravské nerosty a jejich

  literatura. Praha 1953, s. 188. S. Houzer, Vztah některých ložisek železných rud k ložiskům drahých kovů

  na jz. Moravě. In.: Stříbrná Jihlava 1995. Sborník příspěvků ze semináře K dějinám hornictví a důlních

  prací na Vysočině, Jihlava 16.9. – 17.9. 1995. Jihlava 1996, s. 22-25.

  88

  AČ XVII, s. 151 č. 942; ZDB XXX, s. 154 č. 217. D. Culková-Stuchlíková, Morava, s. 31 č. 11, s. 32 č.

  14. R. Vermouzek, J. Šilhan, Dolování u Heroltic v 16. století, s. 203-206. Zde jsou podrobně popsány i

• Strana 78

  77

  zde již dolování stříbrných rud nepokračovalo. Zda byly heroltické a možná i deblínské

  doly otevřeny v dobách zvýšeného zájmu o železnou rudu, nevíme. V druhé polovině 17.

  století existovaly výkonné železárny v Nedvědici, menší zpracování probíhalo také v režii

  lomnické vrchnosti na Prudké u Doubravníka. Vydatné hamry a hutě pracovaly také na

  Bílém potoku za Lažánkami a Maršovem. Využívání starých důlních děl v okolí

  Vohančic však není doloženo.

  tehdejší pozůstatky heroltických dolů, štol a hald, dnes již zčásti aplanovaných, zasypaných či jinak

  znepřístupněných.

• Strana 79

  78

  OSADA ZÁVIST

  Až donedávna se v severní části územního katastru Vohančic nacházelo několik

  izolovaných domků drobné osady Závist. Tato vesnička, položená na silnici od Tišnova k

  Deblínu a dále k Velké Bíteši, je touto trasou a souběžným potůčkem rozdělena na dvě

  části, připojené přes značnou vzdálenost a obtížnou dostupnost v celém rozsahu k

  Předklášteří. V současnosti jsou zde evidována čtyři popisná čísla 43, 44, 45 a 1240,

  přičemž poslední číslo leží na levém břehu potoka a patřilo dříve k Předklášteří. Naproti

  tomu zbylé tři domy byly od naší vsi v roce 2002 odděleny a připojeny k sousednímu

  Předklášteří. Protože však již v nejstarších známých písemných dokladech je doložena

  jako součást Vohančic, respektive zdejšího feudálního statku, věnujeme jí zde

  samostatnou kapitolu.

  Vesnička či spíše osada Závist nedisponuje pouze svým nepatrným rozsahem,

  ale také absencí starší historie. Je dokonce natolik zapomenutá, že některé starší

  historické práce její existenci vůbec neregistrovaly a těch několik málo zmínek ze starší

  doby spojovaly se stejnojmennou vesnicí nedaleko Černé Hory na Blanensku. Příčiny

  tohoto omylu si upřesníme později. Ves Závist leží na rozhraní několika územních

  katastrů, kromě Předklášteří zasahují do její těsné blízkosti katastry vsí Vohančic a

  Žernůvky. Posledně jmenovaná vesnička, svojí velikostí rovněž velice omezená, se

  nachází pouhých 900 metrů západním směrem.

  Jak již bylo řečeno, starší písemnosti o Závisti vůbec nevědí. Nacházíme ji

  ponejprv až v pobělohorské době, kdy tvořila součást přilehlého statku se sídlem na tvrzi

  ve Vohančicích. Vůbec nejstarší doklad můžeme spatřit snad již v odhadu vohančického

  statku, vyhotoveném v rámci pobělohorských konfiskací na počátku dvacátých let 17.

• Strana 80

  79

  století. Ověřitelný doklad pak přináší až záznam o prodeji tohoto panství v roce 1636

  Alonsovi di Castro a jeho manželce Julianě Veronice Kolumbanové z Hochdamu. Tehdy

  jsou při Vohančicích a tamní tvrzi zmíněny také vsi Heroltice, Skalička a Závist. Jejich

  bližší charakteristiku však záznam v zemských deskách neuvádí. O tři desítky let později

  byla Závist již pustá.

  89

  Kdy Závist vznikla, dostupné zdroje neuvádějí. Písemnosti z počátku 17. a z

  průběhu předešlého století ji nezmiňují, a to ani u Vohančic, ani u sousedního dříve

  samostatného heroltického statku. Při prodeji tvrze Vohančic s dvorem a vsí v roce 1573

  se jmenuje pouze ves Skalička u Lipůvky, která tehdy tvořila oddělenou část

  vohančického statku. Také v případě Heroltic se v tomto období se Závistí nesetkáváme.

  Roku 1584 náležela k tamní tvrzi pouze přilehlá vesnice s dalšími hospodářskými

  náležitostmi, o Závisti se však v souvislosti s Herolticemi nehovoří. Je tak

  pravděpodobné, že vzniká teprve později, někdy na přelomu 16. a 17. století, při

  vohančickém statku.

  90

  Jak sám název napovídá, vznik vesničky byl zcela spolehlivě spjat s nějakou

  významnější budovou, tvořící její jádro. Touto stavbou je zájezdní hostinec, připomínaný

  i v dalších letech, a to i po zpustnutí přilehlé vsi. Je zajímavé, že vísky se jménem Závist

  jsou téměř vždy spojeny právě se zájezdními hospodami raného novověku. Na Moravě

  registrují historické i současné doklady čtveřici těchto sídlišť, vždy spjatých s

  komunikacemi různého významu a účelu. Kromě naší Závisti jde o stejnojmennou osadu

  u Netína na Velkomeziříčsku, u Černé Hory na Blanensku a v posledním případě o

  samotu v údolí říčky Bobravy u Ořechova na Brněnsku. všechny tyto osady vstupují do

  historie teprve značně pozdě, nejdříve v průběhu 17. století, či ještě později. Například

  Závist u Netína se připomíná až v roce 1695, Závist u Černé Hory dokonce až v polovině

  18. století. Předtím zde stála osamocená zájezdní hospoda jménem Brlohy s nevalnou

  pověstí.

  91

  89

  ZDB XXXVIII, s. 644-645 č. 86, 88. V. Nekuda, Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu, s. 151.

  90

  ZDB XXX, s. 54 č. 26, s. 154 č. 217.

  91

  L. Hosák, R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. Praha 1980, s. 782-783. R. Vermouzek,

  Zájezdní hospody. Jižní Morava 13, 1977, s. 130. L. Vašek, Založení Závisti u Černé Hory. Vlastivědná

  ročenka SOkA Blansko 1995. Blansko 1995, s. 50-51.

• Strana 81

  80

  Oproti výše jmenovaným vzniká naše Závist mnohem dříve. Jak jsme již uvedli,

  její založení můžeme datovat nejspíše do prvních let 17. století. Nešlo o ojedinělý záměr.

  Stejný proces proběhl například na nedalekém mitrovském panství, kde za jeho správy

  Kateřinou Čížovskou z Čížova před rokem 1618 vznikají dva zájezdní hostince u

  Milasína, jménem Stráž, a nedaleko Strážku. Ta si i nadále až do dnešní doby ponechala

  příznačné jméno Krčma. Již roku 1618 jsou spolu s ní doloženy také přilehlé „chalupy“,

  představující skromné osídlení těch, kteří našli obživu v komunikačním provozu a

  přítomnosti hostince. Tak zde na vyvýšené pláni nad Mezibořím vzniká drobná vesnička

  Krčma, která se svým charakterem a původem nápadně podobná naší Závisti a která

  může sloužit jako názorný příklad jejího vzniku.

  92

  Protože vývoj vesničky Krčmy u Strážku je podpořen zejména pro období 17.

  století větším množstvím písemných pramenů a z jejích osudů můžeme názorně odvodit

  život v naší Závisti, opřený o místní informační zdroje, na chvíli se ještě v okolí Mitrova

  zdržíme. Tamní přilehlé osídlení při zájezdním hostinci charakterizuje odhad moravecko-

  mitrovského panství z roku 1663 jako dvě chalupy, jejichž držitelé odevzdávali své

  vrchnosti plat, srovnatelný s jinými usedlostmi tohoto druhu. Oba domky jsou počítány k

  blízkému Meziboří, kam ostatně náleží osada Krčma i dnes.

  93

  Stejná osada vzniká také při zájezdní hospodě v Závisti pod Vohančicemi. Její

  poloha je vázána na trasu někdejší významné obchodní trasy, směřující z Velkobítešska k

  Tišnovu. Existence této komunikace je doložena teprve v závěru středověku, v období po

  husitských válkách. Tehdy však nenáležela mezi příliš oblíbené. Například z roku 1464

  máme po této trase doložený přesun členů královského poselstva, vedeného Albrechtem

  Kostkou z Postupic, vracející se z jednání u francouzského krále Ludvíka XI. za Jiřím z

  Poděbrad, pobývajícím tehdy v Brně. Panoš Jaroslav, který osudy poselstva zaznamenal

  ve svém deníku, zachycuje krátkou zastávku v Tišnově, neboť okolní lesy nebyly příliš

  bezpečné pro noční cestování. Tišnov byl ostatně na zastávky významných osob

  připraven, ve stejném roce se zde zastavil také sám král Jiří Poděbradský na své cestě z

  92

  ZDB XXXV, s. 473 č. 24.

  93

  MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 427, fol. 64.

• Strana 82

  81

  Brna. Jeho trasa se však údolí potoka Závistky zřejmě vyhnula a pokračovala dále

  Předklášteřím přes jižní Bystřicko do Čech.

  94

  Přestože zmíněná obchodní trasa, směřující k Tišnovu od Deblína, zaniká ve

  svém původním významu již nejspíše v prvních desetiletích raného novověku, tedy v

  průběhu 16. století, i nadále představoval starý komunikační tah důležitou spojnici mezi

  Bítešskem a Tišnovskem a dále městem Brnem. V této souvislosti je zmíněn velký les

  Šíp, rozkládající se na západním Brněnsku mezi Ostrovačicemi a Popůvkami (dnes na

  jeho severní části leží areál Masarykova okruhu), proslulý četnými loupežnými přepady,

  kterému se cestující a zejména bohatí obchodníci snažili vyhnout i za cenu značného

  prodloužení trasy. Cesta Tišnovem tak byla v tomto směru příhodná jako náhradní větev,

  i když sestup z vyvýšených plání v okolí Deblína do svrateckého údolí nebyl zrovna

  jednoduchý.

  Od Deblína směřovala komunikace přibližně v trase dnešní turisticky značené

  cesty k Vohančicím, odkud scházela do údolí potoka Závistky. A právě zde, na úpatí

  svahu, byla umístěna zájezdní hospoda Závist, občerstvující cestující před náročnějším

  výstupem či po obtížném sjezdu z vyvýšených svahů, případně zajišťující potřebný servis

  a opravy poškozených vozů. Při hospodě v úzce sevřeném údolí bylo postaveno několik

  dalších domků. Nepříliš výhodná poloha však zabránila jejich delšímu trvání, případně se

  na jejich osudu zapsala některá událost z počáteční etapy třicetileté války. Je jisté, že

  krátce po polovině 17. století se zdejší osídlení připomíná jako pusté, s výjimkou jediné

  budovy. Závist však byla opuštěna již ve dvacátých letech 17. století, kdy se v odhadu

  vohančického statku zmiňují čtyři pusté domy. Prodejní smlouva Vohančic z roku 1636

  však o zpustnutí Závisti nehovoří. Povaha zdejších vsí však v tomto dokumentu nebyla

  blížeji specifikována a proto je trvající zpustnutí velice pravděpodobné. K tomuto roku se

  současně váže nejstarší známý písemný doklad existence této vesničky, jak jsme již

  zmínili.

  Lánové rejstříky vohančického panství, vyhotovené v roce 1656 a obnovené o

  dvě desítky let později, zdejší zástavbu již jmenovitě neuvádějí. V závěru katastrálního

  elaborátu však dodávají stručný přípisek: „V pusté vsi Závist se nachází panský hostinec

  94

  R. Urbánek, B. Mathesius, Ve službách Jiříka krále, s. 30. J. Doležel, Tišnov ve středověku a na

  počátku novověku, s. 275.

• Strana 83

  82

  (šenkhaus) a čtyři od mnohých let pusté chalupy, u nichž se nalézá činžovní pole“. Ve

  své podstatě tak šlo o dominikální ves, založenou na panské půdě, která se po své redukci

  pouze na osamocenou zájezdní hospodu v druhé půli 17. století stává čistě

  vrchnostenským objektem. Přehled poddanských domů na vohančickém panství z roku

  1667 Závist vůbec nezmiňuje, a to ani jako opuštěnou. V závěru 17. století jsou

  Vohančice s příslušným zbožím připojeny ke kuřimskému panství města Brna a zde

  zůstávají již trvale až do zrušení patrimoniálního správního systému v polovině 19.

  století.

  95

  Zmínili jsme omyl, opakující se v některých publikacích, kdy je naše Závist

  ztotožňována se stejnojmenným hostincem a přilehlou vesničkou na okraji černohorských

  lesů. Důvod je způsoben citovaným údajem z lánového rejstříku, který následuje hned za

  zmínkou o drobné selské usedlosti v Milonicích u Černé Hory, která tehdy rovněž

  náležela k vohančickému panství. Těsná vazba Závisti na Černohorsku k Milonicím,

  jejichž místní část donedávna tvořila, svedla předchozí badatele k mylné domněnce, že

  ona pustá Závist z lánového rejstříku je totožná se Závistí u Milonic. Jejich hypotézu

  podporoval fakt, že v obou vsích se nacházel zájezdní hostinec. Jde však pouze o shodu

  jmen, spjatých právě s přítomností hospod při frekventovaných cestách, obě osady spolu

  historicky ani jinak nesouvisejí.

  Bohatý fond kuřimského panství, ke kterému bývalý deblínský, vohančický a

  později také křižínkovský statek náležel, umožňuje podívat se na podobu zájezdní

  hospody v Závisti pod Vohančicemi podrobněji. V roce 1725 vyhotovený urbář

  kuřimského panství zmiňuje hospodu v Závisti v přehledu obdobných podniků

  velkostatku, a to v samém závěru jejich výčtu. Není také divu. Výnos závistské hospody

  představoval pouhý zlomek příjmů z jiných hostinců na panství. většina z nich sice ležela

  na významné obchodní trase z Brna k Černé Hoře a dále k Letovicím. Ovšem i hospoda v

  blízkém Deblíně, přestože značně zaostávala za jinými hostinci, přinášela vrchnosti

  mnohem větší zisk. Na srovnání – zájezdní hospody na trase černohorské silnice vynášely

  od 40 do 80 zlatých ročně. Hostinec v Deblíně odevzdával za stejnou dobu 12 zlatých a

  hospoda v Závisti pouhý 1 zlatý 10 krejcarů. Je proto s podivem, že se správě kuřimských

  městských statků vyplatilo nadále tento objekt držet. Z toho je zřejmé, že trasa z Deblína

  95

  MZA Brno, D 1 – lánové rejstříky, inv. č. 155b.

• Strana 84

  83

  k Tišnovu se v 18. století ocitla zcela mimo veškerý zájem. Ostatně také jiné prameny z

  tohoto období, například odhad křižínkovského statku ze čtyřicátých let 18. století, hovoří

  o zmíněné cestě jako o „někdejší zemské silnici“.

  96

  Podobu hospody v Závisti ve dvacátých letech 18. století přinášejí četné popisy a

  hospodářské inventáře kuřimského statku. Na jejich základě ji můžeme rekonstruovat

  jako nevelkou budovu, obsahující vstupní předsíň a z ní přístupnou sousední světnici,

  osvětlenou trojicí oken. Pod budovou se nacházel sklep. Přes značně nevýhodnou polohu

  a s tím spojené zanedbatelné výnosy přetrvala hospody v Závisti i následující období

  velkých změn, které na kuřimském panství v průběhu dvacátých a třicátých let proběhly.

  Ještě v padesátých letech tohoto století dokládají inventáře stejnou podobu hostince. Ani

  tehdy však tyto prameny nepřipomínají kromě hospody jiný objekt. Naproti tomu v

  josefínském katastru k roku 1787 nacházíme kromě vrchnostenského hostince čp. 1

  (Závist měla tehdy samostatné číslování domů, zavedené v roce 1771), pronajatého

  Martinu Doubkovi, ještě další rovněž dominikální usedlost čp. 2, kterou tehdy držel v

  nájmu Josef Koudelka. Jeho potomkům patří usedlost dodnes. Povaha této usedlosti není

  doložena. Stavba je totožná s dnešním domem pod silnicí k Vohančicím, nověji

  rozděleným na dvě popisná čísla 44 a 45.

  97

  Závist tehdy nepředstavovala samostatnou ves ani osadu, podobně jako dnes, ale

  tvořila pouze jednu z tratí katastru Vohančic. Její rozsah stanovoval na jedné straně les

  zvaný Lícha, na druhé straně pole žernůveckého katastru jménem „Pod habřím“, na třetí

  pak panské pole „Za zahradou“ a nakonec vrchnostenské pole, zvané „Za křížem až k

  Závisti“. Z toho je zřejmé, že rozsah Závisti, jak jej stanovil josefínský katastr, se

  omezoval pouze na nejbližší okolí hostince a přilehlého domu.

  Ani v dalších letech se rozsah Závisti nezměnil. Stejně jako v osmdesátých

  letech zůstával i nadále v počtu dvou usedlostí. Ve dvacátých letech 19. století se jako

  majitel hostince zmiňuje Jan Baláček. Usedlost čp. 2 pod ním, v letech 1820 a 1826

  uváděná jako mlýn, náležela v prvním roce Karlu Elsnerovi, o šest let později pak

  Martinu Baronovi. Provoz zmíněného mlýna je však nejasný. Domy byly tehdy pouze

  96

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 155.

  97

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 1049; Velkostatek Kuřim, inv. č. 1908. MZA

  Brno, D 6 – josefínský katastr, inv. č. 970.

• Strana 85

  84

  přízemní, hostinec disponoval dvojicí světnic a komorou, mlýn pak pouze jedinou

  světnicí s komorou. Na příslušné katastrální mapě, na níž jsou obě budovy – hostinec i

  mlýn – zakresleny ve zděné podobě, nejsou patrny stopy po případném náhonu. Je však

  možné, že pohon nevelkého mlýna byl řešen jiným způsobem, mapou nezachyceným.

  98

  I nadále zůstávala Závist stejná, a to i když ostatní sousední obce procházely

  větším či menším rozvojem. Teprve v průběhu 20. století je na opačném břehu potoka

  Závistky, tedy již na území katastru Předklášteří, vystavěn dnešní domek čp. 1240. V

  sousedství tohoto domku při silnici se zachoval až do dnešní doby jediný pozůstatek

  někdejší významné komunikační trasy, neboť nedaleká hospoda svému původnímu účelu

  dávno neslouží – křížový kámen. Přestože jeho původní účel byl výstražný, nacházel se v

  místech, kde stará cesta k Vohančicím začínala stoupat z potočního údolí na vyvýšené

  stráně a současně se zde odpojovala úzká spojka k Deblínu (ta nevedla v dnešní trase, ale

  od kamene se oddělovala a pokračovala po druhém břehu potoka Závistky k Žernůvce),

  je s ním spojována pověst, hovořící o přepadení a zastřelení klášterního probošta Arnolda

  Weisskoppa. K tomu však došlo v roce 1642 u Svatoslavi, tedy poměrně daleko od této

  polohy. Je tak nutné dát za pravdu spíše výstražnému charakteru kamene, než romanticky

  podbarvené legendě bez jakékoliv historické opory.

  99

  98

  MZA Brno, D 7 – matriky pozemkového výnosu, sign. 215/B; D 10 – stabilní katastr, inv. č. 2946; D 9

  – indikační skicy, kart. 703, sign. 2946.

  99

  H. Jurman, Smírčí kameny na Vysočině. Žďár nad Sázavou 1996, s. 43-44.

• Strana 86

  85

  PRAMENY

  Moravský zemský archív Brno (MZA Brno):

  A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 273, 275, 427

  C 2 – tribunál-pozůstalosti, kart. 27, sign. D 14; kart. 255, sign. V 18

  D 1 – lánové rejstříky, inv. č. 155b

  D 2 – rektifikační akta, inv. č. 155

  D 4 – tereziánský katastr, inv. č. 155

  D 5 – urbariální fase, sign. 73/B

  D 6 – josefínský katastr, inv. č. 970

  D 7 – matriky pozemkového výnosu, sign. 215/B

  D 8 – vceňovací operáty, kart. 1077, fasc. 2946

  D 9 – indikační skicy, kart. 703, sign. 2946

  D 10 – stabilní katastr, inv. č. 2946

  D 11 – mapy stabilního katastru, inv. č. 2946

  E 8 – cisterciáci Žďár, listina č. 2, sign. A 2

  G 371 – Jaroslav Novotný – opisy moravských urbářů, inv. č. 578

  Archiv města Brna (AMB):

  A 1/1 - Sbírka listin, mandátů a listů, inv. č. 498

• Strana 87

  86

  A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 155, 1049, 1054

  H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 1879, 1880, 1885, 1887, 1889, 1890, 1899, 1904, 1908,

  1935, 2343, 2344

  Státní ústřední archiv Praha (SÚA Praha):

  České oddělení dvorské komory IV, sign. M 161, kart. 157

  Edice:

  AČ (Archiv český čili staré písemné památky české i moravské…) VII, s. 209 č. 1004, s.

  275 č. 1068

  AČ XVI, s. 72 č. 123, s. 252 č. 273, s. 311 č. 364, s. 406 č. 510

  AČ XVII, s. 126 č. 909, s. 130 č. 914, s. 151 č. 942, s. 209 č. 1004

  AČ XX, s. 349 č. 264

  CDM (Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae) III, s. 200 č. 223

  CDM V, s. 61 č. 65

  CDM VI, s. 69 č. 98

  PK (Libri citationum et sententiarum seu – Knihy půhoné a nálezové) II, s. 46 č. 222

  PK IV, s. 41 č. 240, s. 133 č. 640, 641

  PK V, s. 311 č. 252, 253, s. 385 č. 669, 670

  ZDB (Zemské desky moravské, brněnská cúda) IV, s. 50 č. 91, 92

  ZDB VII, s. 196 č. 845, s. 199, č. 893, 894

  ZDB VIII, s. 223 č. 145, s. 237 č. 384, 385, s. 238 č. 393

• Strana 88

  87

  ZDB XI, s. 294 č. 101, s. 297 č. 141

  ZDB XII, s. 344 č. 262, s. 376 č. 690

  ZDB XIII, s. 408 č. 193

  ZDB XV, s. 27 č. 243

  ZDB XVI, s. 63 č. 226, s. 71 č. 256

  ZDB XVII, s. 114 č. 193

  ZDB XVIII, s. 131 č. 38, s. 132 č. 40, s. 147 č. 119

  ZDB XXV, s. 241 č. 3

  ZDB XXVI, s. 329 č. 179, s. 355 č. 253

  ZDB XXVII, s. 377 č. 28, s. 378 č. 31

  ZDB XXIX, s. 27 č. 66, s. 132 č. 183, 184

  ZDB XXX, s. 54 č. 26, s. 154 č. 217, s. 155 č. 218

  ZDO XXXIII, s. 466 č. 93

  ZDO XXXIV, s. 475 č. 2, s. 479 č. 6

  ZDB XXXV, s. 473 č. 24

  ZDB XXXVIII, s. 581 č. 26, s. 602 č. 59, s. 644 č. 86, s. 645 č. 88

• Strana 89

  88

  LITERATURA

  Albinum, P. 1590: Meyssnische Bergk-Chronica oder Commentarius von den

  Bergkwercken im Lande zu Meyssen... Dreszden.

  Bartoš, J. a kol. 1988: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Svazek

  XI. Ostrava.

  Burkart, E. 1953: Moravské nerosty a jejich literatura. Praha.

  Culková-Stuchlíková, D. 1962: Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory.

  Katalog. Praha.

  Doležel, J. 1997: Lažánky (okr. Brno-venkov). „U hráze“, „U čertovy hráze“. Opevněné

  výšinné sídliště raného středověku (střední doby hradištní), stopy dalšího raně

  středověkého osídlení (mladší doby hradištní) v předpolí. Povrchový průzkum.

  Přehled výzkumů Archeologického ústavu AVČR v Brně 1993-1994. Brno, s. 212-

  215.

  Doležel, J. 2013: Tišnov ve středověku a na počátku novověku /od slovanského osídlení

  do roku 1554). In: Tišnov. Příroda – dějiny – památky – lidé. Tišnov, s. 224-292.

  Doležel, J., Sadílek, J. 2004: Středověký důlní komplex v trati Havírna u Štěpánova nad

  Svratkou, Příspěvek k dějinám těžby stříbra v oblasti severozápadní Moravy ve 13. a

  14. století. I. Výsledky průzkumu v letech 1990-2001, edice písemných pramenů.

  Mediaevalia archaeologica 6. Těžba a zpracování drahých kovů: sídelní a

  technologické aspekty. Praha – Brno – Plzeň, s. 43-119.

  Haselberger von Reichenaw, J. 1535: Der Ursprung gemeynner Berckrecht, wie die lange

  zeit von den alten erhalten worde darauss die Künigklichen und Fürstlichen berkgs

  ordnungen uber alle Bergrecht geflossen... Strassburg.

• Strana 90

  89

  Hoffmann, F. 1994: Bojové družiny na Moravě a v Čechách před husitskou revolucí a za

  revoluce. Táborský archiv 6, s. 47-144.

  Hoffmann, F. 2000: Popravčí a psanecké zápisy jihlavské. Praha.

  Hosák, L. 1938: Historický místopis země moravskoslezské. Praha.

  Hosák, L., Šrámek, R. 1970: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. Praha.

  Hosák, L., Šrámek, R. 1980: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. Praha.

  Houzar, S. 1996: Vztah některých ložisek železných rud k ložiskům drahých kovů na jz.

  Moravě. In.: Stříbrná Jihlava 1995. Sborník příspěvků ze semináře K dějinám

  hornictví a důlních prací na Vysočině, Jihlava 16.9. – 17.9. 1995. Jihlava, s. 22-25.

  Hrubý, F. 1934: Moravské korespondence a akta z let 1620–1636. Sv. I. 1620-1624.

  Brno.

  Jan, L. 1995: Neznámá listina na deblínské panství. Časopis matice moravské 114, s. 3-

  23.

  Jan, L. 2005: Osudy vesnice ve středověku. In: Křenovice. Křenovice-Slavkov u Brna, s.

  37-49.

  Jurman, H. 1996: Smírčí kameny na Vysočině. Žďár nad Sázavou.

  Knoz, T. 2006: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti,

  obecné aspekty. Brno.

  Kolektiv 2005: Vohančice 1255 – 2005. Tišnov.

  Konečný, M. a kol., Lomnice – příroda, historie, osobnosti, památky. Lomnice 2006.

  Konečný, M., Dufka, J. 2013: Tišnov v raném novověku a v době předbřeznové (1555 –

  1848). In: Tišnov. Příroda – dějiny – památky – lidé. Tišnov, s. 293-356.

  Kouřil, P., Prix, D., Wihoda, M. 2000: Hrady českého Slezska. Brno-Opava.

  Krejčíř, M., Štrejn, Z. 1962: K historii dolování stříbra u Deblína. Brno v minulosti a

  dnes IV, s. 195-199.

  Kubec, F. 1996: Renesanční sgrafitová bosáž ve středních Čechách. Praha.

  Matějek, F. 1992: Morava za třicetileté války. Praha.

  Michna, P. 1968: Příspěvek k mladohradištnímu osídlení Tišnovska. Vlastivědný věstník

  moravský XX, s. 260-264.

  Michna, P., Unger, J. 1964: Mladohradištní a středověké nálezy z Deblína. Sborník prací

  filosofické fakulty brněnské university XIII, E 9, s. 192-195.

• Strana 91

  90

  Nekuda, V. 1961: Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu. Brno.

  Nekuda, V., Unger, J. 1981: Hrádky a tvrze na Moravě. Brno.

  Oharek, V. 1923: Tišnovský okres. Brno.

  Pilnáček, J. 1996: Staromoravští rodové. Brno.

  Peithners Edlen von Lichtenfels, J. Th. A. 1780: Versuch über die natürliche und

  politische Geschichte der böhmischen und mährischen Bergwerke. Wien.

  Plaček, M. 2003: Opevněná středověká sídla šlechty – nové a revidované lokality.

  Přehled výzkumů Archeologického ústavu AV v Brně 44, Brno, s. 157-173.

  Plaček, M. 2007: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Dodatky.

  Praha.

  Profous, A., Svoboda, J. 1949: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a

  změny. Díl II. Praha.

  Rypáček, F. J. 1909: Tišnovská stará kniha gruntovní z r. 1550. Časopis Matice moravské

  33, s. 86-95.

  Řezníček, J. 2002: Moravské a slezské urbáře. Katalogy. Praha.

  Sadílek, J. 2013: Bukov. Historie a vývoj osídlení a stavebních památek obce. Bukov.

  Sadílek, J., Tatíčková, P. 2014: Obec Blažkov. Historie Blažkova a Dolní Rozsíčky.

  Blažkov.

  Sadílek, J. 2014: Deblín. Historický vývoj stavebních památek a osídlení obce. Deblín.

  Sadílek, J. 2016: Drahonín. Historický vývoj stavebních památek a osídlení obce.

  Drahonín.

  Sadílek, J. Juříčková, V. 2022: Moravec. Historie a vývoj osídlení obce / výběr z kroniky.

  Žďár nad Sázavou.

  Sedláček, A. 1882: Hrady, zámky a tvrze království českého I. - Chrudimsko. Praha.

  Slovák, J. 1920: Pobělohorský konfiskační protokol moravský z r. 1623. Kroměříž.

  Stránský, K., Ustohal, V., Janová, D., Buchal, A., Stránský, L. 2006: Deblínské rudné

  doly – stopy po těžbě stříbra a zlata. Archeologia technica 17, s. 94-103.

  Svoboda, J. F. 1948: Novoměstský okres. Brno.

  Urbánek, R., Mathesius, B. 1940: Ve službách Jiříka krále. Deníky panoše Jaroslava a

  Václava Šaška z Bířkova. Praha.

• Strana 92

  91

  Vašek, L. 1995: Založení Závisti u Černé Hory. Vlastivědná ročenka SOkA Blansko

  1995. Blansko, s. 50-51.

  Vermouzek, R. 1969: Dolování u Deblína. Časopis Matice moravské 88, s. 16-34.

  Vermouzek, R. 1977: Zájezdní hospody. Jižní Morava 13, s. 129-139.

  Vermouzek, R. 1981: Záhadná ves Ludvíkov u Tišnova. Vlastivědný věstník moravský

  XXXIII, s. 346-349.

  Vermouzek, R., Šilhan, J. 1975: Dolování u Heroltic v 16. století. Vlastivědný věstník

  moravský XXVII, s. 196-207.

  Vorel, P. 1995: Vývoj pozemkové držby pánů z Pernštejna v 15.-17. století. In:

  Pernštejnové v českých dějinách. Pardubice, s. 9-76.

  Vorel, P. 1997: Česká a moravská aristokracie v polovině 16. století. Edice register bratří

  z Pernštejna z let 1550-1551. Pardubice.

  Vorel, P. 1999: Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a

  Moravy. Praha.

• Strana 93

  MAJETKOVÝ VÝVOJ DOMŮ

• Strana 94

  Vohančice

• Strana 95

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 1 Čp. 2

  1657 – domek 1657 – 1/2 lánový grunt

  od r. 1731 – 1/4 lánový grunt od r. 1731 – 1/4 lánový grunt

  1657 Petr Gaister (pustý) 1657 Pavel Hanák (pustý)

  1674 Jakub Novotný 1674 Jiří Diviš

  1749 Václav Brodecký 1749 Pavel Kratochvíla

  1775 Josef Beneš 1775 Martin Kratochvíla

  1787 Josef Beneš 1787 Martin Kratochvíla

  1820 Ondřej Pavlíček 1820 Franc Kratochvíla

  1826 Ondřej Pavlíček 1826 Franc Kratochvíla

  1843 Alois Pavlíček 1843 Franc Kratochvíla

  1880 Františka Pavlíčková 1880 Jan Jaša

  1900 Alios Staněk 1900 Jan Jaša

  1921 Alios Staněk 1921 Jan Jaša

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 3 Čp. 4

  1657 – domek domek

  od r. 1731 – 1/4 lánový grunt

  1657 Jakub Straus 1787 Franc Elsner

  1674 Petr Mušín 1820 Karel Baláč

  1749 Kašpar Dohnal 1826 Karel Baláč

  1775 Jan Vitula 1843 Franc Hemala

  1787 Jan Vitula 1880 Josef Mašek

  1820 Franc Vitula 1900 Josef Mašek

  1826 Franc Vitula 1921 Josef Mašek

  1843 Franc Vitula

  1880 Tomáš Vitula

  1900 Antonín Vitula

  1921 Jan Vitula

• Strana 96

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 5 Čp. 6

  1657 – domek 1657 – 1/2 lánový grunt

  od r. 1731 – 1/4 lánový grunt od r. 1731 – 1/4 lánový grunt

  1657 Mikuláš Hejmal 1657 Šimon Štefan (pustý)

  1674 Václav Hejmal 1674 Šimon Štefan (pustý)

  1749 Petr Musil 1749 Jakub Koudelka

  1775 Tomáš Musil 1775 Anton Koudelka

  1787 Tomáš Musil 1787 Anton Koudelka

  1820 Jan Klusák 1820 Franc Koudelka

  1826 Jan Klusák 1826 Franc Koudelka

  1843 Jan Klusák 1843 Franc Koudelka

  1880 Jan Adamec 1880 Franc Jaša

  1900 Antonín Samson 1900 Antonín Doubek

  1921 Antonín Samson 1921 Antonín Doubek

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 7 Čp. 8

  vrchnostenský zámek 1657 – domek

  s dvorem a ovčínem - panství Kuřim od r. 1731 – 1/4 lánový grunt

  1787 vrchn. zámek s dvorem a ovčínem 1657 Tomáš Schneider

  1820 zámecká budova – panství Kuřim 1674 Tomáš Schneider (pustý)

  1826 vrchn. obytné a hospodář. budovy 1749 Václav Babor

  1843 vrchnostenský zámek 1775 Jakub Babor

  1880 vrchnostenský zámek 1787 Jakub Babor

  1900 město Brno - vrchnostenský zámek 1820 Jakub Babor

  1921 město Brno 1826 Jakub Babor

  1843 Josef Babor

  1880 Josef Babor

  1900 Jan Jurnečka

  1921 Jan Jurnečka

• Strana 97

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 9 Čp. 10

  1657 – domek obecní pastouška

  od r. 1731 – 1/4 lánový grunt

  1657 Pavel Havlíček 1787 obecní pastouška

  1674 Pavel Havlíček (pustý) 1820 obecní pastouška

  1749 Václav Babor 1826 obecní domek

  1775 Michael Laufer 1843 obecní domek

  1787 Michael Laufer 1880 Anton Šalbaba

  1820 Michael Laufer 1900 Mikuláš Šalbaba

  1826 Franc Laufer 1921 Mikuláš Šalbaba

  1843 Josef Marek

  1880 Franc Leifer

  1900 František Leifer

  1921 Metoděj Čapek

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 11 Čp. 12

  1657 – domek domek

  od r. 1731 – 1/4 lánový grunt

  1657 Blažej Schlosser (pustý) 1787 Franc Pilla

  1674 Václav Smejkal 1820 Josef Pilla

  1749 Vít Koudelka 1826 Josef Pilla

  1775 Franc Koudelka 1843 Josef Hruška

  1787 Franc Koudelka 1880 Jan Hruška

  1820 Franc Jaša 1900 Jan Hruška

  1826 Franc Jaša 1921 Antonín Hruška

  1843 Franc Jaša

  1880 Franc Jaša

  1900 Josef Jebáček

  1921 Josef Jebáček

• Strana 98

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 13 Čp. 14

  domek panský hostinec,

  dříve panský pivovar

  1787 Mates Babor 1820 Josef Klein, hostinec

  1820 Franc Mičánek 1826 Josef Klein, hostinec

  1826 Franc Mičánek 1843 Franc Klein

  1843 Franc Jaša 1880 Marie Kleinová

  1880 Marie Koudelková 1900 František Klein

  1900 Cyril Klusák 1921 František Klein

  1921 Františka Melicharová

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 15 Čp. 16

  domek podsedek

  1820 Josef Koudelka 1820 Ondřej Petr

  1826 Josef Koudelka 1826 Franc Bokert

  1843 Matyáš Koudelka 1843 Karel Baiser

  1880 Anna Koudelková 1880 Franc Boger

  1900 Jan Koudelka 1900 Jan Boger

  1921 Jan Koudelka 1921 Jan Boger

• Strana 99

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 17 Čp. 18

  domek podsedek

  1820 Jan Pánovský 1820 Šimon Žaloudek

  1826 Jan Pánovský 1826 Ludvík Zeranovský

  1843 Jan Pánovský 1843 Franc Mičánek

  1880 Jan Pánovský 1880 Franc Humpolec

  1900 Antonín Adamec 1900 Karel Janča

  1921 Jindřich Adamec 1921 Josefa Soukupová

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 19 Čp. 20

  domek domek

  1820 Anton Čermák 1880 Marie Jašová

  1826 Anton Čermák 1900 Josef Koudelka

  1843 Anton Čermák 1921 Jan Koudelka

  1880 Anton Borek

  1900 Anna Filová

  1921 Josef Jiskra

• Strana 100

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 21 Čp. 22

  domek domek

  1900 Josef Jiskra 1900 Jan Handl

  1921 Antonín Leifer 1921 Ludvík Klíma

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 23 Čp. 24

  domek domek

  1900 Jan Juříček 1900 Karel Koudelka

  1921 Jan Juříček 1921 Karel Koudelka

• Strana 101

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 25 Čp. 26

  domek domek

  1900 Josef Koudelka 1900 Antonín Leifer

  1921 Josef Koudelka 1921 Josef Hruška

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 27 Čp. 28

  domek domek

  1921 Jan Jaša 1921 Antonín Hruška

• Strana 102

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 29 Čp. 30

  obecní domek domek

  1921 obec Vohančice 1921 Josef Mašek

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 31 Čp. 32

  domek domek

  1921 Filip Klein 1921 Julius Mašek

• Strana 103

  ROK MAJITEL

  Čp. 33

  domek

  1921 Josef Leifer

• Strana 104

  Závist

• Strana 105

  ROK MAJITEL ROK MAJITEL

  Čp. 1 Čp. 2

  hostinec Závist mlýn Závist

  1787 Martin Doubek 1787 Josef Koudelka

  1820 Jan Baláček 1820 Karel Elsner

  1826 Jan Baláček 1826 Martin Baron

  1857 Terezie Kittnerová 1857 Franc Pecha

  1880 Jan Dostál 1880 Franc Pecha

  1900 Josef Faber 1900 Jan Pecha

  1921 Eduard Pleskač 1921 Anastázie Pechová

  ROK MAJITEL

  Čp. 3

  domek

  1921 Julius Frištátský

• Strana 106

  OBRAZOVÉ PŘÍLOHY

• Strana 107

  Vohančice na mapě I. vojenského mapování Moravy z let 1764 až 1768

• Strana 108

  Vohančice na mapě II. vojenského mapování Moravy z roku 1838

• Strana 109

  Vohančice na mapě III. vojenského mapování Moravy z let 1874 až 1877

• Strana 110

  Mapa stabilního katastru Vohančic z roku 1826

• Strana 111

  Centrum Vohančic na mapě stabilního katastru z roku 1826

• Strana 112

  Domky Závisti – hostinec a mlýn – na mapě stabilního katastru Vohančic z roku 1826

• Strana 113

  Indikační skica Vohančic z roku 1826

• Strana 114

  Historická zástavba Vohančic na indikační skice z roku 1826

• Strana 115

  Osada Závist na indikační skice Vohančic z roku 1826

• Strana 116

  Vohančice s budovou zámku na mapě Moravy J. M. Vischera z roku 1692. Vlevo

  vyobrazen Deblín se zříceninami hradu

• Strana 117

  Okolí Vohančic na Müllerově mapě Moravy z 20. let 18. století. Zakreslena budova zámku

• Strana 118

  Vohančice na mapě deblínského polesí z roku 1754

• Strana 119

  Listina z roku 1255 se zmínkou o Mackovi z Vohančic a jeho stejnojmenném synovi,

  představující nejstarší písemný doklad existence Vohančic

• Strana 120

  Detail z listiny z roku 1255, zachycující zmínku o Vohančicích

• Strana 121

  Zápis v zemských deskách z roku 1390, obsahující první konkrétní

  doklad o vsi Vohančicích

• Strana 122

  Detail z deskovního zápisu z roku 1390 se zmínkou o Vohančicích

• Strana 123

  Záznam o prodeji vohančického statku s tvrzí z roku 1573 Janu Pergarovi z Perku.

  Tímto dokladem je ukončena staletá držba Vohančic místním šlechtickým rodem

• Strana 124

  Přehled domů ve Vohančicích s jejich pozemky v třetí čtvrtině 17. století v lánových

  rejstřících vohančického statku – úvodní část

• Strana 125

  Pečeť Beneše z Vohančic z roku 1484 s typickým rodovým znamením dvojice račích klepet

• Strana 126

  Erb Pergarů z Perku v Zrcadle slavného Markrabství moravského od Bartoloměje

  Paprockého z Hlohol z roku 1593, tedy z doby, kdy drželi vohančický statek

• Strana 127

  Plán přízemí zámku ve Vohančicích z poloviny 18. století, zachycující stavební úpravy,

  především nové klenby v budově zámku a sýpce, zřejmě starší tvrzi

• Strana 128

  Plán zámku ve Vohančicích z roku 1762 – pohled na zámeckou budovu s přilehlým dvorem

  v nadhledu. V levém dolním rohu plánu se nachází tehdejší panský pivovar, později hospoda

• Strana 129

  Plán zámeckého areálu ve Vohančicích z roku 1762 – vlevo půdorys přízemí zámku

  a budov hospodářského dvora, vpravo pak plán patra a řez zámkem a sýpkou

• Strana 130

  Předpokládaná poloha zaniklé vsi Ludvíkova podle Rostislava Vermouzka spolu

  s průběhem trasy z Tišnova k Deblínu a Velké Bíteši