Historie a vývoj osídlení obce

• Strana 1

  Historie a vývoj osídlení obce

  Jaroslav Sadílek

  VOHANČICE

• Strana 2

• Strana 3

  VOHANČICE

  Historie a vývoj osídlení obce

  Jaroslav Sadílek

  Vydala obec Vohančice

  květen 2025

• Strana 4

  Vohančice: historie a vývoj osídlení obce

  Autor: Jaroslav Sadílek, prosinec 2023

  Sazba: Pavel Knapp

  Objednatel: obec Vohančice

  www.vohancice.cz | obec@vohancice.cz

• Strana 5

  OBSAH

  Úvod ................................................................................................................. 5

  Vohančice v počátcích svých dějin .............................................................. 6

  Historie Vohančic v období středověku .................................................. 18

  Osudy Vohančic v 16. a na počátku 17. století .................................... 35

  Vohančice v průběhu 17. století ................................................................. 46

  Proměny Vohančic v 18. a 19. století........................................................ 60

  Areál zámku a dvora – proměny panských sídel v dějinách

  Vohančic .................................................................................................................92

  Zaniklá vesnice Ludvíkov ............................................................................. 111

  Dolování stříbra a železných rud v okolí obce ................................. 120

  Osada Závist....................................................................................................... 133

  Majetkový vývoj domů ................................................................................. 145

  Obrazové přílohy .............................................................................................. 157

  Prameny ............................................................................................................... 181

  Literatura ............................................................................................................ 184

• Strana 6

• Strana 7

  5

  ÚVOD

  Vesnice Vohančice představuje jednu z mnoha obcí

  jihovýchodní části Vysočiny, konkrétněji širšího regionu

  Tišnovska, která, stejně jako mnohé jiné, má svoji jedinečnou

  historii a bohatý vývoj. Ten je presentován mimo jiné dodnes

  zachovanými či již dříve zaniklými historickými památkami,

  které jsou také spolu s dostupnými archívními prameny

  zdrojem poznatků, jejichž systematické studium umožňuje re-

  konstruovat dějiny obce od jejích nejstarších počátků až do

  novodobého období. Zdrojem cenných poznatků je v případě

  Vohančic pouze areál zámku, někdejší středověké a renesan-

  ční tvrze, jehož minulost dnes historických písemností doklá-

  dá také zajímavá architektura. V neposlední řadě je zdrojem

  důležitých poznatků k vývoji Vohančic a proměn této obce

  také rozbor struktury historické zástavby, získaný na základě

  analýzy dostupných odhadů, urbářů a soupisových pramenů

  v podobě novověkých katastrálních operátů. Písemné zázna-

  my těchto pramenů po sjednocení a podrobném rozboru

  umožní získat zcela nové a dosud nedosažitelné informace, ná-

  zorněji přibližující starší dějiny Vohančic a jejich historických

  zajímavostí, jejichž souhrn a podrobné zhodnocení jsou obsa-

  hem této publikace.

• Strana 8

  6

  VOHANČICE

  V POČÁTCÍCH SVÝCH DĚJIN

  Zřejmě pro každé sídliště existuje v rámci výkladu

  jeho historie důležitý moment, a tím je první písemná zmínka,

  zaznamenávající existenci sídliště v dochovaných písemných

  pramenech. Je zřejmé, že datace vzniku a počátků každé osady

  podle prvního písemného záznamu je velice nepřesné a zkres-

  lující. Takový záznam může být dochován až z pozdějšího

  období, kdy již předmětné sídliště již několik století existovalo

  a v předešlém období nebyl důvod jeho přítomnost zachytit,

  případně se, a to je častější možnost, starší doklad nedochoval.

  Případně může být podkladem, obsahujícím první písemnou

  zprávu, blíže nedatované falzum, jehož platnost v daném

  období nemusí být sice přímo zpochybněna, ovšem obsah do-

  kumentu mohl procházet určitým vývojem a neznáme tak

  dataci, ke které se obsah listiny váže.

  V literatuře, zejména v pracích vzniklých z iniciativy

  vesnických kronikářů a či zájmově úzce zainteresovaných

  badatelů, můžeme často sledovat údaje, že určitá předmětná

  ves či městečko vzniklo v roce, s kterým je spojen první doklad

  v písemných pramenech. Od tohoto data pak zmínění autoři

  rekonstruují jeho historii a nastiňují další proměny, aniž by si

  uvědomovali, že bez důkladného poznání nejstarších počátků,

• Strana 9

  7

  předcházejících prvnímu písemnému záznamu, nelze další

  vývoj obce vést tím správným směrem, případně mohou být

  její další dějiny podány zkresleným a nepřesným způsobem.

  Z tohoto důvodu, a to i s rizikem, že se některé údaje a infor-

  mace mohou v prvních kapitolách této práce opakovat, je nut-

  no pokusit se alespoň o dílčí nástin počátků osídlení vsi Vo-

  hančic a jejího nejbližšího okolí. Absenci písemností k před-

  mětnému období je zde nutno nahradit rozborem historické

  zástavby, zejména na podkladě dochovaných historických

  mapových materiálů a na základě srovnání urbanistické

  struktury širšího regionu v návaznosti na historickou komu-

  nikační síť a analýzou vztahu sídelní struktury k význačným

  objektům nejstaršího dějinného období obcí. Takto pojatý

  pohled na počátky zdejšího osídlení nám umožní překlenout

  i problémy, spjaté s absencí pramenů písemné povahy a na-

  bídne pohled, i když poněkud skromný a na pouze hypotetic-

  kých základech, do nejstaršího období našich obcí, které dosud

  zůstalo zahaleno v mlhách.

  První známý písemný doklad existence Vohančic je

  spojován s rokem 1255. Tehdy figuruje v listu znojemského

  kastelána Bočka ze Zbraslavi na obdarování cisterciáckého

  kláštera u Žďáru, který krátce před tím sám založil. Některé

  názory spojují první zmínky o Vohančicích se staršími daty,

  tyto domněnky však nebyly podpořeny skutečnými a věrohod-

• Strana 10

  8

  nými dokumenty, nadále tak musíme spojovat nejstarší dějiny

  naší vsi s listinou z půlky padesátých let 13. století.

  1

  V každém případě rok 1255 není datem vzniku Vo-

  hančic, jejichž původ je zřejmě mnohem starší. Ve své středo-

  věké verzi vznikají nejpozději v průběhu první poloviny tohoto

  století, i když osídlení v jejich poloze může mít mnohem dlou-

  hodobější původ.

  V průběhu první poloviny 13. století se setkáváme

  s řadou písemností, dokládajících nejen vznik nedalekého

  kláštera cisterciaček Porta coeli u Tišnova spolu s formováním

  jeho majetkového zázemí, ale také s počátky přilehlého deblín-

  ského panství. Zmínky o obou místech přicházejí přibližně

  současně v průběhu třicátých let. Ani ty však nepředstavují

  nejstarší doklady existence zdejších sídlišť. K jejich přiblížení

  již nepřispívají dochované archivní prameny, ale spíše zdroje

  archeologické povahy.

  Nebudeme se zde zabývat pravěkým a raně středově-

  kým osídlením sníženiny sousedního užšího Tišnovska v údolí

  řeky Svratky a na jejích spojeních s Loučkou, Besénkem a dal-

  šími přítoky. Ty jsou podrobně popsány jinde a osudů naší vsi

  se příliš netýkají. O to více jsou s prvotními dějinami Vohančic

  1

  CDM III, s. 200 č. 223. MZA Brno, E 8 – cisterciáci Žďár, listina č. 2,

  sign. A 2.

• Strana 11

  9

  spojeny archeologické nálezy ze sousedního Deblína. Přestože

  jde o poměrně chudý soubor, i tyto skromné fragmenty

  poskytují cenný důkaz starobylosti zdejšího osídlení. Nejvýz-

  namnější objevy byly získány z východní části návsi, kde při

  úpravách dvora bylo došlo k narušení několika objektů mlado-

  hradištního a středověkého stáří. Nálezy v podobě několika

  celých nádob a množství jejich fragmentů jednoznačně určují

  značnou starobylost zdejšího sídliště, neboť pocházejí z období

  od 10. a 12. století do závěru středověku.

  2

  K ještě staršímu období náleží opevněná poloha, na-

  lezená teprve počátkem devadesátých let 20. století jižně od

  Vohančic, nad soutokem Pejškovského a Maršovského potoka.

  Toto hradiště je dochováno v podobě stop kamenitého valu

  a mělkého příkopu, jeho stáří udávají více než skromné nálezy

  keramických zlomků, datovatelné do posledních století první-

  ho tisíciletí a do raných etap druhého tisíciletí. Původ tohoto

  opevněného sídla není zřejmý, archeologové uvažují o možné

  vazbě na případné dolování kovů v údolí obou zmíněných po-

  toků, či o souvislosti s postupem osídlení do okrajových partií

  Vysočiny v závěru velkomoravské epochy. Je tedy zřejmé, že

  i na základě těchto nahodilých nálezů můžeme předpokládat

  2

  P. Michna, J. Unger, Mladohradištní a středověké nálezy z Deblína.

  Sborník prací filosofické fakulty brněnské university XIII, E 9, 1964,

  s. 192-195.

• Strana 12

  10

  počátky osídlení území dnešních Vohančic nejpozději na pře-

  lomu prvního a druhého tisíciletí, i když spolehlivé doklady

  dosud chybí.

  3

  V průběhu první poloviny 13. století, nejpravděpodob-

  něji souběžně v jeho třicátých letech, se v nejbližším okolí Vo-

  hančic formují dvě správní centra. Jedno z nich představuje

  zakládaný cisterciácký klášter při soutoku Svratky a Loučky,

  druhé pak rozšiřující se panství deblínského hradu. Majetky

  nového kláštera se zprvu dary členů zakladatelské rodiny –

  moravského markraběte Přemysla, jeho bratra krále Václava

  a jejich matky Konstancie – kumulovaly zprvu v severním

  a východním okolí Tišnova, již od počátku čtyřicátých let se

  mírně rozšířily i západním směrem, do blízkosti Vohančic.

  Tehdy cisterciačky získávají statky ve Svatoslavi a blízké Bře-

  zině, které pak klášteru zůstávají až do jeho zrušení v osmde-

  sátých letech 18. století. Od souvislého území klášterních držav

  je Svatoslav oddělena majetky deblínské šlechty, stejně jako

  drobnějším zbožím vohančických (a heroltických) vladyků.

  3

  J. Doležel, Lažánky (okr. Brno-venkov). „U hráze“, „U čertovy hráze“.

  Opevněné výšinné sídliště raného středověku (střední doby hradištní),

  stopy dalšího raně středověkého osídlení (mladší doby hradištní)

  v předpolí. Povrchový průzkum. Přehled výzkumů Archeologického

  ústavu AVČR v Brně 1993-1994. Brno 1997, s. 212-215.

• Strana 13

  11

  Majetky pánů z Deblína v období vrcholného

  středověku dosahovaly až téměř k Předklášteří a severně od

  Deblína, kde je ohraničoval tok řeky Loučky a jejího přítoku

  Libochovky, na západě pak ke Katovu, Kuřimskému Jestřabí

  a Kuřimské Nové Vsi, jižním směrem pak k Braníškovu, Mar-

  šovu a Holasicím, kde k nim náleželo území zaniklé vsi Čeblo-

  vice. V těsném sousedství Vohančic k nim náležely Žernůvka

  a Pejškov. Území Vohančic a sousedních Heroltic tak zůstalo

  pevně sevřeno mezi klášterní a deblínské zboží. Shodou

  okolností obě vsi náležely ve středověku šlechtickému rodu

  račích klepet, jehož zdejší majetky nebyly na užším Tišnovsku

  ojedinělé, jak si ještě povíme.

  Postup osídlení a spolu s tím i vznik nejstarších

  šlechtických panství je do značné míry ovlivněn tehdejší sítí

  důležitých komunikací, jejichž význam rostl zejména při pro-

  stupu jen řídce osídleným členitým terénem Vysočiny. V okolí

  Tišnova mířila tato trasa od Předklášteří a tamního raně

  gotického kláštera cisterciaček na vyvýšený hřbet mezi řekami

  Nedvědičkou a Loučkou, přičemž jiná alternativní trasa smě-

  řovala ke Žďárci a dále ke Strážku. Poté oba směry pokračova-

  ly na Novoměstsko. V prostoru nynějšího Tišnova, snad v blíz-

  kosti dosud dochovaného zájezdního hostince Humpolky, se

  na tuto trasu napojovala cesta, přicházející od Deblína a Vo-

  hančic. Někteří badatelé zmiňují v souvislosti s šířením mladší

  hradištní sídelní struktury do vyšších poloh na západ od

  tišnovské kotliny komunikační tah, odbočující v Tišnově

• Strana 14

  12

  směrem k Deblínu a Velké Bíteši, kde navazoval na význa-

  mnější trasu do Čech. Odvolávají se přitom na pozdně středo-

  věké kronikářské záznamy, popisující cestu panoše Jaroslava

  s Albrechtem Kostkou z Postupic k francouzskému králi. Pod-

  le nich máme po této trase doložený přesun členů královského

  poselstva roku 1464, vedeného Albrechtem Kostkou z Postu-

  pic, a vracející se z jednání u francouzského krále Ludvíka XI.

  za králem Jiřím z Poděbrad, který tehdy pobýval v Brně. Pa-

  noš Jaroslav, který osudy poselstva tehdy zachytil ve svém de-

  níku, zmiňuje krátkou zastávku v Tišnově, neboť okolní lesy

  nebyly příliš bezpečné pro noční cestování.

  4

  Ovšem zpráva z kronik není jediným dokladem exis-

  tence obchodní komunikace, procházející naším regionem na

  západním Tišnovsku. Dosud nepovšimnuty zůstaly také zá-

  znamy z dokumentů 18. století, spojené s dějinami drobného

  zámeckého sídla v nedalekém Křižínkově. Ještě před připoje-

  ním Křižínkova k panství města Brna se správou v Kuřimi,

  kam tehdy náležel také Deblín, v polovině 18. století byl vyho-

  toven inventář křižínkovského zámku. Ten směřuje polohu

  dosud neznámého sídla, krátce poté zaniklého, k „bývalé zem-

  ské silnici“, procházející právě Křižínkovem. Protože žádná

  4

  P. Michna, Příspěvek k mladohradištnímu osídlení Tišnovska.

  Vlastivědný věstník moravský XX, 1968, s. 263, 264, pozn. 19. R.

  Urbánek, B. Mathesius, Ve službách Jiříka krále. Deníky panoše

  Jaroslava a Václava Šaška z Bířkova. Praha 1940, s. 30.

• Strana 15

  13

  známá obchodní trasa, s výjimkou silnice, spojující Brno s Ji-

  hlavou, území Bítešska neprotíná, a tato silnice je od Křižín-

  kova poměrně vzdálená, je nutno uvedený doklad spojit s tra-

  sou východozápadního směru, probíhající také zdejším úze-

  mím. Tuto trasu připomínají rovněž významnější zájezdní

  hostince staršího původu, doložené již v průběhu 17. století

  v Deblíně a tehdy zaniklé Závisti u Vohančic, a dále zaniklá

  vesnice Veselá západně od Deblína, jejíž jméno je velice často

  spojováno právě s pohostinským zařízením na historických

  obchodních komunikacích. Nedaleko od místa zatím nelokali-

  zované vesnice se dnes nachází lesní trať „U šraňku“, připomí-

  nající jeden ze způsobů zátarasu na podobných cestách.

  5

  Členitá partie vohančického katastru tvořila již v nej-

  starších dobách významný bod na zmíněné komunikační tra-

  se. V místech či nejtěsnější blízkosti dnešní obce přecházela

  cesta z rozsáhlé jen lehce členité desky, rozkládající se na se-

  verním a severovýchodním Bítešsku, do zahloubené a po okra-

  jích silně rozbrázděné sníženiny, tvořené korytem řeky Svrat-

  ky a jejích přítoků. Taková poloha vytvářela nejen příhodné

  podmínky pro vznik raného osídlení, ale rovněž poskytovala

  ideální situaci ke zbudování stanice, chránící předmětnou ob-

  5

  MZA Brno, C 2 – tribunál-pozůstalosti, kart. 255, sign.

  V 18. R. Vermouzek, Zájezdní hospody. Jižní Morava 13, 1977, s. 131-

  132.

• Strana 16

  14

  chodní trasu a poskytující cestujícím potřebné zázemí. Tuto

  stanici mohl představovat blízký Deblín. Prvotní trasa, přes

  jejím přeložením do hlubokého údolí Závistky severně od naší

  obce, procházela podle zjištění znalce historických cest širšího

  Tišnovska Rostislava Vermouzka poblíž jižního konce Vohan-

  čic od Březiny k Pejškovu a dále k Deblínu. Snad právě tato

  trasa byla jednou z příčin vzniku drobného šlechtického stat-

  ku, sevřeného klášterním panstvím a zbožím pánů z Deblína

  a sestávajícím z vesnic Vohančice a Heroltice, jak si ještě při-

  blížíme později.

  6

  Je pravděpodobné, že nejstarší počátky Vohančic v ru-

  kou místní šlechty jsou úzce spjaty s počátečním rozvojem

  sousedního Deblínska, které území naší vsi z větší části obklo-

  povalo. Nejstarší z písemných pramenů známé dějiny Deblína

  první poloviny 13. století jsou propojeny s osobou Ratibora

  z Deblína. Ten se v písemných pramenech připomíná od roku

  1234 až do poloviny 13. století, kdy byl jeho život spojen s pur-

  krabským úřadem na hradě Veveří. Poslední zmínka není sice

  přesněji datována, z uvedených souvislostí je však její vznik

  řazen před rok 1253. Tehdy přikazuje král Václav I. Ratiborovi,

  aby ochraňoval klášter v Doubravníku před útoky pánů

  z Medlova a zajistil klášteru opětovné navrácení jejich užitků

  6

  R. Vermouzek, Záhadná ves Ludvíkov u Tišnova. Vlastivědný věstník

  moravský XXXIII, 1981, s. 348.

• Strana 17

  15

  ze stříbrných dolů v jeho blízkosti a neoprávněně odňatých

  Jimramem z Medlova a jeho tchánem Sigfridem.

  Smrtí Ratibora z Deblína přechází veškeré rodové

  majetky na jeho syny Jenče a Hartleba. Ty však nenacházíme

  v souvislosti s jejich rodovým statkem na západním

  Tišnovsku, ale především ve spojení s jejich jihomoravskými

  majetky na Slavkovsku, případně s úřady, které zejména

  Hartleb vykonával ve službách olomouckého biskupa. Může to

  být však také způsobeno jen velice skromnou zásobou

  dochovaných listin z oné doby. Zatímco Jeneč se připomíná

  s přídomkem z Deblína, Hartleb figuruje především s prediká-

  tem, odvozeným od dosud nejasné lokality Dubno, případně

  z Phansberku. Naproti tomu jeho bratr Jeneč se uvádí v letech

  1254 až 1266 v úřadu purkrabího na zeměpanském hradě

  Hradci u Opavy, jinak také Hradci nad Moravicí. Tento úřad

  dědí po svém otci Ratiborovi, jenž je n Hradci uváděn roku

  1240. Právě pobyt na tomto slezském sídle, pod jehož zásadní

  stavební úpravy z doby po polovině 13. století se Jeneč

  podepsal, zřejmě značně ovlivnil další osudy Deblínska v prů-

  běhu následujícího středověkého vývoje, jak je zřejmé z dal-

  ších dokladů a vlastnických vztahů.

  7

  7

  L. Jan, Osudy vesnice ve středověku. In: Křenovice. Křenovice-Slavkov

  u Brna 2005, s. 37-39. P. Kouřil, D. Prix, M. Wihoda, Hrady českého

  Slezska. Brno-Opava 2000, s. 168, 424.

• Strana 18

  16

  Vraťme se zde zpět do roku 1255 a ke zmíněné listině,

  obsahující nejstarší písemný doklad existence naší vesnice.

  V řadě svědků tohoto listu znojemského kastelána Bočka ze

  Zbraslavi, vystavené na potvrzení darů nově založenému

  klášteru cisterciáckého řádu u Žďáru, uvedeno mezi jinými

  šlechtici také jméno jistého Macka z Vohančic a jeho stejno-

  jmenného syna („Mazcho de Bohanschiz“). Toto jméno, které

  se již dále v jiném z dochovaných dokumentů nevyskytuje, se

  nalézá ve společnosti mnoha jiných zástupců tehdy se pro-

  sazujícího významnějšího společenského stavu. Můžeme jme-

  novat například Petra z Železného, dále Přibyslava z Želecho-

  vic, Víta z Pucova, Beneše a Přibíka z Černína, Řepolta z Taví-

  kovic, Vojtěcha z Bučovic a Dětla ze Skalice. Přestože jsme zde

  uvedli jen skromný zlomek jmen všech zúčastněných svědků,

  již z tohoto je zřejmé, že velká část osobností pocházela

  z blízkého okolí Znojma, kde zmíněný Boček vykonával svůj

  úřad. Po vzdálenějších statcích se pak psal jen vzorek tehdejší

  šlechty. Je pak zajímavé, že z vlastního Tišnovska pocházeli

  hned tři zástupci – kromě otce a syna z Vohančic to byl ještě

  Petr ze Železného.

  8

  Jak víme z dochovaných pečetí pozdějších zástupců

  zdejšího rodu, znakem vohančické šlechty byla dvojice račích

  klepet. Stejným erbovním znamením disponovaly také rody

  8

  CDM III, s. 200 č. 223.

• Strana 19

  17

  píšící se po sousedních Herolticích, nedalekém Železném a La-

  žanech či Věži u Tišnova. V případě posledně jmenované loka-

  lity jde o zaniklý dvůr, stávající zřejmě v blízkosti dnešního

  Červeného mlýna pod Tišnovem. U Lažan je pravděpodobné

  ztotožnění s nedalekými Lažánkami, i když dosavadní práce

  upřednostňují také Lažany u Černé Hory a Lipůvky. V pozděj-

  ších dobách nacházíme znamení račích klepet rovněž ve spo-

  jitosti s rodem z Býkovic u Černé Hory. Pokud by se lokalizace

  Lažan k blízkým Lažánkám potvrdila, znamenalo by to, že na

  jihozápadním Tišnovsku se nejpozději v polovině 13. století

  formovalo majetkové centrum rodu račích klepet, rozšiřující

  své majetky také o území při severním okraji Tišnova. Zde se

  však již pohybujeme v období, podrobně doloženém množ-

  stvím písemných dokumentů. Přestože na další konkrétní

  zmínky o osudech Vohančic si musíme ještě nějakou dobu

  počkat, proměny rodových statků erbu račích klepet si na

  jejich základě přesto můžeme v hrubých rysech nastínit, a to

  v rámci následující kapitoly.

  9

  9

  J. Pilnáček, Staromoravští rodové. Brno 1996, s. 15-16, 59, 82, 129, 534.

• Strana 20

  18

  HISTORIE VOHANČIC

  V OBDOBÍ STŘEDOVĚKU

  V předešlé části jsme se dotkli nejstarší písemné

  zmínky existence našich Vohančic, dochované v podobě osoby

  otce a syna Macků z Vohančic. Na další doklady si pak musíme

  počkat až téměř do konce 14. století, do roku 1390. Co se ve

  Vohančicích v tomto mezidobí dělo, jaké osudy provázely naši

  vesnici? To můžeme přiblížit pouze nepřímo a především na

  základě historie okolních vsí a statků.

  Podobně skromné, jako v případě Vohančic, jsou pí-

  semné zdroje také k tehdejším dějinám přilehlého klášterního

  panství cisterciaček z Porta coeli. Jeho historie v průběhu

  14. století je známá především z několika ojedinělých zpráv,

  dokumentujících postupné rozšiřování klášterních majetků.

  Ve stejné době začíná pozvolný dílčí rozpad nedalekého

  veverského panství, náležejícího dosud panovníkovi, jehož

  některé vsi byly tehdy dávány jako výsluha členům zeměpan-

  ského dvora. Pevnější a stabilnější strukturu si udrželo deblín-

  ské panství, které bylo však po vymření zakladatelského rodu

  na počátku 14. století rozděleno na vlastní deblínskou a poté

  loučskou část, spravovanou z hradu nad Dolními Loučkami.

• Strana 21

  19

  První díl přechází do vlastnictví pánů z Lomnice, druhý pak

  do majetku Kunštátů.

  10

  V majetku rodové linie erbu černého křídla zůstalo

  panství deblínského hradu po celé 14. století a setrvalo u něj

  až do šedesátých či sedmdesátých let 15. století. Rodová větev

  pánů z Lomnice se po svém zdejším statku rovněž psala. Její

  državy se však neomezovaly pouze na zdejší region, mezi ma-

  jetky členů této rodové linie se objevovalo také loucké panství

  s městečkem Olešnicí severně od Lomnice. Rozsah deblínského

  panství zůstával po toto období poměrně stabilní a do života

  přilehlých Vohančic zřejmě nijak nezasahoval.

  Osudy naší vsi probíhaly tehdy plně v režii rodu erbu

  račích klepet, přestože konkrétní doklady chybí. Nápadná

  kumulace majetků tohoto rodu v těsném sousedství Tišnova

  a zmínka hned o třech jeho členech v listu z padesátých let

  13. století mezi dalšími zástupci významných šlechtických

  rodů nabízí variantu, zda i první zástupci tohoto rodu nepat-

  řili k družině moravských markrabat a k zázemí jejich dvorce.

  Ten se stává ve třicátých letech 13. století základem nového

  kláštera nad Tišnovem. Je zřejmé, že pokud rozsah deblínské-

  ho panství již za života Ratibora z Deblína doznal své podoby,

  10

  J. Doležel, Tišnov ve středověku a na počátku novověku /od

  slovanského osídlení do roku 1554). In: Tišnov. Příroda – dějiny –

  památky – lidé. Tišnov 2013, s. 245-246.

• Strana 22

  20

  známé z pozdějších let, přilehlé zboží rodu račích klepet již

  muselo představovat suverénní územní jednotku, deblínskými

  majetky zčásti obklopenou. Z toho je tedy zřejmé, že prvotní

  vohančický statek, k němuž z počátku mohly náležet rovněž

  sousední Heroltice, zde existoval již v dobách, kdy nad souto-

  kem Loučky a Svratky vzniká nový cisterciácký klášter.

  Jak jsme již uvedli, z dokladů 13. a 14. století je zřejmé,

  že jednotlivé linie rodu klepet se tehdy psali nejen po Vohan-

  čicích či Železném, ale také po Herolticích, dvoře Věži u Tiš-

  nova, Lažánkách, a také vzdálenějších Býkovicích. Na tamní

  lenní statek olomouckého biskupství se však zřejmě dostávají

  mnohem později, jejich ranou rodovou základnou se stává

  nejbližší okolí Tišnova.

  Zde, podle dosavadních předpokladů, vznikají dvě

  jádra rodových držav – Vohančice a Železné. Vlastníci obou

  pak společně figurují na listině Bočka ze Zbraslavi z roku

  1255. Členové rodu z Železného se však, s výjimkou dokladu

  z poloviny 13. století, po značnou část středověku vůbec nepři-

  pomínají, setkáváme se s nimi teprve od šedesátých let 15.

  století. To již majetky v Železném nevlastní. Větší část vesnice

  ostatně patřila již od poloviny třicátých let 13. století tišnov-

  ským cisterciačkám. Rod zde vlastnil zřejmě pouze dvůr, který

  se však již v polovině 14. století nalézal v majetku tišnovského

  měšťana Boreše. Tehdy jej postoupil brněnským augustiniá-

  nům. V jejich vlastnictví pak dvůr zůstává až do poloviny 18.

  století, kdy jej získávají tišnovské cisterciačky, spravující při-

• Strana 23

  21

  lehlou ves. Rod erbu račích klepet tak z Železného mizí nej-

  později v průběhu první poloviny 14. století, až do šedesátých

  let 15. století pak o něm nemáme žádné zmínky.

  Uvedli jsme možnost celistvosti prvotního statku vo-

  hančické šlechty v rozsahu dvou sousedících vsí Vohančic

  a Heroltic. Uvažují tak i dosavadní historikové, s tím, že poz-

  ději dochází k oddělení Heroltic v podobě samostatného

  statku, spravovaného vedlejší rodovou linií stejného znaku. Na

  rozdíl od Vohančických se sice vladykové z Heroltic nepřipo-

  mínají již v průběhu 13. století, s doklady o jejich členech se

  však setkáváme po značnou část 14. století. První doklad

  nacházíme již v jeho prvních desetiletích. Roku 1316 figuruje

  jméno Herolta z Heroltic na listu Bernarda z Cimburka, stvr-

  zující prodej vsi Pacova na Moravskotřebovsku Stanimírovi

  z Letovic. Jméno Herolta figuruje ve společnosti šlechty, jejich

  majetky se nacházely především v severní části Boskovické

  brázdy, tedy zcela mimo náš region. V roce 1364 držel ves

  a dvůr Heroltice spolu s majetky ve vsi Hájku severně od

  Tišnova další Herolt z Heroltic. Nešlo o stejnou osobu, dolože-

  nou v počátcích tohoto století, jméno Herolt se v genealogii

  tamního rodu objevovalo v každé generaci a později přešlo i do

  formy příjmení. K tomuto zboží později přibyly i podíly v Ři-

  koníně a v Ostrově u Žďárce, a dále v Újezdě u Tišnova. V ru-

  kou Heroltů zůstávají Heroltice po celý zbytek středověku, až

  do roku 1535, kdy zdejší statek získávají Jan z Pernštejna a Jan

• Strana 24

  22

  z Lipé. V Herolticích se tehdy připomíná také tvrz, která byla

  sídlem tamní větve rodu erbu račích klepet.

  11

  Obdobný vývoj prodělaly také naše Vohančice. Rovněž

  zdejší statek setrval v rukou jediného šlechtického rodu po

  celý středověk, změna nastala teprve s převodem Vohančic do

  vlastnictví Pergarů z Perku v roce 1573. K tomu se však dosta-

  neme až později. Do povědomí vstupují Vohančice opětovně

  teprve krátce před koncem 14. století, v roce 1390.

  Toho roku zapisuje Pavel z Vohančic řečený Šilheř své

  manželce Markétě věnem 50 hřiven grošů, a to na vsi Vohan-

  čice s jejím veškerým příslušenstvím. Obvěnění zopakuje ještě

  v roce 1406, kdy Markétě postupuje na Vohančicích dvě hřivny

  bez dvanácti grošů ročního platu. Z tohoto záznamu

  zjišťujeme, že Markéta byla dcerou Petra z Rojetína. Ve stej-

  ném roce vedl Pavel Šilheř spor s Viknanem ze Skalice ohled-

  ně dlužných deseti hřiven grošů z pozůstalosti po zemřelém

  Jindřichu Heroltovi z Heroltic.

  12

  S Vohančicemi se setkáváme ještě krátce před vypuk-

  nutím husitských válek, v roce 1415, kdy Ješek ze Šerkovic za-

  11

  CDM VI, s. 69 č. 98; ZDB IV, s. 50 č. 91, 92; VIII, s. 223 č. 145, s. 237

  č. 384, 385; XXV, s. 241 č. 3. J. Pilnáček, Staromoravští rodové, s. 59.

  12

  ZDB VII, s. 196 č. 845; VIII, s. 238 č. 393; PK II, s. 46 č. 222.

• Strana 25

  23

  pisuje své manželce Machně na osmi lánech s mlýnem v Bo-

  rovníku věno padesát hřiven grošů. Toto věno bylo původně

  zapsáno na Vohančicích, na Borovník bylo dodatečně

  přeneseno.

  13

  Poklidné poměry, spjaté především s průběhem

  14. století, se vstupem do nového věku razantně proměnily. Již

  v závěru předešlého století jsou dějiny Moravy spjaty s válka-

  mi mezi moravskými markrabaty, bratry Joštem a Prokopem.

  Po jejich skončení pokračovali členové jejich často polovojen-

  ských družin v dosavadní převážně záškodnické činnosti, nyní

  již převážně ne svůj vlastní prospěch, případně v zájmu jejich

  vůdce či ochránce z řad významné šlechty. Přestože ve vlast-

  ních Vohančicích nemáme konkrétní dopad činnosti těchto

  družin, spočívající především v loupežných přepadech na ces-

  tách a vůbec v širokém okolí, doložen, našeho území se jejich

  aktivity úzce dotýkají. Na hradě Víckově měla základnu dru-

  žina Haška Ostrožského z Valdštejna, na blízkém Košíkově

  pak jeden z členů družiny Viléma z Pernštejna Mikuláš

  z Člupku. Další sídla těchto skupin bychom tehdy mohli najít

  na hradech Pernštejně, Skalách u Jimramova, Doubravici nad

  Svitavou, Lamberku a Kraví Hoře u Náměště nad Oslavou,

  nebo Křižanově. Podporu nacházely také v některých městeč-

  kách nebo osamocených mlýnech či dvorcích. Příkladem je na-

  13

  ZDB XI, s. 297 č. 141.

• Strana 26

  24

  příklad Nedvědice, Doubravník či nedaleký Tišnov. Zde jako

  zázemí družinám sloužil tzv „Věžní dvůr“ či jednodušeji Věž,

  situovaný v blízkosti dnešního Červeného mlýna, který patřil

  jedné z rodových linií vohančických vladyků erbu račích kle-

  pet. S nástupem husitských válek činnost těchto družin slábla.

  Jejich členové se často dávali do služeb husitů a mohli tak ve

  svých aktivitách pokračovat „organizovaně“.

  14

  V průběhu husitských válek se vohančický statek oci-

  tá v sevření dvou názorově rozdílných majetkových celků. Od

  východu a zčásti i severu je obklopovaly majetky cisterciaček

  z Porta coeli, o jejichž příklonu nelze pochybovat. Naproti to-

  mu deblínští páni z Lomnice stranili výhradně husitství, stejně

  jako většina šlechty v širším okolí, například Pernštejnové,

  Kunštáti, Boskovicové, majitelé Meziříčska páni z Kravař

  a další. Ovšem ještě před vypuknutím válek v plném jejich roz-

  sahu Lomničtí deblínské panství prodávají. Novým majitelem

  tohoto zboží se roku 1415 stává Archleb z Věteřova erbu be-

  raních rohů, jehož spojují příbuzenské svazky se šlechtickými

  14

  F. Hoffmann, Bojové družiny na Moravě a v Čechách před husitskou

  revolucí a za revoluce. Táborský archiv 6, 1994, s. 134-138.

  F. Hoffmann, Popravčí a psanecké zápisy jihlavské. Praha 2000,

  s. 83-85 č. 53. J. Sadílek, Drahonín. Historický vývoj stavebních

  památek a osídlení obce. Drahonín 2016, s. 20-21, 72-73.

• Strana 27

  25

  rodinami, píšícími se po Čeblovicích, Holštejně, Jedovnicích,

  Popovicích a jiných převážně jihomoravských statcích.

  V majetku rodu z Věteřova setrvalo deblínské panství

  také v dalších letech. Jeho vlastník posléze přikupuje také sta-

  tek hradu Drahotuše v Moravské bráně na severní Moravě, po

  kterém se dále píše. Deblín vlastnili potomci Archleba z Věte-

  řova do roku 1448, kdy jej prodávají Vaňkovi z Boskovic. Ještě

  před tím, roku 1437, kupuje Archleb od nejvyššího komořího

  Jana z Lomnice všechna práva, která měl na vsi Lažanech, Ta

  Jan z Lomnice získal ještě před husitskými válkami od dosa-

  vadních držitelů Jana řečeného Talda z Lažan a jeho dcery

  Uršuly. Je zřejmé, že Věteřovští rovněž náleželi mezi podporo-

  vatele husitských tezí, i když přímé zprávy chybí, stejně jako

  neznáme ani konkrétní informace o dopadu válečných let na

  život zdejších vesnic.

  15

  Tišnovské klášterní panství se tehdy nacházelo pod

  ochranou okolní šlechty. První ochránce volil sám král Zik-

  mund, od roku 1423 si je mohli cisterciačky určit samy. V sou-

  vislosti s dějinami vlastního Tišnovska máme k dispozici

  zmínky o některých průtazích vojsk či válečných aktivitách

  vůbec. V roce 1424 zatížil Tišnov průtah vojska Albrechta

  15

  M. Konečný a kol., Lomnice – příroda, historie, osobnosti, památky.

  Lomnice 2006, s. 59. J. Sadílek, Deblín. Historický vývoj stavebních

  památek a osídlení obce. Deblín 2014, s. 38-39.

• Strana 28

  26

  Habsburského, pokoušejícího se neúspěšně dobýt hrady Pern-

  štejn a Kunštát. Za velkého tažení na západní Moravu v roce

  1425 pak tábořil král Zikmund na konci října po ústupu od

  Třebíče na polích u Drásova. Pro osadníky z celého kraje zna-

  menaly tyto návštěvy značnou zátěž, zejména při kořistném

  způsobu zásobování. O útocích z druhé „husitské“ strany ne-

  máme z našeho území zprávy. Spolehlivě víme, že někdy po

  polovině dvacátých let 15. století vypálili Táborité nedalekou

  Velkou Bíteš a při svých výpravách zajížděli až ke hradu

  Veveří.

  V roce 1428 se oddíly sirotků pokoušely dobýt město

  Brno a plenily přitom široké okolí. V polovině května stejného

  roku pak vypálily jednotky hejtmana Velka Koudelníka

  klášter Porta coeli. Řádové sestry se před tím ukryly za hrad-

  bami města Brna, kde našly záštitu také jeptišky z nedalekého

  Doubravníka. Jeho tradované vypálení husity není doložené,

  v každém případě se již do svého domova zpět nevrátily

  a klášterní život v Doubravníku byl husitskými válkami trvale

  ukončen. Do konventu Porta coeli se zdejší cisterciačky navrací

  teprve v roce 1454.

  16

  S válečnými potyčkami se zdejší kraj setkává i v dal-

  ších letech. Teprve porážka husitů v lipanské bitvě v květnu

  16

  J. Doležel, Tišnov ve středověku a na počátku novověku, s. 263-264.

• Strana 29

  27

  roku 1434 válečné strasti alespoň na určité období zastavuje.

  Vzápětí nato se opět obnovuje činnost zemských soudů a ote-

  vírají se zemské desky, zaznamenávající nové majetkové pře-

  vody a dary, stejně jako v menší míře i dodatečně vložené tran-

  sakce z předešlého období. Díky tomu se tak opět setkáváme

  s majiteli Vohančic a v hrubých rysech můžeme navázat na

  předešlý vývoj zdejšího statku a nastínit jeho pozdně středo-

  věké osudy.

  S členy vohančické šlechty se opětovně setkáváme

  v roce 1437, kdy zapsal Hašek z Vohančic své manželce Elišce

  z Tišnova věno 50 kop grošů na dvoře ve Vohančicích a na

  přilehlé vesnici. Svědkem zápisu byl Eliščin otec Jan z Heroltic.

  O deset let později se Eliška psala pod dvoře Věži pod Tišnovem

  a své vohančické věno tehdy převedla na své nejmenované

  potomky.

  17

  V první polovině šedesátých let 15. století vedl spor

  Jan Vojna starší z Litavy s Janem z Vohančic ohledně jeho po-

  ručnictví po zemřelém Heroltovi z Heroltic. Spor probíhal v le-

  tech 1460 a 1464. Týkal se například louky na heroltickém

  zboží, jejíž užívání měl Jan Vojna údajně od nebožtíka přislí-

  17

  ZDB XII, s. 344 č. 262, s. 376 č. 690.

• Strana 30

  28

  beno a Vohančický slib nedodržel. Samotných Vohančic se

  však tento spor netýkal.

  18

  Po další téměř dvě desítky let písemné zprávy o Vo-

  hančicích a zdejším zboří chybí. Teprve v roce 1481 se s nimi

  setkáváme, opět v podobě soudního sporu, jak tomu tehdy

  obvykle bývalo. Tehdy pohání k zemskému soudu Machna

  z Vohančic svého synovce Beneše z Vohančic, kterého viní, „že

  mi drží a vydati nechce věna nebožtičky mateři mé Elišky

  z Věže, kteréžto věno nebožtík otec muoj Hašek z Vahančic jí

  na Vahančicích ukázal a ona mne dále na pravý spolek na to

  přijala“. Současně Machna žalovala Beneše, že jí odmítá vydal

  její dědictví, sestávající z poloviny vohančického statku s polo-

  vinou vsi, které obdržela po smrti svého otce Haška. Machna

  krátce nato žalobu na Beneše zopakovala a přidala další, smě-

  řovanou na svého bratra Václava z Vohančic.

  19

  Druhou polovinu Vohančic z dědictví po zemřelém

  Haškovi obdržel zmíněný Václav z Vohančic. Ten pak v roce

  1481 zapisuje na zdejším dědictví věno své manželce Markétě

  z Horky či Horek (zřejmě později zaniklého zboží nedaleko

  západomoravské Želetavy), ve výši 80 zlatých, a to na polovici

  18

  PK IV, s. 41 č. 240, s. 133 č. 640, 641.

  19

  PK V, s. 311 č. 252, 253, s. 385 č. 669, 670.

• Strana 31

  29

  vsi Vohančic, na lidech platných, na horách, lesích, lukách, na

  roli i na zdejším dvoře se vším příslušenstvím, co k té polovici

  náleží. Z dalších let již konkrétní zprávy o Vohančicích a jejich

  zboží chybí. Objevují se až o století později. Rod, píšící se po

  naší vsi a pečetící znamením račích klepet, se však přesto

  z dějin širšího regionu nevytrácí. Dříve jmenovaný Václav

  z Vohančic se po roce 1482, kdy figuruje v několika písemnos-

  tech Viléma z Pernštejna, již neuvádí. Nahrazuje jej jeho

  příbuzný Beneš z Vohančic.

  20

  Ten v roce 1493 spolu se svým „sousedem“ Alešem

  z Heroltic spravuje v roli poručníků statek Many z Ledce.

  Z této pozice pak prodávají ves Koválov na Pohořelicku se vším

  jejím příslušenstvím Ladislavu z Boskovic. Tato zmínka se

  našeho regionu netýká. Pro další rozvoj vohančického statku

  je však důležitý především rok 1494, kdy Beneš z Vohančic

  přikupuje od Vratislava z Pernštejna dvůr a ves Skaličku mezi

  Tišnovem a Černou Horou spolu s tamním mlýnem a náleži-

  tými pozemky. Tu Vratislav krátce před tím získává od krále

  Vladislava, který ji držel jako odúmrť po předešlém vlastníku.

  Zmíněná majetková směna není náhodná. Beneš, píšící se již

  také v podobě Vahanský z Vahančic, působil v letech 1491 až

  1516 v úloze hejtmana zdejších pernštejnských panství; pod

  jeho správu náleželo především novoměstské panství, kde

  20

  ZDB XV, s. 27 č. 243.

• Strana 32

  30

  také po určitou dobu sídlil. Postoupení Skaličky, která nadále

  zůstává součástí vohančického statku až do jeho spojení

  s kuřimským panstvím města Brna, tak vychází je vzájemné-

  ho vztahu vrchnostenského úředníka a jeho zaměstnavatele.

  21

  V této roli se Beneš objevuje jak na četných kupních

  smlouvách, kterými Pernštejnové stvrzovali tehdejší rozšiřo-

  vání svých majetků, tak i při řadě správních kroků, provádě-

  ných tehdy na pernštejnských panstvích. V roce 1491 se jme-

  nuje jako purkrabí hradu Pernštejna. Na Benešovy věrné služ-

  by nezapomněl Vilém z Pernštejna ani ve své závěti z roku

  1515, kdy připomíná „Benešovi Vahanskému, kterýž nám

  z své mladosti slouží, sto kop míšenských, abyste jemu dávali

  každý rok až do jeho smrti“ a doporučuje jej do služeb svých

  synů a dědiců.

  22

  V okolí Pernštejnů se pohyboval již Václav z Vohančic

  a ve službách tomuto tehdy přednímu rodu českých zemí

  pokračoval i Benešův syn Jan Vahanský z Vahančic, jak se čle-

  nové rodiny od závěru středověku psali. V této úloze je výslov-

  ně zmíněn například v roce 1520 v listu Viléma z Pernštejna.

  21

  ZDB XVI, s. 63 č. 226, s. 71 č. 256. J. F. Svoboda, Novoměstský okres.

  Brno 1948, s. 67, pozn. 1, 206-207, 598.

  22

  AČ XVI, s. 311 č. 364, s. 406 č. 510; XVII, s. 126 č. 909, s. 130 č. 914,

  s. 209 č. 1004.

• Strana 33

  31

  adresovaném měšťanům Starého Města Pražského, kdy je Jan

  dokonce zmíněn jako pisatel onoho listu. Také na něj vzpomí-

  ná Pernštejn ve svých závětích. V té z roku 1515 na jeho osobu

  upozorňuje své dědice: „Za toto vás zvláště prosím obúdvú,

  Jana i Vojtěcha, což se Jana Vahanského dotýče, že naň laskavi

  budete a jemu dobře činiti po mej smrti, a zvláště ty Jane,

  poněvadž tomu rozumím, že při tobě v Moravě zuostane, a to-

  bě se díl moravský dostal; a pak při kterémžkoli býti by chtěl

  aneb byl, prosím, že naň oba laskava budete a jemu dobře či-

  niti budete; a i ten, při kterémž by nebyl, za to prosím, že jemu

  dobře činiti bude, jako by u něho byl“. Z textu vyplývá poměrně

  nezvyklá náklonost panského služebníka a jeho zaměstnava-

  tele a značná až téměř otcovská podpora a zajištění jeho další

  budoucnosti v rodinných službách. Svoji prosbu směrem k Ja-

  novi Vahanskému pak Vilém opakuje také ve své druhé závěti

  z roku 1520. Že dědicové otcovo přání nedodrželi, dokládá ko-

  respondence Jana Vahanského z Vahančic s Jaroslavem

  z Pernštejna z ledna roku 1550, kdy Jaroslav Vahanského pře-

  mlouvá, aby na vrácení zapůjčené částky netrval.

  23

  Rozvoj majetkové struktury rodu však nebyl za života

  Beneše Vahanského z Vahančic závislý pouze na podpoře ze

  23

  AČ XVI, s. 72 č. 123, s. 252 č. 273; VII, s. 209 č. 1004, s. 275 č. 1068.

  P. Vorel, Česká a moravská aristokracie v polovině 16. století. Edice

  register bratří z Pernštejna z let 1550-1551. Pardubice 1997, s. 55 č. 16.

• Strana 34

  32

  strany Pernštejnů, ale probíhal i samostatně. Jeho majetkové

  zájmy se na počátku 16. století orientovaly především na

  oblast jihozápadního Bystřicka. Zde v roce 1510 Beneš kupuje

  od Jiříka z Olešničky ves (Dolní) Rozsíčku s tvrzí a poplužním

  dvorem a dále zboží v sousedních vsích Blažkově, Mirošově

  a zaniklé vsi Lhotce. na tomto majetku pak zapisuje své snaše

  Martě z Delebenky, manželce svého syna Jana, věnem

  500 uherských zlatých. O pět let později opak přikupuje od Ji-

  říka Gedeona z Olešničky nedaleký statek Moravec s tvrzí

  a vsí, sousední ves Jemničku, rovněž s tvrzí, s příslušnými

  dvory a náležitými pozemky. Oboje zboží Beneš spojil do jedi-

  ného celku. Majetková politika Pernštejnů, směřující ke scele-

  ní všech statků tohoto regionu pod křídly rodu se zubří hlavou

  v erbu, pak vedla Benešova syna Jana k opětovnému prodeji

  zdejších držav. V roce 1531 tak Jan z Pernštejna zboží kolem

  Moravce a Blažkova získává do svého vlastnictví a známé ma-

  jetky rodu Vahanských se tak nadále omezují především na

  okolí Tišnova.

  24

  Úmrtí Viléma z Pernštejna, stejně jako i poslední léta

  Beneše Vahanského z Vahančic, jsou spojeny se závěrem stře-

  24

  ZDB XVIII, s. 131 č. 38, s. 132 č. 40, s. 147 č. 119; AČ XX, s. 349 č. 264.

  J. Sadílek, P. Tatíčková, Obec Blažkov. Historie Blažkova a Dolní

  Rozsíčky. Blažkov 2014, s. 32. J. Sadílek, V. Juříčková, Moravec.

  Historie a vývoj osídlení obce / výběr z kroniky. Žďár nad Sázavou

  2022, s. 14-15.

• Strana 35

  33

  dověké etapy zdejších dějin. Na závěr této kapitoly, vymezené

  právě tomuto dějinnému období, si zmíníme změn, které na-

  staly v nejbližším okolí naší obce a které měly významný do-

  pad na její pozdější osudy. Jde především o již dříve zmíněný

  odprodej sousedního deblínského panství pány z Boskovic

  městu Brnu. Transakce se podle dochovaných listin odehrála

  již v šedesátých letech 15. století, do zemských desk však byla

  vložena teprve o čtyři desítky let později. Listina z roku 1466

  vyjmenovává deblínské zboží v následující podobě, jak k tomu-

  to statku uvedené položky náležely, a ve tvaru, jak je zachy-

  cuje originální dokument: „hrad Deblín s městečkem, s dvo-

  rem poplužným, vsi Tíšky, Žrnuovky, Nelepče, Píščkov, Cze-

  blovice, Holasice, Maršov, Braníškov, Žďárce, Blahoňov i se

  dvorem poplužným, Prosetín, Katov, Novú Ves, Jestřebí, Laža-

  ny, i s tím právem, což na Lažaních jmáme, Chvališov, Ludví-

  kov, Podolé, Veselé i Osoší“ se všemi příslušnými pozemky

  a náležitostmi. Tedy obce v těsném sousedství Vohančic, ob-

  klopující je od severu, západu a jihu. Tímto úkonem se tak Deb-

  línsko trvale přesouvá mezi venkovské statky jihomoravského

  městského centra, jejichž zřejmě nejstarší trvalou položku

  tvoří. V majetku města zůstává již trvale, i když v průběhu

  druhé poloviny 16. století se jeho dosavadní suverenita vytrácí

  a Deblín se vším statkem, přestože v rámci dalších pozemko-

  vých majetků města nejrozsáhlejší, je pevně spojen s Kuřimí,

  která se stává po další staletí správním střediskem venkov-

• Strana 36

  34

  ských panství severně od Brna a od počátku 18. století i našich

  Vohančic. O tom však až později.

  25

  25

  ZDB XIII, s. 408 č. 193. AMB, A 1/1 - Sbírka listin, mandátů a listů, inv.

  č. 498.

• Strana 37

  35

  OSUDY VOHANČIC

  V 16. A NA POČÁTKU

  17. STOLETÍ

  Po následující dvě století zůstávají Vohančice izolova-

  ným drobným zbožím, sevřeným mezi rozlehlá a majetkově

  stabilní panství. Na východě je, stejně jako v dřívějších dobách,

  svíraly statky tišnovských cisterciaček, na západě a zčásti i se-

  veru a jihu pak majetky města Brna se správním centrem

  v sousedním Deblíně. Spolu s Vohančicemi zůstával součástí

  zdejšího suverénního „vladyckého“ ostrůvku také přilehlý he-

  roltický statek. Ten však v letech 1535 až 1584 zůstával

  v držení Pernštejnů, podobně jako většina území severně od

  Vohančic za územím tišnovského kláštera. V rámci jejich dr-

  žav však Heroltice představovaly izolovaný ostrůvek. Zatímco

  jiná tehdejší zboží rodu erbu zubří hlavy v našem kraji tvořila

  rozsáhlé ucelené a značně kompaktní území, sahající až téměř

  ke Kunštátu a Letovicím, na severu pak k zemské hranici s Če-

  chami, na východě k řece Jihlavě a na jihu téměř k Jaroměři-

  cím nad Rokytnou, Heroltice byly odděleny majetky kláštera

  Porta coeli. Kromě Pernštejnů, kláštera a města Brna se v šir-

  ším okolí Vohančic v raném novověku nalézaly ještě majetky

  pánů křídla s centrem v Lomnici, a veverské panství. To tehdy

  přecházelo z rukou Ludaniců do vlastnictví pánů z Lipé a poté

• Strana 38

  36

  na poslední zástupce rodu z Boskovic. Je tak zřejmé, že kromě

  církve a města Brna drželi majetky v okolí Tišnova pouze

  zástupci panského stavu. Jedinou výjimkou byly právě naše

  Vohančice.

  26

  V závěru předchozí kapitoly jsem se setkali s osobou

  Viléma z Pernštejna. Tento vynikající hospodář, disponující

  v posledních desetiletích 15. století závratnými finančními

  částkami, byl jedním z prvních českých a moravských pánů,

  „kdo symbolicky odložil meč a hledat i jiné zdroje příjmů pro

  svoji pokladnu“. Přes svůj značný příklon k režijnímu velko-

  statku však zdánlivě paradoxně rušil většinu panských dvorů

  na statcích, které ke pernštejnským dominiím přikupoval.

  Svoji pozornost a své investiční možnosti soustředil především

  na obory podnikání, které mu přinášely největší zisky. Patřilo

  sem především rybníkářství a poté hornictví, zaměřené na

  těžbu drahých kovů. Tato jeho činnost našlas odezvu i v blíz-

  kosti naší obce.

  27

  26

  ZDB XXV, s. 241 č. 3; XXX, s. 154 č. 217. P. Vorel, Vývoj pozemkové

  držby pánů z Pernštejna v 15. – 17. století. In: Pernštejnové v českých

  dějinách. Pardubice 1995, s. 34-36. L. Hosák, Historický místopis země

  moravskoslezské. Praha 1938, s. 226-227.

  27

  P. Vorel, Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách

  Čech a Moravy. Praha 1999, s. 107-108.

• Strana 39

  37

  Pouštěl se i do reorganizací krajinné sítě, především

  tam, kde mohl plošší terén využít pro zakládání rybníků. Tyto

  jeho aktivity jsou spjaty s Vilémovými jihočeskými statky,

  případně majetky na Pardubicku. V našem regionu se omezují

  na nevelké oblasti v okolí Křižanova a Velkého Meziříčí. Znač-

  ně členité území západního Tišnovska však realizaci těchto

  aktivit také v okolí Vohančic vylučovalo.

  Svoje hlavní aktivity především v závěru života sou-

  střeďoval Vilém z Pernštejna zejména na svá jiho- a východo-

  česká panství, na vlastní rodové dominium na horní Svratce

  přesto zcela nezapomněl. Přestože poznání hospodářského

  procesu na přelomu středověku a raného novověku, spjatého

  s tímto územím, je dosud v počátcích, již dnes můžeme Vilé-

  movy aktivity spojit s pokusy vybudovat fungující řemesl-

  nicko-ekonomické ústředí jihomoravských statků. Za jeho ži-

  vota dochází na pernštejnském panství k povýšení Nedvědice

  na městečko a snad již tehdy byly provedeny určité kroky k vy-

  sazení nového horního městečka Štěpánova v místech původní

  středověké vsi. Tento proces souvisel s obnovou starého dolo-

  vání stříbrných rud v oblasti svrateckého údolí na Štěpánov-

  sku. Tehdejší pernštejnské důlní aktivity se okrajově dotkly ta-

  ké území naších Vohančic, jak si ještě povíme v jedné z dalších

  kapitol.

  Protože kromě několika pokusů ovládnout a vytěžit

  finanční zdroje z vlastních režijních podniků zůstala tato

  oblast za Vilémova života hospodářsky ještě plně nevyužita,

• Strana 40

  38

  plynuly jeho zisky rovněž z rentovní politiky. Přikoupením

  celé řady drobných vladyckých a zemanských statků v blíz-

  kém okolí rodového hradu ovládl široké území horního povodí

  řeky Svratky, které majetkově sjednotil. Dosavadní dvorce

  v přikoupených vsích mizí a jsou měněny na běžné selské

  grunty, v některých případech si své výsadní postavení

  ponechávají v podobě rozličných výsad. Je zajímavé, že zatím-

  co tvrze a dvory v rukou Pernštejnů téměř bez výjimky

  zanikají, heraltická tvrz držbu tohoto rodu přetrvává beze

  změn. Důvodem jsou zřejmě zvýšené důlní aktivity v blízkosti

  naší vsi.

  V průběhu celého 16. století procházel rod Pernštejnů

  značnými společensko-ekonomickými proměnami. Do tohoto

  věku vstupoval prostřednictvím osoby Viléma II. z Pernštejna

  jako jeden z nejpřednějších rodů české koruny, ještě za jeho

  synů se tento stav udržel, dokonce posunul rod erbu zubří

  hlavy do nejvyšších pozic. Rozsahem svého majetku dokonce

  v jisté období předčili Pernštejnové i jinak bezkonkurenční

  Rožmberky. Teprve ke konci třicátých let 16. století nastávají

  výrazné změny, které nastartovaly příkrý pád rodu a jeho dal-

  ší osudy.

  Hlavní příčina v pernštejnské finanční krizi, do níž se

  dostal rod za života Jana z Pernštejna, byl donedávna spat-

  řován v zisku kladského hrabství, jenž Jan získal roku 1537 od

  Ferdinanda Habsburského do zástavy. Šlo o největší finanční

  transakci, které se Jan za svého života účastnil, ovšem i tato

• Strana 41

  39

  vydání pouze „postrčila“ onen osudný zlom v pernštejnské

  peněžní situaci. Příčiny lze spatřovat spíše v nekritickém

  zajišťování habsburské pokladny z pernštejnských zdrojů.

  Opakované půjčky s mizivou nadějí a návratnost značně

  vyčerpávaly Janovu pokladnu, v níž se zbíhaly zisky z velkých

  českých a moravských rodových panství. Zástava Kladska byla

  jednou z nemnoha způsobů ze strany panovníka, jak alespoň

  částečně umořit stávající úvěry, i když současně přinesla do

  státní poklady další značnou sumu peněz.

  Protože z prvních tří čtvrtin 16. století konkrétní

  zprávy o Vohančicích v podstatě chybějí, pokusme se rekon-

  struovat osudy vesnice jen nepřímo, na základě zmínek o je-

  jích vlastnících. Z chybějících zmínek můžeme současně

  usuzovat na neměnnou majetkovou situaci, kdy naše vesnice

  nadále zůstává ve vlastnictví rodu račích klepet.

  V roce 1569 se setkáváme s Janem Vahanským z Va-

  hančic a jeho bratry Benešem, Mikulášem, Hynkem a Buri-

  anem, kteří tehdy Jindřichu Březnickému z Náchoda prodáva-

  jí ves Křoví u Velké Bíteše, tedy v nedaleké vzdálenosti od rod-

  ných Vohančic. Jak a kdy toto zboží získali, není zřejmé. Před-

  chozí doklad z roku 1551 zmiňuje prodej vesnice bratry Jaros-

  lavem, Vojtěchem a Vratislavem z Pernštejna Alžbětě z Lipul-

• Strana 42

  40

  tovic, následující osudy až do závěru šedesátých let zůstávají

  neznámé.

  28

  Přes zřetelné spory, spojené s finančními zápůjčkami,

  tak typické pro věčně zadlužené Pernštejny 16. století, zůstaly

  vztahy členů Vahanských z Vahančic se zástupci rodu erbu

  zubří hlavy neměnné a setrvalé. Ovšem důsledkem dílčího

  rozpadu dosud souvislých pernštejnských držav na horní

  Svratce se Vahanští přesouvají na české enklávy Pernštejnů.

  Jan Vahanský se uvádí jako úředník na pernštejnských

  Pardubicích, kde vlastnil jeho bratr Beneš v roce 1567 dvůr.

  Tentýž roku 1562 kupuje statek Dubany mezi Pardubicemi

  a Chrudimí a v roce přilehlý statek Bláto, oba s tvrzemi a dvo-

  ry. Podle staré tišnovské gruntovnice kupuje v roce 1571 Jan

  Vahanský z Vahančic a na Vahančicích v Tišnově „grunt od

  Matěje Medka v ulici Brněnské je mlejnu Cahlovu (dnes Čer-

  vený mlýn) ležící“ za částku 200 hřiven a 40 grošů. O tři roky

  později prodává grunt v Cahlově ulici (dnes Cáhlovská) vedle

  Jana Motajle Martinopvi Cahlovi za sumu 200 hřiven. Zda šlo

  o stejný dům, není zřejmé. S členy rodu se setkáváme až do

  28

  ZDB XXVI, s. 355 č. 253; XXIX, s. 27 č. 66

• Strana 43

  41

  počátku 147. století, kdy seděli převážně na skromných dvor-

  cích a v dalších letech nejméně z dějin Moravy mizí.

  29

  S osudy Vohančic zřejmě úzce souvisí zmíněné tran-

  sakce Jana Vahanského na tišnovském předměstí. V sedmde-

  sátých letech se totiž uzavírá více než tři století trvající držba

  naší vesnice rodem erbu račích klepet, odvozující od svého

  zdejšího sídla svůj přídomek. Tehdejší vohančický statek, od

  konce 15. století rozšířený o ves Skaličku s dvorem a mlýnem,

  od vlastních Vohančic poněkud vzdálenou, držel v uvedené

  době právě Jan Vahanský z Vahančic. Ten pak v roce 1573 sta-

  robylý rodový statek prodává. Vohančické zboží tehdy obsaho-

  valo, jak záznam v zemských deskách výslovně uvádí, „tvrz

  Vahančice s dvorem poplužním a ves Vahančice, tvrz pustou

  Skaličku s dvořištěm pustým a ves a což tu jest, s rolími všeli-

  jakými, ornejmi i neornými, s lukami, s pastvami a s past-

  vištěmi, s zahradami, s štěpnicemi, s horami, s doly, s lesy

  a háji“ a dalšími pozemky a náležitostmi. Novým vlastníkem

  zdejšího zboží se stává Jan Pergar z Perku, šlechtic chor-

  vatského původu, který právě v těchto letech přichází do mo-

  29

  J. Pilnáček, Staromoravští rodové, s. 82. A. Sedláček, Hrady, zámky

  a tvrze království českého I. - Chrudimsko. Praha 1882, s. 176, 190.

  F. J. Rypáček, Tišnovská stará kniha gruntovní z r. 1550. Časopis

  Matice moravské 33, 1909, s. 89.

• Strana 44

  42

  ravského prostředí a prostřednictvím Vohančic zde získává

  jedny z prvních pozemkových statků.

  30

  Pergarové z Perku přicházejí na Moravu podle někte-

  rých názorů teprve v devadesátých letech 16. století po svém

  krátkém pobytu v Rakousku, kam odchází v obavě z turecké-

  ho nebezpečí. Ve skutečnosti se zde objevují již mnohem dříve.

  Jedním z nejstarších dokladů jejich zdejšího působení je právě

  zakoupení našich Vohančic v roce 1573. O jedenáct let později

  rozšiřuje zdejší zboží o sousední heroltický statek, zakoupený

  tehdy od Mikuláše Kytlice z Rudolce, tehdejšího pernštejnské-

  ho úředníka, kterému jsou Heroltice krátce před tím vloženy

  do zemských desk Janem a Maxmiliánem z Pernštejna. Ostat-

  ně s Pernštejny byl v předešlých letech úzce svázaný také Jan

  Pergar z Perku. Podle dochovaných záznamů byl také on

  jedním z úředníků pernštejnského panství; svoji úlohu vyko-

  nával v letech 1557 až 1587, tedy ještě v době, kdy získává jak

  Vohančice, tak přilehlé Heroltice.

  31

  Koupí Heroltic získává Jan Pergar tamní tvrz s po-

  plužním dvorem a vsí, s příslušnými pozemky, platy a dávka-

  mi, s přilehlým břehem řeky Svratky „od hranic brněnských

  30

  ZDB XXX, s. 54 č. 26.

  31

  J. Pilnáček, Staromoravští rodové, s. 186. J. F. Svoboda, Novoměstský

  okres, s. 68, pozn. 1.

• Strana 45

  43

  pod Březinou ležících až zas po hranice týchž Brňanů pod

  grunty herultickejmi ležících“. Ve vkladu zboží Kytlicovi z Ru-

  dolce jsou jako součást statku zmíněny také dva puchverky,

  „kteří sou postaveni na gruntě veverském, i stavem, kterej jest

  na řece Švarcavě, kterejm se voda na puchverky stouhou

  žene“. Těmito puchverky byly míněny stoupy – drtiče vytěžené

  rudniny s blízkých dolů. Těm se budeme v souvislosti s Vo-

  hančicemi věnovat podrobněji v samostatné kapitole. Zakou-

  pením heroltického statku tak vzrostl rozsah vohančického

  zboží na tři vesnice s dvěma stojícími a jednou pustou tvrzí,

  dvěma dvory a třetím opuštěným a další reálie.

  32

  Toto nepatrně rozšířené zboží však v době koupě

  Heroltic nebylo jediným pozemkovým majetkem Jana Pergara

  z Perku. Již o rok dříve, než Vohančice rozšiřuje o sousední

  zboží, se stává vlastníkem rozsáhlého středomoravského

  panství Bouzova na Olomoucku a tamním hradem s dvorem

  v přilehlém městečku, pivovarem a dalším příslušným záze-

  mím, městečkem Bouzovem, vsí Podolí s tvrzí a dvorem a je-

  denácti osedlými vesnicemi a dvanáctou pustou. Charakter to-

  hoto panství se jak svým rozsahem, tak i povahou hlavního

  sídla, nemůže s dosavadním Pergarovým zbožím rovnat.

  32

  ZDB XXX, s. 154 č. 217, s. 155 č. 218.

• Strana 46

  44

  Přesto Vohančice nadále zůstávají jedním z jeho hlavních stat-

  ků, po kterém se v dalších letech psal.

  33

  Jan Vahanský z Vahančic a na Bouzově a Vahanči-

  cích, jak se v posledních letech svého života držitel zdejšího

  statku psal, držel toto zboží až do své smrti v roce 1600. Poté

  obě panství přecházejí na jeho syna Bohuslava Pergara

  z Perku. Ten nadále vystupuje jako hlavní dědic rodu, druhý

  z Janových synů Karel se objevuje jen velice zřídka. Výraznější

  zprávy o něm máme z roku 1609, kdy spolu se svojí manžel-

  kou Kateřinou Onšičkou z Bělkovic a na Ořechovém kupuje

  rozsáhlá panství Hranice a Drahotuše na střední Moravě. na-

  proti tomu Bohuslav nadále drží rodové statky Bouzov a Vo-

  hančice, po nichž se nadále píše.

  34

  Obě zboží drží až do roku 1616, kdy umírá. V následu-

  jících letech je zdejší situace poněkud nepřehledná. Podle ně-

  kterých zdrojů získává po Bohuslavově smrti obě panství jistý

  Mikuláš Pergar, který ještě v téže době prodává Vohančice

  evangelíku Janu Kryštofu Pergarovi z Perku. Naproti tomu

  bouzovské panství získává v roce 1617 Fridrich z Oppersdorfu.

  33

  ZDO XXIX, s. 132 č. 183, 184.

  34

  ZDO XXXIV, s. 475 č. 2.

• Strana 47

  45

  Příbuzenské vazby jmenovaných členů rodiny Pergarů však

  nejsou známy.

  35

  V rukou Jana Kryštofa Pergara zůstaly Vohančice až

  do počátku dvacátých let 17. století, kdy je ztrácí v důsledku

  porážky českých a moravských stavů v bitvě na Bílé hoře.

  Podrobnosti k tomuto procesu ve spojitosti s naší vsí a její další

  osudy si přiblížíme v následující kapitole.

  35

  ZDO XXXIII, s. 466 č. 93; XXXIV, s. 479 č. 6. L. Hosák, Historický

  místopis země moravskoslezské, s. 225, 555-556, 974.

• Strana 48

  46

  VOHANČICE V PRŮBĚHU

  17. STOLETÍ

  Osudy panství a tím i naší vsi jsou v dalším období

  spojeny s neklidnou atmosférou, spojenou s povstáním čes-

  kých a moravských stavů proti habsburské vládě, motivova-

  ným mimo jiné náboženskými a mocenskými rozpory. Stavov-

  ská vzpoura a její následná tvrdá porážka ukončují nejen prv-

  ní století raného novověku, ale spolu s následnými společen-

  sko-politickými a náboženskými změnami představuje výraz-

  ný předěl v dějinách českých zemí.

  Proměny, kterým Morava spolu s Čechami prochází

  na počátku dvacátých let 17. století v důsledku porážky sta-

  vovského povstání, se zčásti promítly také v dějinách naší vsi,

  zdejšího statku a jeho nejbližšího okolí. Přestože většina teh-

  dejších feudálních majetků v okolí Vohančic setrvala v pod-

  statě bez výraznějších změn, i zde můžeme stopy těchto pro-

  měn do jisté míry rovněž sledovat.

  Potrestání účastníků stavovské vzpoury po porážce na

  Bílé hoře proběhlo na Moravě ve srovnání s Čechami přece jen

  výrazně mírněji, ovšem ani zde se neobešlo bez rozsáhlých

  konfiskací majetků a finančních postihů. Z širšího regionu

  Tišnovska se to týká především panství Lomnice, Osová, Kři-

  žanov či Moravec a statků Ostrov, Osová Bítýška a Nový Oře-

• Strana 49

  47

  chov (dnešní Ořechov u Křižanova). Tedy v podstatě majetků

  západně od naší vesnice (s výjimkou Lomnice). Severně,

  východně a jižně sousedily v Vohančicemi církevní panství

  tišnovského kláštera, zboží hradu Veveří či rozlehlé statky

  města Brna, spravované z kuřimského zámku, ke kterému

  náležel i přilehlý deblínský statek. Těm se pobělohorské

  postihy vyhnuly. Naproti tomu vohančický statek byl dosavad-

  nímu vlastníku po porážce stavů v rámci potrestání za jeho

  zapojení do předešlé vzpoury zabaven.

  Jak již bylo řečeno, Jan Kryštof Pergar z Perku se do

  stavovského povstání aktivně zapojil. Náležel mezi komisaře,

  kteří „statky duchovní brali do sequestru“, tedy kteří řídili

  zábory církevních panství a jejich přidělování příznivcům

  vzpoury. Tito komisaři byli rozděleni podle tehdejších krajů.

  V brněnském kraji, kam tehdy Vohančice náležely, byl jedním

  ze sedmi komisařů. Jako aktivnímu účastníku mu byly po Bílé

  hoře jeho majetky zabaveny. On sám sběhl. Vohančický statek

  byl tehdy oceněn na 12 232 zlatých 6 grošů 6 denárů a postou-

  pen císaři. Ten získal mezi jinými i blízké statky Lomnice

  a Mitrov. V rámci zjištění ceny zabaveného panství byl pro-

  veden dne 22. října 1622 odhad Vohančic s jejich příslu-

  šenstvím. Ten zde zaznamenal následující položky:

  „Nejprve tvrz Vohančice se dvorem poplužním

  a s jinými třemi vesnicemi, totiž ves Vohančice, v níž usedlých

  osob 13, ves Skalička, usedlých 12, ves Heroltice, usedlých 16,

  ves Závist, usedlých bylo 4. Ty ještě nyní pusté.“ Všichni osad-

• Strana 50

  48

  níci statku platili ročně celkem 38 zlatých 22 grošů, odevzdá-

  vali 150 kusů slepic a 11 kop 35 kusů vajec. Při vohančické tvrzi

  se nalézal hospodářský dvůr, jehož tehdejší podobu si přiblíží-

  me v kapitole, věnované zdejšímu zámku a jeho zázemí. Jiný

  dvůr ležel v sousedních Herolticích. Ke zdejšímu zboží náležel

  rovněž mlýn na řece Svratce poblíž Březiny. Šlo o poměrně

  velký mlýn o třech moučných kolách s jedním kašníkem,

  stoupami a pilou. Jiný mlýn se nacházel také ve Skaličce; ten

  disponoval dvěma moučnými koly a stoupami. Příslušné vsi

  obklopovaly lesy, „v nichž dříví jedlového, dubového a boro-

  vého ve třech rozdílných místech mnoho, na pivovar a domácí

  potřebu s dostatkem“. Nacházela se zde rovněž trojice

  rybníků, „dva menší a jeden pode vsí Vohančicemi“. U naší vsi

  byly zřízeny tři panské zahrady, „v nichž drahně ovoce se

  rodívá a pro domácí potřebu i kuchyňské věci se užívati

  mohou“. Poddaní na statku byli, kromě panských potahů, po-

  vinováni svážet obilí a otavu z vrchnostenských polí a luk.

  Dále museli po jeden den síct trávu a oves. Za další práci byly

  vrchností finančně odměňováni. Ve Vohančicích se nacházela

  tvrz „od kamene s pokoji a komorami vystavená“, při které

  stál také pivovar. Ten však nebyl pro ztrátu odbytu několik let

  v provozu.

  36

  36

  SÚA Praha, České oddělení dvorské komory IV, sign. M 161, kart. 157.

  MZA Brno, G 371 – Jaroslav Novotný – opisy moravských urbářů, inv.

  č. 578. F. Hrubý, Moravské korespondence a akta z let 1620-1636. Sv. I.

• Strana 51

  49

  Téměř ihned pro provedení odhadu zabavených

  panství dochází k jejich prodeji osobám z císařské strany,

  katolické šlechtě, církevním činitelům či institucím a vůbec

  dalším osobám podporujícím vítěznou stranu. Tento proces

  nebyl jednoduchý a neobešel se často bez jistých sporů a poty-

  ček mezi zájemci o jednotlivé statky. Vohančice si „vybojoval“

  císařský důstojník Jan z Melssingu, který je v roce 1626 koupil

  za částku 14 tisíc zlatých. Nový vlastník si panství příliš

  dlouho neužil. Krátce poté umírá a jeho manželka Marie poté

  ve své poslední vůli z 12. května roku 1629 odkazuje Vohančice

  Alžbětě Pergarové z Perku. Naše vesnice spolu s dalšími nále-

  žitostmi zdejšího statku se tak aspoň nakrátko navrací do

  vlastnictví Pergarů. Alžběta však již roku 1636 statek prodává

  hejtmanu gardy olomouckého biskupa Alonsu de Castro na

  Roubanině a Stvolové. V prodejní smlouvě je zachycen alespoň

  základní rozvrh statku, sestávajícího ze vsí Vohančice, Herol-

  tice, Skalička a Závist, rytířského sídla ve Vohančicích, pan-

  ských dvorů, pivovaru, mlýnů a dalším realit.

  37

  1620-1624. Brno 1934, s. 188, 192. T. Knoz, Pobělohorské konfiskace.

  Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno

  2006, s. 98, 116. J. Slovák, Pobělohorský konfiskační protokol

  moravský z r. 1623. Kroměříž 1920, s. 20-21.

  37

  ZDB XXXVIII, s. 581 č. 26, s. 602 č. 59, s. 644 č. 86, s. 645 č. 88. T. Knoz,

  Pobělohorské konfiskace, s. 298-299.

• Strana 52

  50

  Majetky nového vlastníka Vohančic nebyly příliš

  rozsáhlé. V přídomku zmíněné statky Roubanina a Stvolová

  se nacházely na severním Letovicku na rozhraní brněnského

  a olomouckého kraje. První sestával pouze z jediné vesnice

  s nevelkou tvrzí, dvorem a pozdně románským kostelem, dru-

  hý představoval starý lenní statek olomouckého biskupství,

  tvořený trojicí drobných vísek Želivsko, Horákova Lhota a Ur-

  bancova Lhota (dnes Rozhraní) a doplněný mlýnem s pan-

  ským obydlím, dvorem a palírnou. Dohromady nedosahovaly

  ani rozsahu vohančického zboží. V rukou tohoto rodu zůstaly

  Vohančice po další tři desítky let. Roku 1666 prodává Alonsův

  syn František Karel de Castro Vohančice Pavlu Albrechtovi

  von Teyburg. Součástí zboží byly, stejně jako dříve, vsi

  Vohančice, Heroltice, Skalička a Závist, rytířské sídlo, hospo-

  dářský dvůr, pivovar a dva mlýny spolu s příslušnými pozem-

  ky. Teyburg přikoupil o tři roky později podíl ve vsi Milonicích

  u Černé Hory, sestávající z tamního panského dvora s jedním

  poddaným a hospodou. Rozsah poddanského gruntu je v růz-

  ných zdrojích uváděn odlišně. Podle prvních katastrů z třetí

  čtvrtiny 17. století šlo o domek bez zemědělské půdy, prodejní

  smlouvy z konce téhož století hovoří o půllánovém gruntu.

  V každém případě se dosavadní vohančické zboří nepatrně

  rozrůstá. Již v polovině sedmdesátých let 17. století opět mění

  svého majitele. Zdejší zboží tehdy Pavel Albrecht von Teyburg

  na Vohančicích a Milonicích, jak se v prodejní smlouvě uvádí,

  prodává Jindřichu Slavíkovci ze Slavíkova. Ten držel v před-

  chozích letech v okolí ještě řadu dalších drobných statečků, na-

• Strana 53

  51

  příklad krátkodobě oddělené zboží Bukov u Dolní Rožínky

  s dvorem, nově vybudovaným panským obydlím a několika

  dalšími vesnicemi, to však již roku 1661 prodává vlastníku

  hradu Pernštejna, při němž tyto vsi zůstávají již trvale.

  Ostatně ani Slavíkovec na Vohančicích dlouho nepobyl. Již

  v roce 1680 umírá a statek dědí jeho manželka Františka

  Alžběta svobodná paní z Ostešova, která zde zůstává až do své

  smrti. Umírá 30. dubna roku 1692 a její zdejší zboží je

  22. května téhož roku zinventováno a následně v dražbě pro-

  dáno Karlu Maxmiliánu Lvu svobodnému pánu z Rožmitálu.

  38

  Po přehledu majetkových proměn vohančického stat-

  ku spolu s naší vsí v průběhu 17. století se navrátíme do dva-

  cátých let 17. století, do doby konfiskace statku po bělohorské

  porážce stavů a současně na samý počátek třicetileté války. Její

  průběh a především dopad na život zdejší vesnice nemáme

  podrobněji doložen. Skutečnost, že z celkového počtu patnácti

  vohančických domů, převážně domků bez zemědělské půdy,

  doložených v polovině 17. století, byly tehdy celé dvě třetiny

  pusté, ukazuje na tragický dopad válečných let. Hned

  38

  MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 273, fol. 144, 276; D 1 –

  lánové rejstříky, inv. č. 155b; C 2 – tribunál-pozůstalosti, kart. 27, sign.

  D 14. V. Oharek, Tišnovský okres. Brno 1923, s. 419. L. Hosák,

  Historický místopis země moravskoslezské, s. 225. J. Sadílek, Bukov.

  Historie a vývoj osídlení a stavebních památek obce. Bukov 2013,

  s. 41-42.

• Strana 54

  52

  z počáteční fáze války, z roku 1620, máme doložen průtah

  polských žoldáků pod velením hejtmana Lisovského. Jen

  obtížně zvladatelná horda, navíc rozzuřená planými sliby

  císaře ohledně vyplacení žoldu, plenila zdejší krajinu od listo-

  padu tohoto roku. V blízkém Tišnově tehdy dochází k masak-

  ru zdejších obyvatel, kteří přišli vojáky vítat s korouhvemi.

  V zasedací síni tišnovské radnice je dodnes zasazen náhrobek

  jednoho z ubitých zástupců města, zdejšího primátora Jiříka

  Mydláře. Dopad prvních válečných let na zdejší krajinu máme

  doložen také z relace abatyše tišnovského kláštera z rodu

  1621, adresované kardinálu Františku z Dietrichštejna. V ní

  představená kláštera Kunhuta z Komořan zdůrazňuje vyplun-

  drování nejen vlastního kláštera, ale i okolních obcí, zejména

  těch ke klášteru náležejících, z nichž některé byly také vypá-

  leny. Členky tišnovského konventu před útoky vojáků našly

  ochranu za zdmi nedalekého hradu Pernštejna.

  Dopad vojenských útoků z počátku dvacátých let do-

  kládají také městské gruntovnice, které ještě o dvě desítky let

  později připomínají opuštěné grunty v Tišnově, zaniklé právě

  v důsledku „návštěv“ Lisovčíků i jiných kořistnických a rabu-

  jících hord.

  Po téměř dvě desítky let nastává období zdánlivého

  klidu. To je náhle přerušeno počátkem čtyřicátých let během

  neúspěšného obležení města Brna švédskými vojsky. Švédové

  při svých „zásobovacích akcích“ vyjížděli daleko za obvod

  Brna, podle některých zpráv se dostávají až k Pernštejnu

• Strana 55

  53

  a Lomnici. Nejhorší období přichází s rokem 1645. Tehdy měl

  být obležen hrad Pernštejn. Jiný až tisícihlavý oddíl Švédů pod

  vedením generála Duglase přitáhl k Lomnici, kde žádal 1000

  tolarů výkupného a dvacet koní. Protože tak vysoká finanční

  hotovost nebyla dostupná, hrozili městečku a hradu

  vypálením. Odtáhli po složení menší částky, přesto však

  v Lomnici nadále zůstává menší švédská posádka, terorizující

  široký region.

  Nezdařené obležení města Brna motivovalo Švédy

  k pomstychtivému rabování v jeho širokém okolí. Podle někte-

  rých zpráv měly být vesnice poblíž cesty z Brna do Tišnova

  zpustošeny a vypáleny. Situace ve zdejším regionu v důsledku

  nastíněných událostí vedla k naprostému chaosu, jak názorně

  vyjadřuje list tišnovské městské rady, adresovaný do Velké

  Bíteše, kde se mimo jiné píše: „my dlouhou dobu v našich

  horách a lesích na Nelepči a na Spáleniskách jako v zimě, tak

  i v létě jsme zůstávali, co mezi tím jezevci, zajíci, lišky, ba i vlci

  a jiná zvěř s hor vyšli a v městě našem opuštěném v pecích po

  celý ten čas obydlí své měli“. Rozlehlé lesy v okolí Vohančic

  v závěru třicetileté války posloužilo k úkrytu nejen tišnov-

  ských obyvatel, ale i dalších osadníků z okolních vsí.

  39

  39

  M. Konečný, J. Dufka, Tišnov v raném novověku a v době předbřeznové

  (1555 – 1848). In: Tišnov. Příroda – dějiny – památky – lidé. Tišnov

• Strana 56

  54

  Za správy Vohančice rodem de Castro a poté v aktu-

  alizované podobě za držby Pavlem Albrechtem von Teyburg je

  vyhotoven významný pramen, který názorně a se vším detai-

  lem přibližuje podobu a rozsah všech vsí panství a dopad pře-

  dešlých válečných let. Obsah tohoto pramene, kterým je nej-

  starší ucelený moravský katastr – lánový rejstřík, si zanedlou-

  ho přiblížíme.

  Hospodářská situace válkou poničených českých zemí

  s vypálenými a zplundrovanými statky, částečně nebo zcela

  opuštěnými vesnicemi a městy, zanedbanou nebo naprosto

  zničenou ekonomickou strukturou si vynutila krátce po polo-

  vině 17. století urychlenou nápravu. Jednou z forem, jak zajistit

  dostatečný příjem financí bylo sjednocení zemské berně, vypo-

  čítané podle nového systému. K zavedení stabilních daňových

  příjmů z jednotlivých panství bylo přistoupeno k co nejpřes-

  nějšímu zmapování skutečného stavu poddanské půdy. Nutno

  říci, že první pokusy nebyly vždy zcela úspěšné.

  Přestože výpočet daně byl jedním z hlavních důvodů

  k zavedení nejstarších katastrů, dalším přínosem tohoto pos-

  tupu byl rovněž soupis poddaných a současně revize škod po

  skončení třicetileté války. Díky tomu získáváme zásadní pra-

  2013, s. 295-297. F. Matějek, Morava za třicetileté války. Praha 1992,

  s. 313-314, 329, 392.

• Strana 57

  55

  men k poznání poválečného stavu řady vesnic a měst, i když

  nelze tyto zdroje pokládat bezezbytku za věrohodné a přesné.

  Zatímco v Čechách probíhá tzv. berní rula již před po-

  lovinou padesátých let 17. století, na Moravě je přistoupeno

  k revizi teprve v roce 1656. Jejím výsledkem, vyhotoveným do

  roku 1657, byl první elaborát tzv. lánového rejstříku. Nezůsta-

  lo však u jediného. Již krátce po jeho dokončení se objevují prv-

  ní nedostatky a chyby, které si při jejich nárůstu vynutily vy-

  hotovení opravné verze. Její zpracování probíhalo v letech

  1669 až 1679. Poté byly oba elaboráty spojeny do jediného

  a první verze byla, až na některé výjimky, zničena.

  Výrazným kladem spojení obou verzí lánového

  rejstříku je zvýraznění rozdílu v osídlení Moravy a jejích částí

  mezi padesátými a sedmdesátými lety 17. století. Jsou zde

  patrny především změny, k nimž v mezidobí došlo. Ve výsled-

  ku tak můžeme sledovat stav vesnic a měst krátce po skončení

  třicetileté války a porovnávat její pozdní důsledky na pustnutí

  některých usedlostí i celých vsí. Obdobné změny v nevelkém

  rozsahu spatřujeme také ve výčtu domů vsi Vohančic v průbě-

  hu třetí čtvrtiny 17. století, mezi léty 1657 a 1674. Následující

  přepis obou lánových rejstříků uvádíme v podobě, jak je

  zaznamenává dochovaný elaborát. První jméno zachycuje stav

  z roku 1674, druhé pak ze staršího období, tedy z roku 1657.

  Pokud je uvedeno pouze jediné jméno, znamená to, že v mezi-

  dobí nedošlo ke změně majitele gruntu. Na rozdíl od pramene

  je pouze připojeno popisné číslo podle číselné evidence, zave-

• Strana 58

  56

  dené v roce 1771, užívané v jen málo pozměněné podobě v pod-

  statě dodnes, pokud to ovšem další vývoj usedlosti umožňoval:

  Celolány:

  Jan Vala - pole ve 4 tratích, 24 měřic III. třídy (r. 1731 zrušen

  a rozdělen) činžovní pole – 19 měřic

  Domky bez polí:

  Václav Hejmal od Mikuláš Hejmal (čp. 5)

  Petr Mušín od Jakub Straus (čp. 3)

  Nově od roku 1657 osedlý půllán:

  Jiří Diviš má od roku 1670 starý pustý Pavla Hanáka - pole ve

  4 tratích, 12 měřic III. třídy (čp. 2)

  Nově od roku 1657 osedlé domky bez polí:

  Jakub Novotný má od roku 1672 starý pustý Petra Gaistera

  (čp. 1)

• Strana 59

  57

  Václav Smejkal má od roku 1672 starý pustý Blažeje

  Schlossera (čp. 11)

  Nově od roku 1657 pusté domky bez polí:

  Pavel Havlíček 1671 zemřel (čp. 9)

  Tomáš Schneider 1667 zemřel (čp. 8)

  Staré pusté půllány:

  Šimon Štefan - 12 měřic III. třídy (čp. 6)

  Jan Janíček - 12 měřic III. třídy (r. 1731 zrušen a rozdělen)

  pustá činžovní pole – 26 měřic 4 osminky

  Staré pusté domky bez polí:

  Valentin Trnovský (zrušen)

  Jakub Weber (zrušen)

  Blažej Schlosser (zrušen)

  Tomáš Pastrnák (zrušen)

  Jan Čech (zrušen)

• Strana 60

  58

  Pozemky poddaných ve Vohančicích byly podle

  lánových rejstříků rozměřeny poněkud nepravidelně. Ostatně

  zástavba v naší vsi sestávala tehdy většinou z drobných dom-

  ků s absencí zemědělské půdy. Selské grunty zde byly zastou-

  peny pouze jedním celolánem a trojicí půllánových usedlostí.

  Lokalizace dvou z nich – lánu a půllánu – neumožňují změny,

  které vesnice prodělala v průběhu první půle následujícího

  století, jak si ještě přiblížíme. Lán zde disponoval 24 měřicemi,

  zařazenými do třetí třídy kvality podle výsevku. Půllány pak

  obdělávaly polovinu z tohoto množství, tedy 12 měřic polí rov-

  něž shodného kvalitativního zařazení. K celolánu a zrušené-

  mu půllánu patřily i činžovním pozemky.

  Výčet usedlostí z let 1657 a 1674 tak vykazuje ve Vo-

  hančicích celkem 15 domů různé velikosti, významu a předev-

  ším rozsahu půdy.

  Ne všechny domy ve vsi se nacházely po polovině

  17. století v plnohodnotně funkčním stavu. Řada z nich byla

  v důsledku předchozích válečných událostí opuštěná. K roku

  1657 bylo ve Vohančicích zaznamenáno deset pustých usedlos-

  tí. K nim patřily všechny půllánové grunty a sedm domků.

  V průběhu dalších dvou desetiletí, přesněji do roku 1674,

  zpustly další dva domky. V jejich případě však nemůžeme o je-

  jich úplném opuštění uvažovat, Jako důvod zpustnutí je totiž

  uváděno úmrtí hospodáře. Domy tak nebyly prázdné, pouze

• Strana 61

  59

  absence hospodáře neumožňovala odvádění předepsaných

  dávek a výkon robotních povinností v plné výši. Takové domy

  byly tehdy pokládány za pusté. Mezi osedlé se opětovně navrá-

  tili poté, co grunt převzal nový hospodář, buď některý dospělý

  dědic, nebo jiný vrchností dosazený poddaný. Ve stejném

  mezidobí byly obnoveny také dva dříve pusté domky a jeden

  půllán. Zbylé půllánové grunty a domky zůstaly opuštěné i

  v polovině sedmdesátých let.

  40

  Závěr 17. století je spojen s krátkodobou držbou vo-

  hančického statku Karlem Maxmiliánem svobodným pánem

  z Rožmitálu a Blatné. Ten držel spolu se svými bratry krátce

  před tím biskupský lenní statek Blansko, kterého se zbavuje

  krátce před zakoupením Vohančic. Statek držel pouze po

  několik posledních let 17. století. V přelomovém období roku

  1700 jej opět prodává. Novým vlastníkem vohančického

  panství se tentokrát nestává další šlechtic barokního období,

  ale město Brno, kterému patřilo již delší období území těsněji

  obklopující Vohančice od západu a zčásti i severu a jihu. Proces

  zakoupení statku městkou správou, stejně jako další osudy

  Vohančic pod ochranou kuřimského panství, si podrobněji

  přiblížíme v následující kapitole.

  41

  40

  MZA Brno, D 1 – lánové rejstříky, inv. č. 155b.

  41

  L. Hosák, Historický místopis země moravskoslezské, s. 313.

• Strana 62

  60

  PROMĚNY VOHANČIC

  V 18. A 19. STOLETÍ

  Zlomový rok 1700 se v dějinách Vohančic stává jed-

  ním z nejdůležitějších mezníků v jejich feudální historii. Právě

  tohoto roku ztrácí naše vesnice dosavadní charakter centra

  samostatného šlechtického statečku, jakým byl již od svých

  nejrannějších počátků, a mění se v součást rozlehlého velko-

  statku, nacházejícího se navíc nikoliv v majetku běžného feu-

  dála, ale hlavního moravského města – Brna.

  Prodejní smlouva na zdejší zboží byla sepsána

  22. května roku 1700 v Brně. Dosavadní vlastník Vohančic je-

  jím prostřednictvím postupuje městskému magistrátu zboží,

  které podle značně podrobné smlouvy obsahovalo ves Vohan-

  čice se zámečkem („Schlössel“), pivovarem a palírnou, ves Zá-

  vist, Březnický mlýn na řece Svratce s pilou, ves Heroltice

  s panskou kovárnou, panským dvorem a ovčínem, ves Ska-

  ličku s panským mlýnem a ves Milonice u Černé Hory s pan-

  ským dvorem, půllánovým selským gruntem, rybníčkem, ko-

  várnou s veškerým kovářským náčiním a hospodou. K tomu

  příslušely náležité pozemky, vyjmenované však podle obvyk-

  lých sumárních zvyklostí. Zmíněné reálie tak na zlomu

• Strana 63

  61

  17. a 18. století posílily již tak značně rozlehlé venkovské ma-

  jetky města Brna.

  42

  Vohančický „městský“ statek nebyl již od počátku

  spravován samostatně, ale stává se součástí celého jednotného

  souboru venkovských držav města Brna, řízeného z kuřim-

  ského zámku. Kuřimský velkostatek tehdy sestával nejen

  z někdejšího šlechtického statečku Kuřimi, ale tvořila jej i další

  zboží. Hlavní složkou bylo deblínské panství, postoupené Brnu

  již v roce 1466, jak jsme již zmínili dříve. Základem městských

  venkovských statků zůstalo Deblínsko až do roku 1547, kdy

  bylo rozšířeno o kuřimský statek, zakoupený od moravského

  podkomořího Přemka z Víckova. Jeho koupě přinesla rozvíje-

  jícímu se zboží brněnského magistrátu pouze vlastní vesnici

  Kuřim s tamní tvrzí, dvorem, pivovarem a dalším zázemím.

  To o deset let později rozšířil o sousední statečky Lipůvku,

  koupenou od královského prokurátora Ambrože z Ottersdor-

  fu, a Lelekovice, získanou od Viléma Valeckého z Mírova. Na

  rozdíl od Lipůvky, sestávající pouze z jediné vsi s izolovaně po-

  loženým kostelem románského původu, přidala koupě Leleko-

  vic k brněnským statkům vsi Lelekovice s tvrzí, pivovarem,

  dvorem, kostelem a několika mlýny, Nuzířov a podíl v Šeb-

  rově. Svým rozsahem tak přidaná zboží za deblínskými zákla-

  dem značně zaostávala. Pouze z praktických důvodů, jako zej-

  42

  MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 275, fol. 296.

• Strana 64

  62

  ména pro lepší dostupnost z Brna, je proto před koncem

  16. století zřízeno správní centrum městských statků v Kuři-

  mi, a to v podobě novostavby zdejší trojkřídlé tvrze či zámku.

  43

  Po celou druhou polovinu 16. a celé 17. století zůstával

  rozsah kuřimského panství neměnný. Teprve přikoupení Vo-

  hančic a jejich náležitostmi v roce 1700 jeho potenciál poněkud

  rozšířil. Jak si ještě uvedeme, nešlo o poslední krok v dějinách

  brněnského panství, směřující k jeho rozšíření.

  S nástupem 18. století se dosud značně omezená in-

  fomační základna, zpřístupňující žádané poznatky k dějinám

  Vohančic, výrazně projasňuje. Narůstá množství materiálů

  jak ve fondech vrchnostenské správy, tak v zemském byrokra-

  tickém aparátu. Vohančice po svém připojení ke Kuřimi nadá-

  le představují nevelké středisko s jistou mírou patrimoniální

  samosprávy. Nově dostupné informace, zesílené strukturou

  archívu městského panství, umožňují detailněji nahlédnout do

  života zdejších obyvatel a přiblížit reálnou podobu sídliště a je-

  ho soudobých proměn.

  Dvacátá a třicátá léta 18. století jsou ve vývoji kuřim-

  ského panství spojeny s řadou zásadních změn. Ty spočívají

  nejen v obnově řady tehdy již značně zastaralých budov vrch-

  43

  ZDB XXVI, s. 329 č. 179; XXVII, s. 377 č. 28, s. 378 č. 31. L. Hosák,

  Historický místopis země moravskoslezské, s. 223-224.

• Strana 65

  63

  nostenské ekonomiky, ale také v přehodnocení struktury ně-

  kterých připojených statků. Zde hrálo značnou roli především

  nově přikoupené panství Vohančice, jehož součástí byly kromě

  vlastních Vohančic ještě vsi Skalička, Heroltice, pustá ves

  Závist a hostinec v Milonicích u Černé Hory jak jsme si již ně-

  kolikrát uvedli. Další dvůr v Milonicích tehdy mizí, v tomto

  období dochází k jeho zrušení a rozdělení budov na trojici

  gruntů. Ziskem se tak ekonomika kuřimského panství rozhoj-

  nila nejen o jmenované vesnice, ale také o dva další hospodář-

  ské dvory, zájezdní hospodu na zemské silnici z Brna k Černé

  Hoře a staré rytířské sídlo ve Vohančicích, které zakrátko pře-

  růstá ve správní centrum deblínské části kuřimského statku.

  K roku 1725 byl na kuřimském panství vyhotoven

  nový urbář, vyčíslující aktuální poddanské dávky a příjmy

  z vrchnostenských objektů. Pro Vohančice, stejně jako i další

  vsi k nim příslušného statku, však nemá přílišný význam. Ani

  jednu ze vsí někdejšího vohančického panství totiž tento urbář

  neobsahuje. Důvod objasňuje připojená poznámka, uvádějící,

  že všechny tyto vesnice neměly v době vzniku urbáře dosud

  vyměřeny peněžité platy. Chyběl proto důvod jejich zpřístup-

  nění formou urbáře.

  44

  44

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 155. J. Řezníček,

  Moravské a slezské urbáře. Katalog. Praha 2002, s. 156.

• Strana 66

  64

  Ve stejné době, kdy je vyhotoven zmíněný urbář, se

  stávají téměř pravidelnou součástí každoročních účetních

  výkazů vrchnostenské samosprávy kuřimského panství pod-

  robné inventáře všech dominikálních budov. Obsahy těchto in-

  ventářů neslouží pouze k přiblížení stavební podoby předmět-

  ných objektů, ale jsou také jedinečným přehledem jejich po-

  drobného výčtu včetně tehdy intenzívně probíhajících staveb-

  ních proměn.

  Nejstarší dochovaný inventář dokumentuje stav ku-

  řimského velkostatku v roce 1723. Kromě až naddimenzova-

  ného zázemí kuřimského zámku, někdejší pozdně renesanční

  tvrze, sloužící jako správní budova s kancelářemi a byty úřed-

  nictva, sestávajícího z hospodářských objektů v komplexu

  dvora, pivovarských budov, skladišť a sýpek, je pozornost

  věnována také dalším dvorům na panství, mlýnům, palírnám,

  hostincům a myslivnám a jiným hospodářským či výrobním

  provozům. Středem zájmu, kromě Kuřimi, bylo zázemí dvorů

  v Lelekovicích, Svinošicích, Vohančicích, Herolticích a Deblíně.

  Jádrem vohančického dvora, nového střediska „horního“

  panství města Brna, jak byl bývalý deblínský statek spolu

  s Vohančicemi někdy nazýván, byl zrestaurovaný zámek

  s přilehlým pivovarem. Toto obnovu zdejších panských

  objektů si přiblížíme v samostatné kapitole. Přestože trvání

  tohoto pivovaru nebylo příliš dlouhé, již v průběhu pozdního

  18. století jeho provoz ustává a objekt je nadále využíván jen

  jako sýpka, za správy městem Brnem se dočkal i dílčích oprav.

• Strana 67

  65

  Z toho je zřejmé, že význam druhého pivovaru na kuřimském

  panství nebyl zanedbatelný, alespoň ve starším období.

  V průběhu dvacátých a třicátých let 18. století dochází

  k řadě významných či méně důležitých přestaveb panských

  objektů. V druhé půli dvacátých let je nově vystavěn dvůr ve

  Svinošicích, který nahradil starý zřejmě ještě selský grunt,

  nevyhovující novým nárokům vrchnostenské ekonomiky. Pří-

  zemní hostinec v sousední Lipůvce, zbudovaný v letech 1691 až

  1692, byl ve stejné době rozšířen do patrové podoby. Novostav-

  ba nahradila také starou hospodu v Milonicích. Na realizaci

  těchto staveb se účinně podílel významný brněnský stavitel

  Mořic Grimm, jehož činnost na Kuřimsku byla dosud spojová-

  na maximálně s později realizovanými projekty barokních

  úprav kostelů v Kuřimi a Deblíně. Také v ostatních

  hospodářských areálech proběhly současně některé přestavby.

  Jednou z prvních vrcholně barokních realizací byla zřejmě vý-

  stavba nového dvora před kuřimským zámkem. K ní se sice

  nezachovaly žádné konkrétnější materiály, ovšem celková

  dispozice dvora, zachycená v čisté formě již na mapě Kuřimi

  z roku 1731, hovoří pro vznik dvora v tomto období zcela

  jednoznačně. Je pravděpodobné, že součástí těchto stavebních

  realizací byla i barokizace vohančického zámku, zčásti dolože-

• Strana 68

  66

  ná dochovanými plány. K tomu se ještě vrátíme v části, zamě-

  řené na osudy zdejšího zámku a jeho zázemí.

  45

  Kromě zmíněných stavebních úprav, zaměřených na

  modernizaci hospodářských a obytných objektů vrchnosten-

  ského správního a ekonomického aparátu, proběhly na ku-

  řimském panství ve stejném období i dílčí zásahy do stávající

  sídlištní struktury. Ty se omezily především na území nově

  přikoupeného vohančického statku, jisté stopy však zanechaly

  i jinde. Zásah vrchnostenské správy v roce 1731 byl zaměřen

  na sjednocení zástavby. Dosavadní podoba vsi Vohančic, sestá-

  vající kromě komplexu dominikálních staveb – zámku s pivo-

  varem a dvorem – ještě z patnácti domům, doznala v důsledku

  těchto zásahů razantní proměny. Lánový grunt a jeden půllán,

  známé z lánových rejstříků třetí čtvrtiny 17. století, byly tehdy

  zcela zrušeny, jejich pozemky spolu s půdou dalších dvou

  půllánových usedlostí byly pak pravidelně rozděleny na osm

  čtvrtlánů. Zbylý půllán byl připojen k dominikální půdě.

  V důsledku těchto změn tak získávají Vohančice zcela novou

  podobu, z jejich urbanismu zcela mizí nejen oba zrušené grun-

  45

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 1054; H 1 –

  Velkostatek Kuřim, inv. č. 1879, 1880, 1885, 1887, 1889. S. Laurincová,

  Městský statek Kuřim, s. 83, 92, 93, 119, 133.

• Strana 69

  67

  ty, jejichž lokalizace tak zůstává neznámá, ale také pět zanik-

  lých chalup.

  46

  Pustá byla také v polovině 17. století ponejprv

  zmiňovaná víska Závist při staré silnici z Deblína k Tišnovu,

  procházející severním okrajem Vohančic. Ta vykázala v pade-

  sátých letech 17. století čtyři pusté chalupy s hospodou a poz-

  ději přistavěným mlýnem. na území starého deblínského stat-

  ku podobné koncepční úpravy neproběhly, až do poslední čtvr-

  tiny 18. století zde setrvala zástavba v podobě, v jaké jsme ji

  zachytili již v polovině předešlého století. Osudům Závisti se

  rovněž podrobněji věnujeme v samostatné kapitole.

  47

  Souběžně s řadou změn ve společenské a ekonomické

  oblasti dochází v našem regionu a rovněž ke změnám ve

  stávající sídelní struktuře mnohých vesnic, jak jsme ostatně na

  příkladu Vohančic jednoznačně zmínili. Rozsah naší vsi, za-

  znamenaný nově k roku 1749, přetrvává v nezměněném stavu

  ještě roku 1754, kdy je vyhotoven soupis domů tereziánského

  katastru. Ten zaznamenává následující podobu naší vsi:

  48

  46

  MZA Brno, D 2 – rektifikační akta, inv. č. 155.

  47

  MZA Brno, D 1 – lánové rejstříky, inv. č. 155b.

  48

  MZA Brno, D 4 – tereziánský katastr, inv. č. 155.

• Strana 70

  68

  • Petr Musil, selský grunt (čp. 5) – 17 měřic 4 osminky

  polí, 3 osminky zahrad, z luk 1 a 1/2 dvouspřežných

  vozů sena a otavy

  • Kašpar Dohnal, selský grunt (čp. 3) – 17 měřic

  4 osminky polí, 1 měřice zahrad, z luk

  1 a 1/2 dvouspřežných vozů sena a otavy

  • Pavel Kratochvíle, selský grunt (čp. 2) – 17 měřic

  4 osminky polí, 1 měřice 4 osminky zahrad, z luk

  1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

  • Václav Brodecký, selský grunt (čp. 1) – 17 měřic

  4 osminky polí, 6 osminek zahrad, z luk

  1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

  • Vít Koudelka, selský grunt (čp. 11) – 17 měřic

  4 osminky polí, 2 měřice 2 osminky zahrad, z luk

  1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

  • Václav Babor, selský grunt (čp. 9) – 17 měřic

  4 osminky polí, 2 měřice zahrad, z luk

  1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

  • Václav Babor, selský grunt (čp. 8) – 17 měřic

  4 osminky polí, 1 měřice 4 osminky zahrad, z luk

  1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

• Strana 71

  69

  • Jakub Koudelka, selský grunt (čp. 6) – 15 měřic

  4 osminky polí, 4 osminky zahrad, z luk

  1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena a otavy

  • obecní pastouška (čp. 10)

  Po polovině 18. století dochází v řadě vsí k nárůstu zá-

  stavby výstavbou drobných domků, zřizovaných převážně na

  obecních pozemcích, později rovněž na vrchnostenské půdě.

  Tento proces se našim Vohančicím po celou třetí čtvrtinu 18.

  století vyhnul, na konci čtyřicátých a v polovině padesátých let

  18. století nemáme ve Vohančicích díky plánovitému rozměře-

  ní veškeré poddanské půdy doloženy žádné drobné domky bez

  vlastních pozemků. Tento stav spolu s nově zavedenými

  konskripčními čísly zachycuje rovněž evidence poddanských

  domů, vypracovaná roku 1775 v rámci tzv. urbariální fase. Zde

  se v případě Vohančic nesetkáváme s žádnými novými změ-

  nami v podobě zástavby obce, především ve směru charakte-

  ristiky zemědělského potenciálu poddanských usedlostí.

  49

  Ve stejné době, kdy vzniká nová řada katastrálních

  operátů, je kuřimské panství rozšířeno o další nepříliš rozsáh-

  lý stateček Křižínkov, ležící západně od Deblína. Toto zboží

  přetrvávalo dosud jako samostatná enkláva náměšťských

  49

  MZA Brno, D 5 – urbariální fase, sign. 73/B.

• Strana 72

  70

  Verdenberků s hospodářským dvorem, palírnou, hospodou

  a nevelkým panským sídlem. Zmíněné objekty, snad s výjim-

  kou palírny, však zůstávají zahaleny tajemnem. Dosavadní

  literatura připouští pouze existenci dvora, přestože například

  objekt zámku připomínají nejen soudobé mapy Moravy, ale

  také několik pozůstalostních inventářů z průběhu první půle

  18. století. I když ještě krátce před zakoupením statku městem

  Brnem je zámek v Křižínkově podrobně inventarizován, něko-

  lik let poté v inventáři vrchnostenských budov kuřimského

  velkostatku jeho objekt zcela chybí. Podobný jev spatřujeme

  také při parcelaci dvora o několik desítek let později, kdy jsou

  mezi poddané rozděleny pouze dvorské pozemky, budova dvo-

  ra tehdy již fyzicky neexistovala. Rozsah a výnosnost dvora

  tak zřejmě nebyly příliš výhodné, ani inventáře kuřimského

  panství z padesátých let mu přílišnou pozornost nevěnovaly.

  Vraťme se však zpět do Vohančic a s nimi do závěru

  třetí čtvrtiny 18. století. Následný přehled, vycházející ze

  zmíněné urbariální fase, zachycuje kromě jmen zdejších

  osadníků z roku 1775 také popisná čísla, která byla v obci

  krátce před tím zavedena. Na kuřimském panství zůstalo pr-

  votní číslování beze změn, zatímco jinde byla zčásti nebo úplně

  v druhém desetiletí 19. století pozměněno. Současně je výčet

  doplněn charakteristikou domů podle tehdejšího jednotného

  rozdělení na čtvrtlánové usedlosti. U každého domu je dále

  uveden rozsah zemědělské půdy – polí a zahrad – v starých

  moravských měřicích a jejich osminkách, rozdělených vždy do

• Strana 73

  71

  několika tratí. Následuje výnos luk – sena a otavy –

  ve dvouspřežných vozech, plat za určené naturální dávky

  v podobě slepic, vajec a hus, a nakonec rozsah vyměřených ro-

  bot na grunt v počtu osob a určených dní:

  Čtvrtlány:

  • Tomáš Musil – čp. 5

  pole a zahrady – 17 měřic 7 osminek ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  • Jan Vitula – čp. 3

  pole a zahrady – 18 měřic 4 osminky ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  • Martin Kratochvíla – čp. 2

  pole a zahrady – 19 měřic ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  • Josef Heneš – čp. 1

  pole a zahrady – 18 měřic 2 osminky ve 2 tratích

• Strana 74

  72

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  • Franc Koudelka – čp. 11

  pole a zahrady – 19 měřic 6 osminek ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  • Michael Laufer – čp. 9

  pole a zahrady – 19 měřic 4 osminky ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  • Jakub Babor – čp. 8

  pole a zahrady – 19 měřic ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

  • Anton Koudelka – čp. 6

  pole a zahrady – 16 měřic ve 2 tratích

  louky – 1 a 1/2 dvouspřežného vozu sena

  za slepice, vejce a husy – 45 krejcarů

  roboty – 1 osoba 6 dní v týdnu

• Strana 75

  73

  Vzhledem k pravidelnému a téměř novému rozměře-

  ní poddanské půdy ve Vohančicích a jejímu stejnoměrnému

  rozdělení mezi jednotlivé grunty je logické, že většina platů

  a povinností zdejších usedlostí se shoduje. Výjimkou je pouze

  rozsah polí a zahrad, kde se setkáváme s nevelkými rozdíly,

  způsobenými snad vývojem v průběhu předešlého půlstoletí

  od rozdělení pozemků.

  Poslední léta vlády královny Marie Terezie a nástup-

  nické období jejího syna Josefa II. je spjato s celou řadou

  reforem jak v oblasti ekonomiky, tak i společenského a správ-

  ního systému, nevyjímaje úpravy v církevní oblasti. K nim pat-

  řilo například vyhlášení tolerančního patentu, umožňujícího

  svobodně vyznávat i jiná náboženství, než dosud povolenou

  katolickou víru. Dále se jednalo o redukci církevních institucí,

  některých klášterních komunit, navazující na již dříve zruše-

  ný řád Tovaryšstva Ježíšova. V našem regionu se tyto zásahy

  projevily především zrušením blízkého kláštera Porta coeli,

  jehož majetky s Vohančicemi těsněji sousedily. V oblasti

  hospodářství můžeme jmenovat zejména zrušení nevolnictví

  a úpravu vrchnostenské hospodářské struktury formou tzv.

  raabizace. Nedílnou součástí těchto patentů byla i berní a ur-

  bariální reforma, vrcholící novou formou evidence veškeré pů-

  dy, a to nejen poddanské, ale i vrchnostenské. Plošná evidence

  byla prováděna pomocí prvních parcel, značně rozdílných od

  současné parcelace, zavedené ve dvacátých a třicátých letech

  19. století, a mnohdy i neúplných. Právě evidence šlechtické

• Strana 76

  74

  půdy vyvolala mezi feudály značný odpor, který vedl nedlouho

  poté ke zrušení této formy katastru. Přesto se nám do dnešní

  doby zachoval zajímavý zdroj poznatků, popisující ponejprv

  celou plochu vesnice včetně její obytné části.

  Zatímco dosavadní katastrální operáty evidovaly

  poddanskou půdu a nemovitosti pouze podle jejich majitelů,

  případně podle polních, lučních a lesních tratí, s reformami

  císaře Josefa II. nadchází v této oblasti významné změny,

  jejichž pozůstatky v pozměněné podobě užíváme i dnes. V ná-

  sledujícím přehledu si přiblížíme podobu Vohančic v osmdesá-

  tých letech 18. století, tedy krátce po provedení raabizační

  reformy, která se však naší vsi na rozdíl od sousedních

  Heroltic, Deblína či Křižínkova příliš nedotkla. Neuvádíme

  čísla tehdejších parcel, jejich platnost byla omezena pouze do

  třicátých let 19. století, kdy ji nahradila nová evidence tzv. sta-

  bilního katastru, užívaná s dílčími úpravami dosud. Za jmé-

  nem osadníka k roku 1787 uvádíme charakter jeho usedlosti

  a poté popisné číslo, které získala na počátku sedmdesátých let

  18. století.

  50

  Pořadí domů ve Vohančicích je v přehledu řazeno

  výlučně podle popisných čísel, ale současně respektuje pořadí

  v josefínském katastru. Z toho je zřejmé, že popis Vohančic

  z roku 1787 začínal v jižní části východní řady domů u příjez-

  50

  MZA Brno, D 6 – josefínský katastr, inv. č. 970.

• Strana 77

  75

  dové silnice od Březiny, pokračoval k severu, kde přechází na

  protilehlou řadu, zde započatou zámeckým areálem. Po ní

  směřoval k jihu až na tehdejší úplný konec zástavby Vohančic,

  kde výčet uzavřel dvojici domků 12 a 13.

  Na návsi se tehdy nacházel vrchnostenský rybník,

  řečený Návesní. Následovaly tyto budovy a s nimi parcelně

  související pozemky:

  • Josef Heneš (Beneš), selský grunt – čp. 1

  zahrada u domu

  • Martin Kratochvíl, selský grunt – čp. 2

  zahrada u domu

  • Jan Vitula, selský grunt – čp. 3

  zahrada u domu

  • vrchnostenský rybník řečený Zámecký

  • Franc Elsner, domek – čp. 4

  zahrada u domu

  • Tomáš Musil, selský grunt – čp. 5

  zahrada u domu

  • Anton Koudelka, selský grunt – čp. 6

  zahrada u domu

• Strana 78

  76

  • nesjízdná vozová cesta do Tišnova

  • vrchnostenský zámek, hospodářský dvůr a ovčín –

  čp. 7

  horní zahrada

  dolní zahrada

  • Jakub Babor, selský grunt – čp. 8

  zahrada u domu

  • nesjízdná vozová cesta do Deblína

  • Michael Laufer, selský grunt – čp. 9

  zahrada u domu

  • obecní pastouška – čp. 10

  • Franc Koudelka, selský grunt – čp. 11

  zahrada u domu

  • Franc Pilla, domek – čp. 12

  • Mates Babor, domek – čp. 13

  Součástí téměř každého domu ve Vohančicích byla

  tedy zahrada, blížeji nespecifikovaná. V řadě jiných vsí při ur-

  čení její polohy získáváme doklady o přítomnosti konkrétních

  hospodářských budov a jejich částí v rámci selských gruntů –

  katastry zmiňují především stodoly, brány či stáje. Ve Vohan-

• Strana 79

  77

  čicích se zřejmě z důvodu jednoduché nověji vyměřené zástav-

  by s touto specifikací nesetkáváme.

  V zástavbě Vohančic se v osmdesátých letech 18. sto-

  letí setkáváme i se stavbami, které se nacházely ve vlastnictví

  obce. Ty se zde omezují na obecní pastoušku, stávající na po-

  pisném čísle 10. Významné místo zabírají panské nemovitosti,

  spjaté s budovou místního zámku. Jim pro jejich rozsah a vý-

  znam v dějinách obce věnujeme samostatnou kapitolu.

  Součástí josefínského katastru však nebyl jen soupis

  budov a pozemků podle nové číselné evidence, ale také přehled

  traťových jmen okolních pozemků. Dosavadní evidence polí,

  luk a lesů formou pomístních názvů se zavedením parcel ztrá-

  cela na významu, josefínský katastr však zachycuje obě verze,

  které se zde vzájemně propojují. Ve Vohančicích můžeme

  v druhé půli 18. století rovněž zachytit určitý soubor jmen při-

  lehlých pozemků. Oproti staršímu stavu v tereziánském ka-

  tastru, kdy je u každé selské usedlosti vyčíslen přehled názvů

  pozemků, byla v druhé půli 18. století zavedena odlišná

  struktura. Katastrální území obce bylo rozděleno na základní

  trati, jejich počet se odvíjel od rozsahu a členění katastru a rov-

  něž také od parcelace selské půdy. Vohančice tehdy dispono-

  valy pouze čtyřmi základními tratěmi, a to včetně zástavby

  obce, která téměř vždy představovala jednu z tratí, a souboru

  lesních enkláv, vyjmenovaných v závěru katastrálního

  elaborátu. Základní názvy jsou doplněny ještě jejich vymeze-

• Strana 80

  78

  ním podle hlavních přírodních či geografických prvků. V naší

  vsi uvádí josefínský katastr tuto strukturu:

  • vnitřní trať (zástavba vesnice)

  • Za stodolama (polní trať, hraničící na jedné straně se

  zástavbou obce, na druhé s panskými lesy Kapounky

  a Kozí doly, na třetí straně s pejškovskými hranicemi

  a nakonec s tratí Pod Dubovou)

  • Pod Dubovou (polní trať promíšená s lesem, hraničící

  na jedné straně s tratí Za stodolama, na druhé s tišnov-

  skými pozemky, na třetí a čtvrté straně s tratí Závist)

  • Závist (polní trať, hraničící na jedné straně s vrchnos-

  tenským lesem Lícha, na druhé s polnostmi vsi Žernův-

  ky řečenými Pod Habřím, na třetí straně s panským po-

  lem Za zahradou a na čtvrté straně s panským polem

  Za Křížem, jdoucím až k Závisti)

  Toto rozdělení však nebylo konečné. Uvedené hlavní

  tratě byly rozděleny na nově zavedené parcely, k nimž byly

  připojeny již zastaralé traťové názvy podle původního detail-

  ního členění. Mezi oběma však stály ještě střední skupiny, po-

  jmenované podle nejčastějších jmen obsažených pozemků.

  Rozdělení tratí na území vsi Vohančic bylo v roce 1787

  následující:

• Strana 81

  79

  • Za stodolama

  Za stodolama (Za stodolama, Na Kopanině,

  Na Kapounce)

  V Kozích dolích (Kozí doly, Pod Kříčky. Žlíbek,

  Na zahradě)

  Na Záhonech (Na příhoně, Urbanovský rybník,

  Malovská louka)

  Pod rybníkem (Pod Habřím, Na Dolní straně)

  • Pod Dubovou

  Na Horní straně (U Pumpy, Mitanská louka)

  Nad Pumpou pod Dubovou (Dubová)

  Nad Dubovou (Padělek, Za Křížem, K Závisti, Nad

  Závistí, Lícha)

  • Závist

  Závist (Na zahradě, Nad cestou, Pod cestou, Nad

  Závistí)

  U Závisti (U Loučí, Na Klínku, Za zahradou)

• Strana 82

  80

  Na Záhonech

  U Žernůvky

  Nad zámkem (Za zahradou, Nad Žernůvkou, Nad

  zámkem, Kapounky, Kozí doly, U obrázku)

  Některé hlavní tratě byly tehdy podle nastíněného

  přehledu značně celistvé, zatímco jiné byly rozčleněny na ce-

  lou řadu drobnějších částí. Vohančický katastr byl dělen v zá-

  kladním rozvržení na poměrně malé množství základních tra-

  tí, z toho důvodu bylo jeho další členění zcela pochopitelné.

  Zatímco josefínský katastr již řadí veškeré tehdejší po-

  zemky podle nového parcelního systému, kde se traťová jména

  vyskytují pouze jako pojítko s předchozí evidencí poddanské

  půdy, starší způsob přiřazoval k jednotlivým selským usedlos-

  tem traťová jména podle konkrétního rozsahu a významu pří-

  slušných gruntů. Díky tomuto řešení tak přehledně nacházíme

  informace o souboru polních, lučních i lesních tratí a jejich

  vazbě na domy vsi Vohančic. Veškeré grunty a chalupy ve vsi

  uváděly stejné traťové názvy svých pozemků včetně shodné

  výměry, dokládající dřívější rozparcelování katastru stejno-

  měrně mezi jednotlivé usedlosti. V následném přehledu si při-

  blížíme výčet traťových názvů podle starších soupisů z let 1749

  a 1754.

• Strana 83

  81

  Na katastru Vohančic jsou v uvedených letech

  doloženy tyto polní, lesní a luční tratě: Na Rovinách, U dubu,

  Nad Žernůvkou, Nad mezou, Nad zámkem, Nad Závistí, Před-

  ní Padělek, Zadní Padělek, Pod rybníčkem, V Kopance, Příhon,

  U Starý studny, Za Žlíbkem, Za potokem. Ve srovnání s jinými

  vesnicemi v okolí je tento soupis značně chudý. Otázkou však

  je, zda dostupné písemnosti z půlky 18. století zachycují v pří-

  padě Vohančic všechny tehdejší názvy polních, lučních a les-

  ních tratí, nebo zda jde pouze o skromný výčet, pouze úzce

  spjatý s potřebami sestavovatelů soudobých katastrálních ope-

  rátů. Při srovnání s jinými příklady se můžeme přiklonit spíše

  k druhé variantě.

  I z toho mála je patrné, jde o názvy značně různorodé,

  a to především svým původem, pokud jej můžeme vůbec inter-

  pretovat. Některé z názvů lze lehce vysvětlit, jsou odvozeny od

  přírodních útvarů, charakteristického typu porostu, případně

  sousedních vesnic, k nimž se tyto trati přibližovaly.

  Bylo by zajímavé srovnat, kolik z těchto původních

  názvů se dochovalo v povědomí do současnosti, případně jestli

  byly vývojem v dalších stoletích nějak pozměněny.

  51

  51

  MZA Brno, D 2 – rektifikační akta, inv. č. 155; D 4 – tereziánský

  katastr, inv. č. 155; D 6 – josefínský katastr, inv. č. 970.

• Strana 84

  82

  Do počátku 19. století prošla naše ves dalším vývojem.

  Rozsah Vohančic z první poloviny 19. století máme doložen

  k letům 1820 a 1826. Její tehdejší podobu k prvnímu datu na-

  značuje následující přehled.

  52

  • čp. 1 – Ondřej Pavlíček, selský grunt – 1 světnice,

  1 komora – přízemní

  • čp. 2 – Franc Kratochvíla, selský grunt – 1 světnice,

  1 komora – přízemní

  • čp. 3 – Franc Vitula, selský grunt – 1 světnice –

  přízemní

  • čp. 4 – Karel Baláč, domek – 2 světnice – přízemní

  • čp. 5 – Jan Klusák, selský grunt – 2 světnice, 1 komora

  – přízemní

  • čp. 6 – Franc Koudelka, selský grunt – 1 světnice,

  1 komora – přízemní

  • čp. 7 – panství Kuřim, zámecká budova – 11 pokojů,

  4 komory – patrový

  52

  MZA Brno, D 7 – matriky pozemkového výnosu, sign. 215/B.

• Strana 85

  83

  • čp. 8 – Jakub Babor, selský grunt – 1 světnice,

  1 komora – přízemní

  • čp. 9 – Michael Laufer, selský grunt – 1 světnice,

  1 komora – přízemní

  • čp. 10 – obecní pastouška – 1 světnice – přízemní

  • čp. 11 – Franc Jaša, selský grunt – 2 světnice, 1 komora

  – přízemní

  • čp. 12 – Josef Pilla, domek – 1 světnice – přízemní

  • čp. 13 – Franc Mičánek, domek – 1 světnice – přízemní

  • čp. 14 – Josef Klein, hostinec – 2 světnice – přízemní

  • čp. 15 – Josef Koudelka, domek – 1 světnice, 1 komora

  – přízemní

  • čp. 16 – Ondřej Petr, domek – 2 světnice, 1 komora –

  přízemní

  • čp. 17 – Jan Pánovský, domek – 1 světnice – přízemní

  • čp. 18 – Šimon Žaloudek, domek – 1 světnice, 1 komora

  – přízemní

  • čp. 19 – Anton Čermák, domek – 1 světnice, 1 komora

  – přízemní

• Strana 86

  84

  Do roku 1826 nedoznaly Vohančice žádné změny, sho-

  duje se i velká většina jmen zdejších osadníků. Proto si podobu

  obce k tomuto datu neuvádíme.

  53

  Na přelomu 18. a 19. století dochází podle uvedeného

  přehledu ve Vohančicích oproti předchozímu stavu k určitým

  změnám. Ty jsou spojeny s dalším růstem vesnice. Od konce

  osmdesátých let 18. století do roku 1820 se zástavba Vohančic

  rozšířila o několik drobných domků, doplněných dvojicí pod-

  sedků, vzniklých zřejmě rozdělením starších gruntů. Celkově

  narostla podoba Vohančic o šest nových usedlostí (čp. 14 až 19).

  Mezi nimi zastává specifické místo hostinec čp. 14. Ten však

  nepředstavuje novostavbu v pravém významu tohoto slova.

  Jde o objekt někdejšího panského pivovaru, po ukončení

  zdejšího pivovarnictví změněný na vrchnostenský hostinec

  a později převedený do soukromého vlastnictví. Mezi starší

  evidencí podle popisných čísel se neobjevuje zejména proto, že

  dokud zůstával ve vlastnictví majitele statku, byl veden pod

  souhrnným popisným číslem spolu s dalšími panskými bu-

  dovami včetně zámku. Ostatní nové domky a podsedky byly

  vystavěny v jižní části vesnice pod cestou, vedoucí z Březiny

  k Deblínu, na svahu klesajícímu k Heroltickému potoku.

  53

  MZA Brno, D 10 – stabilní katastr, inv. č. 2946.

• Strana 87

  85

  Součástí stabilního katastru byla také poměrně přes-

  ná katastrální mapa, vůbec jako první vycházející z přesného

  terénního vyměřování. V některých případech tyto mapy

  slouží jako základní podklad i dnes. Kromě půdorysu obce,

  domovních a pozemkových parcel a půdorysu zástavby za-

  znamenává tato mapa, vyhotovená v několika různorodých

  variantách, rovněž charakter jednotlivých domů a stavebních

  objektů. Přestože některé nečetné obce se mohou pochlubit

  i staršími kartografickými materiály, není jich příliš mnoho.

  V regionu širšího Tišnovska občas narazíme i na některé starší

  mapy, například pro obce Deblín či Kuřim, jejich věrohodnost

  je však často sporná. Teprve mapy z dvacátých a třicátých let

  19. století (zatímco na kuřimském nebo tišnovském panství

  byly stabilní katastr a s nim i příslušné mapy vyhotoveny v ro-

  ce 1826, obce kolem Velké Bíteše, náležející k náměšťskému

  panství a spolu s ním také ke znojemskému okresu, vznikly

  již o rok dříve. S nimi pak těsně sousedící vesnice panství

  Osová jsou v rámci stabilního katastru zpracovány teprve

  roku 1835) vykazují potřebnou topografickou přesnost.

  Zmíněné katastrální mapy využívaly barevného vy-

  kreslení budov k charakteristice jejich stavební povahy. Červe-

  ně zbarvené stavby byly pokládány za zděné, či alespoň odolné

  požáru, žluté objekty byly dřevěné, nebo kryté šindelem či slá-

  mou. V některých případech se toto rozlišení vztahovala i na

  rozdělení staveb podle jejich účelu, obytné budovy byly zobra-

  zovány červeně, protože v některých regionech byly zděné,

• Strana 88

  86

  případně vybavené výraznějším protipožárním opatřením,

  žlutě zbarvené budovy sloužily pak většinou hospodářským

  účelům. Toto rozlišení bylo ve Vohančicích uplatněno v plné

  míře.

  Podle vykreslení naší vesnice ve dvacátých letech

  19. století je zřejmé, že většina zdejších usedlostí, a to jak obyt-

  ných budov, tak i jejich hospodářského příslušenství, byla teh-

  dy zbudována převážně z tradičního, tedy spalného materiálu

  – dřeva či nepálených cihel. Případně byla opatřena spalnou

  krytinou – šindelem či slámou. Tento způsob se uplatňoval

  převážně u usedlostí staršího původu, doložených již v před-

  chozích stoletích, zatímco novější domky, založené v dolní čás-

  ti vesnice nad Heroltickým potokem, byla již zděná, případně

  konstruovaná z odolnějšího staviva. Alespoň částečně zděná či

  jinak zabezpečené proti případným požárům byla pouze

  trojice gruntů v horní části vsi proti zámku (čp. 4, 5 a 6).

  Téměř v celém rozsahu, s výjimkou jediné kůlny, byly zděné

  i stavby zámeckého areálu, a to včetně někdejší panské hospo-

  dy čp. 14. Uplatnění nespalného materiálu u mladších budov

  reaguje zřejmě na tzv. ohňový patent Marie Terezie z roku

  1751. V průběhu 19. století na ně navázaly i dosud dřevěné bu-

  dovy, které byly postupně modernizovány, případně v nespal-

  né podobě obnovovány po některém z četných požárů. Ty ne-

• Strana 89

  87

  máme v případě Vohančic věrohodně doloženy. Výjimkou je

  pouze požár panského dvora roku 1850.

  54

  V roce 1843 jsou Vohančice popsány jako vesnice

  s panskými i poddanskými pozemky. Poddanská zástavba vsi

  tehdy sestávala z 8 čtvrtlánových gruntů o rozsahu polí kolem

  9 jiter, panského dvora se 130 jitry půdy a hostince v Závisti

  s třemi jitry polí. Dále se zde nalézal panský zámek, hostinec,

  mlýn v Závisti, obecní domek a 9 činžovních domků. Všechny

  poddanské i vrchnostenské objekty a usedlosti tehdy náležely

  ke kuřimskému panství. Desátky byly odevzdávány tišnovské

  faře.

  Charakter zástavby se v podstatě shodoval se stavem

  z dvacátých let. Dva domy byly tehdy vystavěny z tvrdého

  materiálu, tedy ve zděné podobě, další dva výlučně ze dřeva

  a zbylé z nepálených cihel. Jedna budova byla kryta pálenou

  taškou, jiná šindelem, a ostatní pouze slámou. Z výrobních

  objektů se ve Vohančicích tehdy nacházel pouze mlýn s jed-

  ním mlýnským složením a s náhonem na horní vodu, dále vá-

  penka, produkující ročně 60 měřic vápna. Z jiných profesí jsou

  zmíněni dva hostinští, bednář, zednický mistr a učitel. Samos-

  54

  MZA Brno, D 9 – indikační skicy, kart. 703, sign. 2946; D 11 – mapy

  stabilního katastru, inv. č. 2946. Kolektiv, Vohančice 1255 – 2005.

  Tišnov 2005, s. 30.

• Strana 90

  88

  tatná škola však nebyla v naší vsi do poloviny 19. století do-

  ložena.

  55

  V době, kdy vzniká předchozí odhadní elaborát,

  procházejí české země stejně jako i Vohančice spolu s celým

  kuřimským panstvím, zůstávajícím dosud ve vlastnictví města

  Brna, významnými společensko-správními proměnami. Od

  poloviny 19. století, kdy byl zrušen stávající staletí trvající

  správní systém řečený patrimoniální a ukončena feudální

  etapa našich dějin, přestala být naše vesnice součástí uvedené-

  ho velkostatku. Někdejším vlastníkům zde mohly zůstat pou-

  ze objekty či pozemky, provozované v přímé režii. Tak tomu

  bylo i v našem případě. Mezi hospodářskými podniky kuřim-

  skému statku nadále zůstal zámecký areál s panským dvo-

  rem. Zbylá „poddanská“ část vesnice se tehdy v celém svém

  rozsahu vymanila z vazby na své bývalé vrchnosti.

  V podobě, kterou získaly před rokem 1826, setrvaly

  Vohančice také v dalších letech, jen s nepatrnými změnami.

  Do poloviny padesátých let 19. století zde nově vzniká pouze

  jediný domek čp. 20. Tento stav zůstal do počátku osmdesá-

  tých let nezměněn. Teprve v průběhu tohoto desetiletí narůstá

  rozsah naší vsi o dalších pět domků, do konce 19. století pak

  další ojedinělý domek čp. 26. Pozvolný růst se nezastavil ani

  55

  MZA Brno, D 8 – vceňovací operáty, kart. 1077, fasc. 2946.

• Strana 91

  89

  v prvních desetiletích 20. století, kdy do roku 1910 vzniklo pět

  nových usedlostí v průběhu následujících jedenácti let další

  dvě. Ke konci 19. století žilo ve Vohančicích 198 obyvatel téměř

  výlučně místního původu, pouze 8 osadníků se hlásilo k židov-

  ské národnosti, do roku 1921 jejich počet vzrostl na 210. Setr-

  valý stav zůstal až do počátku třicátých let, později počet vo-

  hančických osadníků klesal. Nejvyššího rozsahu tak dosahuje

  naše vesnice v prvorepublikovém období, poté následuje mír-

  ný úbytek.

  V prvních letech 20. století tvořilo území Vohančic

  334 hektarů půdy. Z toho polnosti představovaly 131 hektarů,

  lesy pak 179 hektarů, pastviny 12, louky 7 a zahrady 5 hektarů.

  Z toho je zřejmé, že katastr Vohančic byla tehdy, stejně jako

  i dnes, značně zalesněn, lesy zde výrazněji převyšovaly rozlo-

  hu polností. V obci bylo chováno v sumárním soupisu 6 koní,

  76 kusů hovězího dobytka a 20 prasat.

  56

  Nedlouho poté, co jsme si přiblížili proměny a podobu

  Vohančic v době před polovinou 19. století, se tedy mění celko-

  vá společensko-politická situace, jak jsme již uvedli. Naše ves-

  nice již nadále netvoří součást kuřimského panství. Po roce

  1848 se spolu s dalšími vesnicemi někdejšího městského vel-

  kostatku stává součástí nově zřízeného brněnského hejtman-

  56

  J. Bartoš a kol., Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-

  1960. Svazek XI. Ostrava 1988, s. 290.

• Strana 92

  90

  ství. To zahrnovalo kromě jiného ve své severní části položené

  Tišnovsko s vlastním soudem. Vohančice se v důsledku těchto

  změn ocitají ve střední části tišnovského soudního okresu, a to

  spolu s dalšími vesnicemi ve svém okolí. Od roku 1896 se

  Tišnov stává rovněž sídlem vlastního hejtmanství. Tišnovský

  soudní okres byl středního rozsahu, zabíral poměrně význa-

  mné a nesourodé území. Sahal od Brumova, Chlébského

  a Nedvědice po Svatoslav a Veverskou Bítýšku na jihu. Na zá-

  padě byl ohraničen vesnicemi kolem Žďárce a Drahonína, na

  východě jej pak vymezovaly Lipůvka, Svinošice a Kuřim. Lze

  říci, že k tišnovskému soudu připadly všechny vsi někdejších

  velkostatků Tišnov, Lomnice a Kuřim, zde s výjimkou Leleko-

  vic a jejich okolí, doplněné o obce s jiných sousedních panství.

  Rozsah tišnovského hejtmanství a soudu prodělal v průběhu

  svého trvání několik drobných změn, projevujících se

  především v okrajových částech jeho území. U tišnovského

  hejtmanství a soudu setrvaly Vohančice až do čtyřicátých let

  20. století, kdy byl dosavadní správní systém zrušen.

  V dalších kapitolách si přiblížíme historii zdejších

  vrchnostenských staveb, úzce spjatých s dějinami Vohančic.

  Jde především o areál bývalého zámku, navazujícího jak

  polohou, tak i zčásti dochovanými konstrukcemi na někdejší

  středověkou a renesanční tvrz, a to včetně přilehlých výrob-

  ních a hospodářských objektů. Připomeneme si také některé

  zaniklé vesnice v okrajových částech Vohančic, z nichž Závist

  dodnes přetrvává jako osamocená skupinka domků v hluboce

• Strana 93

  91

  zaříznutém údolí potoka Závistky. A nezapomeneme ani na

  jeden specifický jev, spojený především se středověkými a raně

  novověkými dějinami regionu – těžbu drahých kovů, lokalizo-

  vanou zčásti rovněž na území Vohančic nebo do jeho těsné

  blízkosti.

• Strana 94

  92

  AREÁL ZÁMKU A DVORA –

  PROMĚNY PANSKÝCH SÍDEL

  V DĚJINÁCH VOHANČIC

  Dnešní Vohančice neoplývají větším množství histo-

  rických památek. Ústřední seznam kulturních památek zde

  dokonce registruje pouze jediný historicky či architektonicky

  pozoruhodný objekt, zastoupený zde areálem bývalého zámku

  s připojenými budovami.

  Zámecký komplex, plynule navazující na někdejší

  tvrz renesančního a středověkého stáří, je výrazným pozůstat-

  kem správního, hospodářského a samozřejmě rovněž sídelní-

  ho centra vohančického statku. Jeho počátky jsou zřejmě svá-

  zány již s nejstaršími dějinami naší vsi a jejich prvních vlast-

  níků. Přesto, jak ostatně stabilní majetkový vývoj vohančic-

  kého statku předurčuje, po celý středověk chybí konkrétní

  zmínky o zdejším šlechtickém sídle. Právě neměnná situace,

  kdy Vohančice trvale zůstávaly již nejméně od poloviny 13. sto-

  letí do sedmdesátých let 16. století ve vlastnictví jediného feu-

  dálního rodu, mezi jehož členy přecházely dědičně a nebylo

  tak třeba stvrzovat změny v držbě deskovními vklady, je dů-

  vodem naprosté absence starších zpráv o vohančické tvrzi.

• Strana 95

  93

  Na vůbec první doklad její existence si tak musíme

  počkat až do roku 1573, kdy je spolu s příslušným zboží pro-

  dávána Janu Pergarovi z Perku. Její součástí byl podle soupisu

  náležitostí pouze poplužní dvůr. Jiný dvůr se nacházel ve vzdá-

  lenější Skaličce, ten byl však již nějakou dobu opuštěný a tedy

  i ekonomicky nevyužívaný. Zázemí vlastního sídla doplňovaly

  pouze zahradní plochy, zčásti využívané jako štěpnice. Později

  se však hospodářské zázemí poněkud rozšiřuje. Jeho charakter

  na konci druhého desetiletí 17. století názorně přibližuje pobě-

  lohorský odhad vohančického statku. Jeho obsah jsme si již

  zčásti přiblížili v některé z předešlých kapitol. Zde tyto infor-

  mace ještě rozšíříme.

  57

  Zmínili jsme, že roku 1622 tvořila vrchnostenskou

  složku vohančického statku v naší vsi „od kamene s pokoji

  a komorami vystavená“ tvrz s hospodářským dvorem, přileh-

  lým pivovarem, trojicí zahrad, užívaných pro pěstování ovoce

  a zeleniny jak pro panskou kuchyni, tak i pro domácí potřebu,

  a třemi rybníky. Mimo naši ves doplňoval ekonomický poten-

  ciál statku druhý dvůr v Herolticích, velký mlýn s trojím slo-

  žením, situovaný na řece Svratce u Březiny. Nepostradatelnou

  součástí struktury panství byla také čtveřice vsí, z nichž jedna

  byla dlouhodobě pustá (Závist). Hlavní ekonomickou složkou,

  situovanou přímo ve Vohančicích, byl hospodářský dvůr, „se

  57

  ZDB XXX, s. 54 č. 26.

• Strana 96

  94

  stodolami a chlívy vystavený“. Na jeho polích se osévalo 4 mty

  5 měřic ozimého obilí, 3 mty 24 měřic jarního obilí různého

  druhu. Výnos veškerého sklizeného obilí byl ceněn na 483 zla-

  tých 15 grošů.

  Dvůr však nesloužil pouze k pěstování obilnin, ale

  především k chovu hospodářského zvířectva. Ve vohančickém

  dvoře umožňovaly jeho kapacity na počátku třicetileté války

  chovat 24 dojnic, 16 jalovic a 20 prasat. Aktuální stav k roku

  1622 však byl poněkud odlišný. Ve dvoře se v době provádění

  odhadu nacházelo pouze 14 dojnic, 7 jalovic a 26 vepřů. Roční

  zisk z tohoto dvora byl vyčíslen na 92 zlatých 15 grošů.

  58

  Třicetiletá válka značně postihla nejen vlastní vesnice,

  ale nevyhnula se ani vrchnostenskému podnikání. Dopad na

  tuto složku statku však, na rozdíl od poddanské části

  Vohančic, neznáme. Písemnosti, vyhotovené po skončení vá-

  lečných let, charakter dominikální zástavby naší vsi nezachy-

  cují. První konkrétnější přehled máme až z roku 1671, kdy byl

  v rámci připravované komínové daně, vyčíslené z počtu komí-

  nů obytných a provozních budov, vypracován soupis panských

  objektů. Ten se pro všechna panství i drobnější statky na Mo-

  ravě nezachoval. V případě Vohančic máme takový seznam si-

  58

  SÚA Praha, České oddělení dvorské komory IV, sign. M 161, kart. 157.

  MZA Brno, G 371 – Jaroslav Novotný – opisy moravských urbářů, inv.

  č. 578.

• Strana 97

  95

  ce k dispozici, příliš nám však k rekonstrukci podoby nejbliž-

  šího okolí vohančické tvrze napomáhá.

  Soupis komínů vohančického statku, vyhotovený

  9. května uvedeného roku v městě Brně tehdejším majitelem

  Vohančic Pavlem Albrechtem von Teyburg, totiž jako hlavní

  sídlo vlastníka jmenuje dům v Brně s 5 komíny, kde také zmí-

  něný soupis vzniká. teprve poté je zachycena vohančická tvrz

  („Rittersitz“) spolu se všemi panskými budovami nejen v této

  vsi, ale zřejmě i jinde, protože například dvůr v sousedních

  Herolticích není v přehledu vůbec zmíněn. Veškeré venkovské

  panské objekty disponovaly souhrnně 13 komíny. Nakonec je

  uveden ještě dům v městě Znojmě o jednom komínu, který

  tehdy Teyburg vlastnil. K nástinu podoby zámeckého areálu

  ve Vohančicích, jehož hlavní obytná část byla dosud řazena

  mezi tvrze, tak soupis výrazněji nepřispívá.

  59

  Tvrz s dvorem a pivovarem tvořily hlavní panskou

  složku Vohančic i v dalších letech, kdy byl zdejší statek prodá-

  vány Slavíkovci ze Slavíkova. Tehdy jej doplňoval ještě další

  dvůr s ovčínem v Herolticích, mlýn s pilou u Březiny, druhý

  mlýn ve Skaličce a dvůr s hostincem v Milonicích. Podobě

  vlastního sídla se však prodejní smlouvy nevěnují. O to více

  informací v tomto směru máme díky dochovanému pozůsta-

  59

  MZA Brno, D 2 – rektifikační akta, inv. č. 155.

• Strana 98

  96

  lostnímu inventáři, vyhotovenému po smrti vdovy po Slaví-

  kovci Františky Alžběty svobodná paní z Ostešova, nově prov-

  dané Dubské. Tento inventář zaznamenává hospodářský po-

  tenciál statku jen hrubých rysech, vynechává tak přehled eko-

  nomických výnosů, jak bývalo v takových případech obvyklé,

  naproti tomu však podrobně vyčísluje mobiliář vlastního

  sídla.

  60

  Nebudeme zde vypisovat obsáhlý mobiliář vohančic-

  kého zámku, či spíše tvrze, jak je ostatně v záhlaví inventáře

  výslovně zmíněno. Zaznamenáme pouze místnosti, kterých se

  odhad konkrétně týkal, a jejichž přítomnost tak máme na vo-

  hančickém sídle výslovně doloženu. V úvodu je zachycena

  jídelna, pak sousední komora, poté další komora, na kterou

  navazoval pokoj zemřelé Františky Alžběty. Následoval další

  pokoj, kterým byl popis sídla ukončen.

  Je zřejmé, že zmíněný výčet místností nezachycoval

  všechny tehdejší prostory sídla. Vzhledem k charakteru pra-

  mene se zaměřoval pouze na ty části tvrze, spjaté s pobytem

  zemřelé a tedy na takové prostory, kde se mohla nalézat její

  pozůstalost. Lze oprávněně předpokládat, že tvrz byla tehdy

  poněkud větší, jak ostatně dokládají dochované plány stavby

  z následujícího století.

  60

  MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 273, fol. 144.

• Strana 99

  97

  Hospodářskou složku vohančického statku zachytil

  inventář pouze v podobě výčtu dobytka, chovaného v jednotli-

  vých dvorech a v množství obilí, uloženého na zdejší sýpce

  a slámy ve stodole. Ve vohančickém dvoře bylo tehdy chováno

  21 dojných krav, dalších 11 se nacházelo v Milonicích. Ve vo-

  hančickém dvoře se současně vyskytovaly 3 tříletá telata,

  3 roční telata, 2 nově narozená telata a 2 čtyřletí býci. Dalších

  17 telat bylo dáno k odchovu poddaným. V milonickém dvoře

  jsou zmíněni 3 tažní voli, další tažný vůl se nacházel ve dvoře

  v Herolticích. Ve Vohančicích a v Milonicích bylo chováno

  42 kusů prasat. V heroltickém ovčíně se nalézalo 406 ovcí růz-

  ného stáří.

  61

  O několik let později kupuje brněnský magistrát

  vohančický statek v již plně obnovené podobě. Jak jsme již

  uvedli, vrchnostenskou složku panství tehdy tvořil zámeček

  („Schlössel“) s pivovarem a palírnou ve Vohančicích, mlýn na

  Svratce u Březiny s pilou, dvůr s kovárnou a ovčínem v Herol-

  ticích, mlýn ve Skaličce a dvůr s rybníčkem, kovárnou a hos-

  podou v Milonicích, situovaných tehdy na zemské silnici z Br-

  na k Letovicím a dále Moravské Třebové. Převodem do vlast-

  nictví města Brna však zaniká staletý účel vohančické tvrze,

  61

  MZA Brno, C 2 – tribunál-pozůstalosti, kart. 27, sign. D 14.

• Strana 100

  98

  značné změny doznává také přilehlé hospodářské zázemí, a to

  nejen v naší vsi.

  62

  Není jasné, jak v prvních letech po přikoupení Vohan-

  čic přistupovala správa kuřimského městského panství k nově

  nabyté ekonomické složce vohančického statku. Konkrétnější

  zmínky, převážně však v rámci celého panství, máme

  dostupné teprve k dvacátým letům 18. století, zejména v sou-

  vislosti s barokizací stávajících objektů. V roce 1726 dochází

  k výstavbě nové zájezdní hospody v Milonicích u Černé Hory,

  o rok později byl nově vystavěn dvůr ve Svinošicích. Zřejmě

  v návaznosti na to je zrušen milonický dvůr a rozdělen mezi

  trojici poddaných. Na počátku čtyřicátých let byl o patro

  zvýšen zájezdní hostinec s poštovní stanicí v Lipůvce. Tyto

  stavby byly nejspíše v plném rozsahu dílem významného

  brněnského stavitele Mořice Grimma, jehož aktivity byly v mi-

  nulosti známy pouze ve vztahu k projektům barokizace koste-

  lů v Kuřimi a Deblíně. Grimmova účast je výslovně doložena

  při výstavbě hostince v Milonicích, je tak pravděpodobné, že se

  podílel také na jiných stavbách městského statku v okolí Ku-

  řimi, již zmíněné stavbě nového dvora ve Svinošicích a pře-

  stavbě lipůveckého hostince. Spolu s tím je víc než zřejmé, že

  62

  MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 275, fol. 296.

• Strana 101

  99

  nechyběl ani při projektování úprav vrchnostenského dvora

  a zámku ve Vohančicích.

  63

  Dataci proběhlých úprav, které si zanedlouho ve

  stručnosti popíšeme, přesněji neznáme. Je však více než prav-

  děpodobné, že byly součástí hlavní vlny adaptací, které si vy-

  nutil nejen zastaralý stav objektů, ale zejména dílčí proměna

  jejich využití. Struktura rozlehlého kuřimského panství se zře-

  telně odlišovala od zázemí drobného vladyckého statečku, ja-

  kým vohančické zboží v předešlých staletích bylo.

  Téměř pravidelnou součástí každoročních účetních

  výkazů vrchnostenské samosprávy kuřimského panství se

  stávají podrobné inventáře všech dominikálních budov. Infor-

  mace z těchto inventářů neslouží pouze k přiblížení stavební

  podoby předmětných objektů, ale jsou také jedinečným

  přehledem jejich podrobného výčtu včetně tehdy intenzívně

  probíhajících stavebních proměn.

  Jak jsem uvedli již dříve, nejstarší dochovaný inventář

  kuřimského velkostatku pochází z roku 1723. Podle jeho obsa-

  hu byla tehdy součástí vohančického dvora i budova zámku.

  Areál dvora uzavírala dvojitá brána. Takzvané panské obydlí

  v zámku, sloužící však především úředníkům kuřimského vel-

  kostatku, obsahovalo předsíň, jídelnu, přilehlý pokoj a zadní

  63

  AMB, H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 1879, 1880, 1890, 1899.

• Strana 102

  100

  předsíň se záchodem. Purkrabský byt se stával z velkého po-

  koje, dvou vedlejších komor, kanceláře a malého pokoje.

  U dolní předsíně se nacházela kuchyně, byt drába. Se zámkem

  sousedila také větší sýpka s komorou. Dále je zde zmíněn če-

  ledník, jiná komora, hospodářský kvelb, kuchyně pro čeleď

  a mléčný sklep. Vedle něj se nacházelo vězení řečené Slezačka.

  Ve dvoře je popsána volská stáj, kůlna, obilná stodola s dvěma

  mlaty, konírna s krmnou komorou, jejíž součástí byla malá

  zahrádka. Dále se ve dvoře připomíná kravská stáj, teletník,

  chlívek pro drůbež, purkrabská stáj a vepřín. Inventář pokra-

  čuje popisem panského pivovaru. Ten sestával z předsíně,

  sládkovy světnice, k níž patřila také kuchyně. Následuje vlast-

  ní varna se spilkou a pivním sklepem. Jím je výčet všech vrch-

  nostenských náležitostí ve Vohančicích k roku 1723 ukon-

  čen.

  64

  V průběhu dvacátých let se stav dvora a zámku ve Vo-

  hančicích nezměnil. Oproti starším inventářům se v roce 1726

  nově připomíná zámecká kaple. Ta však nevzniká teprve

  v těchto letech, pochází zcela spolehlivě z doby samostatného

  rytířského statku, jak udává i její mobiliář, hovořící mimo jiné

  o starém oltáři s obrazem Svatého Kříže, vsazeném v pozlace-

  ném rámu. Je zřejmé, že právě tomuto symbolu byla kaple pů-

  64

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 1049.

• Strana 103

  101

  vodně zasvěcena. V polovině století se pak ve Vohančicích při-

  pomíná nově zřízená koroptvárna.

  65

  S výraznějšími změnami se v inventáři setkáváme

  teprve v roce 1753. Tehdy je v souvislosti s popisem sýpky

  u zámku doplněn i popis některých provozů, spojených se sla-

  dováním. Je zde jmenována sladovna, valečka, humno a hvozd

  spolu s komorou na mláto. Zmíněná přestavba sýpky pro pivo-

  varské či spíše sladovnické účely je doložena nejen inventáři,

  ale také souborem stavebních plánů, zachycujících nejen bu-

  dovu sladovny, ale i přilehlý zámek spolu s celým hospodář-

  ským dvorem.

  66

  Stavební úpravy zámku ve Vohančicích a jeho nejbliž-

  šího okolí dokumentuje trojice dochovaných plánů. Přestože

  ani jeden z nich není přesněji datován, z jejich pojetí je zřejmé,

  že dva z nich jsou součástí jediného souboru, třetí je pak star-

  šího data. První z dvojice plánů zobrazuje zámek a k němu

  přilehlé hospodářské budovy v půdorysu v obou jeho nadzem-

  ních úrovních – přízemí i patra, doplněné příčným řezem

  zámkem a protilehlou sýpkou - sladovnou. Druhý pak kreslí

  zámecký areál v nadhledu. A to včetně vstupní brány, zobra-

  65

  AMB, H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 1879, 1880, 1885, 1899, 1904.

  66

  AMB, H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 1908.

• Strana 104

  102

  zené i v půdorysu, a blízkého pivovaru. Ten byl totožný s poz-

  dější panskou a poté soukromou hospodou čp. 14 (dnes po roz-

  dělení domy čp. 14 a 21). Na štítovém průčelí sýpky, tehdejší

  sladovny, tedy protilehlém křídle zámku, je na vyobrazení

  v rámu s vykrojenými rohy zachycen letopočet 1762. Stejné

  datum nese na kresbě štít vlastního zámku, tentokrát zapsané

  římskými číslicemi. Zde zřejmě nacházíme datum vzniku

  plánu a stejně tak i dataci blížeji neznámých stavebních úprav.

  V řezu zámeckou budovou jsou sice v růžovém odstínu (ozna-

  čujícím tehdy často nové konstrukce) zakresleny veškeré klen-

  by a stropy budov včetně konstrukce jejich krovů – mansardo-

  vé na zámku a sedlové na sýpce. Více informací však skýtá tře-

  tí plán, vykreslující pouze přízemí vlastního trojkřídlého zá-

  meckého objektu (tedy včetně sýpky).

  Odlišná kresba i styl ukazuje na jiné autorství tohoto

  plánu. Navíc jsou zde barevně odlišeny starší i projektované

  zdivo. V šedém odstínu jsou zachyceny konstrukce původní,

  žlutě pak nové. V jejich případě šlo o dodatečně vkládané

  klenby, a to jak v budově zámku, tak v přízemí sýpky. Ver

  dvou prostorách sýpky byly tehdy uplatněny klenby o čtyřech

  polích, nesených středním pilířem. Plánek připojenými popisy

  specifikuje také účely jednotlivých místnosti. Z toho je zřejmé,

  že přízemí sýpky bylo tehdy upraveno na sladovnu, jak uka-

  zují názvy jako spilka, valečka, humno a hvozd. Sladový hvozd

  – sušárna – byl umístěn mimo sýpku ve středním zámeckém

  křídle vlevo od průjezdu do dvora. K tomuto průjezdu bylo na

• Strana 105

  103

  zámeckém nádvoří nově přiloženo jednoramenné schodiště do

  patra obytných a hospodářských částí v sousedství vlastního

  zámku.

  Na starší původ tohoto plánu ukazují i jisté rozdíly

  v půdorysech zámku na tomto a druhém plánu. Na starší verzi

  nacházíme neurčitý ústupek ve vnějším průčelí severního

  křídla, který na mladším plánu, stejně jako i dnes, chybí. Další

  rozdíl spočívá v podobě a řešení severozápadního nároží zá-

  mecké budovy, tehdy již sloužící k hospodářským účelům. Na

  starším plánu tato část sestává ze dvou prostor – purkrabské

  stáje vedle průjezdu a kočárovny, volně otevřené, tvořené nej-

  spíše dvojicí zděných pilířů s dřevěnou výplní. Mladší plán

  z roku 1762 tuto část zakresluje v úrovni přízemí jako jedno-

  prostorovou, klenutou do dvou středních řad pilířů a užívanou

  jako kravín.

  Také mladší dvojice plánů obsahuje popisy jednotli-

  vých prostor zámku a přilehlých stavení. Na rozdíl od soupisu

  místností v inventářích z první poloviny 18. století zde však již

  chybí zámecká kaple, rozdíly jsou i v počtu prostor. Jde zřejmě

  o stav po stavebních úpravách zámku v prvním desetiletí dru-

  hé poloviny 18. století, tedy v době vzniku obou plánů.

  67

  67

  AMB, H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 2343, 2344.

• Strana 106

  104

  Je tedy zřejmé, že krátce po polovině tohoto století

  dochází k prvním větším a spolehlivě doloženým stavebním

  přeměnám zámeckých budov, spočívajících zejména ve větším

  využití některých částí pro sladovnu. Ta svým produktem

  zřejmě zásobila celé kuřimské panství, tedy i druhý panský

  pivovar v kuřimském podzámčí. I nadále bylo využití bývalého

  zámku a někdejší tvrze převážně účelové, jak lze ostatně

  z jeho poněkud neobvyklého vlastníka předpokládat.

  Mladší písemnosti jsou již jen velice strohé a zámek

  s jeho zázemím zachycují je zlomkovitě. Tak například v jose-

  fínském katastru z roku 1787 je zapsán jako vrchnostenský zá-

  mek s dvorem a ovčínem, zachycený pod popisným číslem 7.

  Pod tímto číslem figuruje i na začátku 19. století, stejně jako

  dnes. Roku 1820 byl označen jako patrová stavba o 11 obytných

  prostorách a 4 komorách. Podobně stručné jsou i jeho připo-

  mínky v pozdějších písemnostech.

  68

  Vohančický zámek či bývalá mladšími úpravami po-

  změněná tvrz představuje trojkřídlý objekt s nestejně půdo-

  rysně i rozměrově řešenými bočními křídly, směrem k návsi

  se poněkud svírajícími. Již celkové nepravidelné řešení ukazu-

  je na větší stáří komplexu a jeho složitý stavební vývoj.

  68

  MZA Brno, D 6 – josefínský katastr, inv. č. 970; D 7 – matriky

  pozemkového výnosu, sign. 215/B.

• Strana 107

  105

  Dnešní zámek, nepočítáme-li přilehlý hospodářský

  dvůr, sestává z trojice křídel. Pravé z nich, hmotově nejvíce vý-

  razné, je považováno za vlastní zámek. Protilehlé křídlo slouží

  jako sýpka, v polovině 18. století částečně pozměněné na sla-

  dovnu. A střední část s průjezdem do dvora zčásti doplňovalo

  sladovnický provoz, zčásti pak představovalo stájovou část.

  Nad ní bylo v polovině 18. století obytné patro, které bylo sou-

  částí zámeckých prostor. Zámek se od přilehlých hospodář-

  ských a výrobních křídel rovněž odlišuje střešní konstrukcí, na

  zámku uplatněné v mansardové podobě. Přízemní úroveň je

  opatřena klenbami, v dnešní podobě převážně barokními,

  i když některé mohou mít ještě pozdně renesanční původ, pat-

  ro je v celém rozsahu plochostropé. Na vnějších fasádách zám-

  ku pod zčásti opadanou barokní omítkou se dochovaly pozůs-

  tatky původní renesanční výzdoby formou sgrafita. To je zde

  uplatněno v různých formách. Většinu plochy pokrývá komole

  jehlancová bosáž, jejíž vnitřní plochy jsou ještě šikmo děleny.

  Toto řešení je pokládáno za vysoce kvalitní a výtvarně jeden

  z nejdokonalejších projevů renesančního sgrafita na našem

  území, ostatně v širším region u Tišnovska a zřejmě i celého

  Brněnska nemá srovnatelné obdoby. Uvedený motiv však není

  ve Vohančicích jediný. Zmíněná forma je při nárožích

  doplňována jednoduchým kvádrováním, v místech kolize

  s pravidelným rastrem bosáže vyplněným drobnějšími tvary,

  například řadami trojúhelníků. Sgrafitová výzdoba je podle

  stop v opadané omítce nanesena na jedné z jejích mladších

  vrstev, pod ní se nachází starší hlazené úrovně zřejmě z pře-

• Strana 108

  106

  dešlých renesančních etap. Na dalších dvou křídlech nejsou

  stopy sgrafita patrné, nejspíše v důsledku výraznějších mlad-

  ších přestaveb (střední křídlo), nebo téměř naprosté absence

  jakékoliv historické omítky (sýpkové křídlo).

  69

  V sousedství vstupní brány z návsi se nachází drobná

  hranolová stavba v podobě zvoničky, opatřená jehlancovou

  střechou, zakončenou lucernou. Původní brána byla věžovi-

  tého charakteru, nejspíše v druhé polovině 18., nebo na počát-

  ku 19. století byla její hmota odstraněna a nahrazena jednodu-

  chým vjezdem. Současně dochází ke vzniku zmíněné zvoničky.

  Jak je z historického přehledu a především z majetko-

  vé situace ve Vohančicích od jejích nejstarších počátků až do

  závěru 17. století zřejmé, vesnice tvořila jádro drobného feu-

  dálního statku, po celý středověk majetkově stabilního. Šlech-

  tický přídomek, obsažený v nejstarší písemné zmínce z roku

  1255, dokládá, že tehdejší vlastníci se po naší vsi nejen psali,

  ale s největší pravděpodobností zde i sídlili. Existenci sídelního

  objektu zde tak můžeme předpokládat již ve 13. století,

  přestože první skutečný doklad nacházíme až v souvislosti

  s prodejem zdejšího zboží Pergarům z Perku v roce 1573, kdy

  se hovoří o zdejší tvrzi. Jádro stávajícího zámku však nejeví

  vzhledem k mladším přestavbám starší původ, než renesan-

  69

  F. Kubec, Renesanční sgrafitová bosáž ve středních Čechách. Praha

  1996, s. 44, 122.

• Strana 109

  107

  ční, přesněji řečeno jeho vznik můžeme spojit teprve s druhou

  polovinou 16. století, snad právě s převzetím statku Janem

  Pergarem s Perku. Kde však můžeme hledat jejího před-

  chůdce, tedy tvrz z roku 1573, stejně jako sídlo dřívějších

  vlastníků včetně Macků z Vohančic z roku 1255?

  Lze oprávněně předpokládat, že i dřívější generace ro-

  du erbu račích klepet, píšících se po Vohančicích, disponovaly

  opevněným sídlem. Například vedlejší linie rodu, odvozujících

  svůj přídomek po sousedních Herolticích, držela tvrz již v roce

  1535, kdy ji spolu s celým statkem prodává Janovi z Pernštejn

  a Janovi z Lipé. Tamní tvrz stála v areálu panského dvora,

  v průběhu dalších let, zejména po připojení vsi k Vohančicím,

  však mizí. Do komplexu dvora tak můžeme položit i starší vo-

  hančickou tvrz. Ta mohla stát buď v místech dnešního zámku

  a při pozdně renesančních úpravách byla pouze přestavěna,

  nebo nahrazena novostavbou, nebo v jeho nejbližším soused-

  ství. V tomto směru přitahuje pozornost především budova

  sýpky, v půlce 18. století zčásti přestavěná na sladovnu, situo-

  vaná v protilehlém křídle vůči zámku. Zapojení velké patrové

  sýpky do vlastního zámeckého útvaru je více než neobvyklé.

  Neobvyklost tohoto řešení tkví rovněž v jejím vnitřním dělení

  na čtveřici prostor, jak vyplývá i z historických plánů, a to

  v obou nadzemních podlažích. Pokud by stavba vznikla prvo-

  plánově jako sýpka, byla by situována izolovaně, zejména

  z protipožárních důvodů, a postrádala by vnitřní členění. Pří-

  mé zapojení její budovy do zámecké stavby však vzbuzuje

• Strana 110

  108

  domněnku, zda právě v tomto křídle nemůžeme hledat starší

  sídlo zdejší šlechty, tedy dřívější nejspíše ještě pozdně

  středověkou tvrz. zas současné situace na základě dosavadních

  poznatků se tato domněnka jeví jako velice pravděpodobná.

  Za těchto předpokladů by tak starší vohančická tvrz

  představovala obdélné křídlo o základních rozměrech

  9 a 33 metrů, patrové, umístěné na spodní hraně zámecké

  terasy. V interiéru byla tvrz dělena na čtveřici prostor. Skuteč-

  nost, že toto dělení se uplatňuje pouze v přízemí, v patře se

  nacházela pouze trojice rozměrově obdobných prostor, ukazu-

  je, že dvojice drobnějších místností ve východní části přízemí

  vznikla dodatečným rozdělením původně větší prostory. Na

  základě vnějších rozměrů a zmíněného členění můžeme pro-

  zatím uvažovat o pozdně gotickém původu této stavby, nelze

  však ani vyloučit větší stáří, sahající až do počátků 15. století.

  Nepravidelný půdorys zámeckého areálu, zejména svírající

  tendence zámku a protilehlého křídla se sýpkou – tvrzí uka-

  zuje, že dnešní stav kopíruje původní plochu tvrze. Její areál

  byl tak mírně lichoběžného tvaru o středních rozměrech

  34 a 34 metrů. Průběh severního úseku hradební zdi tvrze

  zřejmě nacházíme ještě na starší verzi archivního plánu zám-

  ku ve střední části západního zámeckého traktu, který byl teh-

  dy přestavěn na stáje a v patře zahrnut do zámecké budovy.

  Vlastní renesanční tvrz a zámek by tak byly z obvodu stře-

  dověké tvrze vysunuty k severu.

• Strana 111

  109

  Za pozornost stojí dnes po pozdně barokních úpra-

  vách poněkud setřelý průjezd, spojující zámecké nádvoří

  s hospodářským dvorem. Po přestavbě purkrabské stáje a ko-

  čárovny na kravín byla tato část rozšířena a podobě vjezdu tak

  značně pozměněna. Její starší řešení tak známe pouze ze star-

  šího plánu, na kterém je však jeho vyústění směrem do dvora

  zakresleno pouze zčásti. I z toho však můžeme uvažovat

  o uplatnění věžové brány, vystupující z obvodu tvrze směrem

  do dvora. Původní přístup k tvrzi by tak nebyl z návsi, jak je

  tomu dnes v případě zámku, ale od západu přes hospodářský

  dvůr.

  Pokud můžeme vznik této tvrze položit do průběhu

  15. století, kde stál její předchůdce, na němž seděl Macek z Vo-

  hančic a jeho syn, stejně jako i další držitelé statku ze 14. sto-

  letí? Je možné, že jejich sídlem byl pouhý lehce ohrazený dvo-

  rec, zabírající shodnou parcelu s dnešním dvorem. Tak tomu

  bylo zřejmě v Železném, které tehdy vlastnil jiný člen rodu

  račích klepet. Jinou, i když nepříliš věrohodně doloženou vari-

  antu však nabízí sousední Heroltice. Na okraji vesnice nad are-

  álem bývalého dvora, ještě před koncem 18. století rozdělené-

  ho, se nalézá výrazný kopec, dnes známý pod pojmenováním

  Horka, kde je již od počátku 20. století hledáno místo někdejší

  tvrze. Přestože umístění nejstaršího sídla heroltických vlady-

  ků to této partie nebylo dosud věrohodně potvrzeno, někteří

  badatelé o něm uvažují jako o do značné míry možném. Tamní

  pahorek sice neobsahuje pozůstatky předpokládaného opev-

• Strana 112

  110

  nění, obvodní terasy však mohou tyto stopy obsahovat. S po-

  dobnou situací se můžeme setkat také ve Vohančicích. Hned

  za areálem zámku a dvora se jeho severozápadního okraje do-

  týká zalesněný výběžek, zabíhající do zdejšího svahu. Porost

  zde kryje nízký pahorek o průměru asi 25 až 30 metrů, lemo-

  vaný na jihu a východě širší sníženou terasou. Svým řešením

  tak připomíná útvar nad heroltickým dvorem, stejně jako i ně-

  které téměř zmizelé pozůstatky raných feudálních sídel z prů-

  běhu 13. století. Zda se právě v tomto útvaru ukrývají zbytky

  prvotního sídla vohančických vladyků, není prozatím jisté, od-

  pověď může poskytnout pouze archeologický výzkum. Neob-

  vyklé řešení tohoto místa spolu s jeho těsnou návazností na

  pozdějším sídelní areál vlastníků zdejšího panství však nutí

  o tomto předpokladu alespoň uvažovat.

  70

  70

  V. Oharek, Tišnovský okres, s. 244. V. Nekuda, J. Unger, Hrádky

  a tvrze na Moravě. Brno 1981, s. 121. M. Plaček, Opevněná středověká

  sídla šlechty – nové a revidované lokality. Přehled výzkumů

  Archeologického ústavu AV v Brně 44, Brno 2003, s. 163. M. Plaček,

  Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Dodatky.

  Praha 2007, s. 25-26.

• Strana 113

  111

  ZANIKLÁ VESNICE

  LUDVÍKOV

  Podoba blízkého regionu kolem Vohančic a vůbec na

  území západně od Tišnova nebyla vždy taková, jak ji známe

  dnes. Zejména v průběhu středověku bychom zde mohli nalézt

  množství vsí, jejichž jména známe z dochovaných písemných

  zdrojů, ale i těch, jejichž pojmenování se do dnešní doby již

  nedochovalo, osamocené dvorce, mlýny a pily, krčmy a další

  výrobní či sídelní areály, po nichž nezůstaly v současnosti žád-

  né stopy. Také podoba vlastních vesnic, které se přes své

  mnohdy složité osudy do dnešní doby dochovaly, nebyla shod-

  ná s dnešní, případně tou, jakou zachycují historické katas-

  trální mapy z doby před moderním rozšiřováním zástavby, ale

  procházela mnohdy pouze drobnými, jindy mnohem razant-

  nějšími proměnami.

  Širší prostor rozhraní dnešního Tišnovska, severního

  Brněnska a Velkobítešska jejichž území se v blízkosti Vohan-

  čic potkávají, patří k oblastem, které se mohou „pochlubit“ ur-

  čitým, i když nepříliš velkým množstvím zaniklých historic-

  kých sídlišť. Tedy alespoň pokud se opíráme o informace, pos-

  kytované dochovanými písemnostmi, které by takové zaniklé

  vsi a osady připomínaly, případně místní tradice. Z těch histo-

  ricky doložených můžeme jmenovat především Chvališov, po-

• Strana 114

  112

  ložený v údolí říčky Libochovky severně od Deblína (dnes sa-

  mota Falcovy), Veselí v sousedství Deblína, Žďárce mezi Deblí-

  nem a Braníškovem, Borky u Kuřimské Nové Vsi, Čeblovice

  mezi Lažánkami a Herolticemi, ze vzdálenějších pak Starý Ja-

  vůrek u dnešního Javůrku, Hlinka u Hvozdce, Kocanov

  u Chudčic, Tisová u Šerkovic a jiné. K zaniklým vsím jsou něk-

  dy počítány i Čížky mezi Vohančicemi a Deblínem, které měly

  být obnoveny v podobě samoty. Tato ves je ve skutečnosti sou-

  částí souboru velice drobných vísek západního Tišnovska, ve

  starším období často pouze o dvou či třech domech, v ojedině-

  lých případech pouze s jednou usedlostí (například Pánov,

  Blahoňov, Žernůvka či Holasice), ze soupisu dočasně zaniklých

  vsí je tak nutné ji vyloučit. K nim však spolehlivě náleží osada

  Závist, které zde věnujeme jako někdejší součásti Vohančic

  samostatnou kapitolu. Za krátkodobě zaniklé je však pokládá-

  ny sousední Heroltice, které měly zpustnout v průběhu druhé

  poloviny 17. století a následně měly být opět obnoveny. Tak

  alespoň uvádí dosavadní literatura, odvolávající se na prodejní

  smlouvy vohančického statku z devadesátých let 17. století

  a z roku 1700. V nich se však hovoří o Herolticích jako osed-

• Strana 115

  113

  lých s dalšími náležitostmi, udávané opuštění vsi je tak zřejmě

  způsobeno mylnou interpretací.

  71

  Kromě výše uvedených vesnic se však v rozličných

  soupisech v úzkém regionu kolem Vohančic zmiňuje ještě dal-

  ší opuštěná vesnice, trvale mizící z dnešní krajiny. Touto vsí je

  jistý Ludvíkov. S výjimkou Závisti jde o jedinou osadu úzce

  propojenou s územím našich Vohančic, proto jí zde věnujeme

  samostatnou část.

  Vesnička Ludvíkov se připomíná teprve v pozdní fázi

  středověku, a to jako součást deblínského panství. K němu

  patřila tehdy většina vsí v okolí Vohančic, které jejich katastr

  obklopují od severu, západu a jihu. Přestože soupisy přísluš-

  ných vsí známe v průběhu středověku hned z několika dokla-

  dů z let 1299, 1390, 1415 a 1466, s Ludvíkovem se setkáváme

  pouze v posledním dokumentu. Jde o zápis prodeje deblín-

  ského statku Václavem, Albrechtem a Jaroslavem z Boskovic

  městu Brnu. Kromě Ludvíkova se zde ponejprv zmiňují také

  vsi Lažánky a Úsuší. První z nich se k Deblínu dostává teprve

  dodatečně, pozdní přítomnost druhé není jasná. Snad tehdy

  tvořila jednu obec se sousedními Čížkami, podobně jako dnes,

  zaznamenanými ve všech uvedených pramenech. Některé ze

  71

  V. Nekuda, Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu. Brno 1961,

  s. 118, 129, 131, 141, 150, 151. V. Oharek, Tišnovský okres, s. 244.

  L. Hosák, Historický místopis země moravskoslezské, s. 223.

• Strana 116

  114

  vsí zmíněných soupisů dnes již neexistují. Z mapy krajiny

  zmizely Chvališov, Čerblovice, Žďárce, Veselí, stejně jako i náš

  Ludvíkov. Ovšem ten je z nich jedinou vsí, o níž nemáme ze

  staršího středověku žádné doklady.

  72

  Již název vlastní vsi napovídá, že jde o osadu mladšího

  data. Ostatní stejnojmkenné vsi na Moravě vesměs pocházejí

  z pozdějšího období, převážně z 18. století. Vznikly parcelací

  dvorů, rozdělením vrchnostenské půdy, či v souvislosti s prů-

  myslovým podnikáním šlechty. Neznáme jedinou ves tohoto

  jména, jejíž původ by sahal do středověku, a to v obou českých

  zemích. Jedinou výjimkou jsou snad Ludvíkovice v severních

  Čechách na Děčínsku, doložené na počátku 15. století. K dalším

  ojedinělým příkladům snad náleží také vesnice Ludíkov

  východně od Boskovic, jehož existence je zaznamenána teprve

  v prvních letech 16. století a původ vsi do hlubšího středověku

  tak není doložen.

  73

  72

  ZDB VII, s. 199, č. 893, 894; XI, s. 294 č. 101; XVII, s. 114 č. 193. AMB, A

  1/1 - Sbírka listin, mandátů a listů, inv. č. 498. L. Jan, Neznámá listina

  na deblínské panství. Časopis Matice moravské 114, 1995, s. 17-18,

  22-23.

  73

  L. Hosák, R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. Praha

  1970, s. 563-564. A. Profous, J. Svoboda, Místní jména v Čechách. Jejich

  vznik, původní význam a změny. Díl II. Praha 1949, s. 688.

• Strana 117

  115

  Místo, kde Ludvíkov stával, nebylo dlouho známo, a to

  ani přibližně. Ladislav Hosák jej ve svém rozsáhlém místopisu

  Moravy a přidružených slezských enkláv klade pouze do okolí

  Deblína. Podobně se o Ludvíkově vyjadřuje i nejstarší kom-

  plexní soupis zaniklých vsí na Moravě z počátku šedesátých

  let 20. století. První konkrétní poznatky v tomto směru přinesl

  až regionální badatel Rostislav Vermouzek. Ten se otázce za-

  niklých vsí v širším regionu s větším či menším úspěchem

  dlouhodobě věnoval. Některé jeho interpretace lze dnes pova-

  žovat za věrohodné, jiné jsou poněkud sporné. V každém pří-

  padě je jediný, kdo poskytl pro lokalizaci Ludvíkova a nástin

  jeho možného původu a účelu konkrétnější hypotézy. V další

  části této kapitoly tak využijeme právě Vermouzkovy závěry,

  které však bude v budoucnu nutné ještě prověřit.

  74

  Vermouzek si povšiml faktu, že Ludvíkov v průběhu

  16. století mizí z okolí Vohančic zcela beze stopy. Zatímco vět-

  šina dalších tehdy zanikajících vsí byla nahrazena krátkodobě

  fungujícími panskými dvory, spravujícími opuštěné pozemky,

  zřízenými například v místech někdejšího Žďárců u Braníško-

  va či Čeblovic severně od Lažánek, v poloze někdejšího Ludví-

  kova podobný provoz nevzniká. Podobná situace je spojen a ze

  zmizelým Veselím, kladeným do severozápadního okolí Deblí-

  74

  L. Hosák, Historický místopis země moravskoslezské, s. 226. V.

  Nekuda, Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu, s. 133.

• Strana 118

  116

  na. Jak však název této vsi napovídá, osada mohla souviset

  s průběhem staré obchodní komunikace k Tišnovu (název Ve-

  selí či Veselka je typický pro zájezdní hostince, někdy dopro-

  vázené skupinkou drobných domků) a nemusela tak nutně

  disponovat významnějším rozsahem zemědělské půdy. Podob-

  ně tomu mohlo být i v případě Ludvíkova, jehož původ měl

  zřejmě zcela odlišnou souvislost.

  75

  Nejstarším souborným popisem někdejšího

  deblínského statku, k němuž v závěru středověku Ludvíkov

  náležel, je první z urbářů kuřimského panství, vyhotovený

  v roce 1570. Ten zachycuje jak Žďárce, tak Čeblovice, obě v po-

  době tehdy již opuštěných panských dvorů, ovšem o Ludví-

  kově, stejně jako o Veselí se nezmiňuje, jak ostatně pozname-

  nává již badatel Vermouzek. Přesto však uvedený urbář jisté

  stopy k lokalizaci zmizelé vsi poskytuje, podobně jako i mladší

  prameny ze 17. a 18. století, především katastrální operáty.

  Jejich obsahem v souvislosti s určením místa hledané vsi se

  Vermouzek podrobněji zabýval a jeho slovy si tak získané

  poznatky přiblížíme.

  76

  75

  R. Vermouzek, Záhadná ves Ludvíkov u Tišnova, s. 346.

  76

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 151.

• Strana 119

  117

  Vermouzek se své práci píše, že ve zmíněném urbáři

  „jsou zaprány pozemky, které se jmenovaly Na Ludvíkovech.

  Patřily k usedlostem Jíry Maláta a Jana Susnarů, kteří bydleli

  ve vesnici Pejškově, jež náležela k deblínskému panství

  a s ním městu Brnu.

  Uvedení usedlíci platili ze svých gruntů pozemkovou

  činži tišnovskému cisterciáckému klášteru, z pozemků na

  Ludvíkově, které byly zřejmě brněnské, však odváděl jak Sus-

  nar tak Malát plat městu Brnu. Jíra Malátů dával z pole Na

  Ludvíkově o sv. Jiří 5 grošů, Jan Susnarů 3 groše, v druhém

  platebním termínu na sv. Václava nadávali nic.

  Na pomístní jméno Ludvíkov narazíme také v terezi-

  ánském katastru. Je tu k roku 1754 zapsáno, že sedláci Václav

  Vitula, Josef Vitula, Staněk, Martin Veverka, Jakub Králíček

  a Jakub Hemala z Heroltic měli každý 6/8 měřice polí Na Lud-

  víkově. V dalších hospodářských záznamech se už jméno

  Ludvíkov nevyskytuje, zato jsou tam názvy velmi podobné.

  V dominikální fasi deblínského panství je zapsán les Nad Ru-

  díkovem, který se nacházel ve vohančickém polesí a ležel nad

  polní tratí Ludvíkovem. Z tohoto názvu nepochybně také jmé-

  no lesa povstalo.

  V tereziánském katastru deblínského panství se vys-

  kytuje jméno Radlíkov. Označuje pozemky, které náležely

  k vesničce Pejškovu. Jedenáct měřic patřilo ke gruntu pejškov-

  ského sedláka Tomáše Viktorina a sedm měřic k usedlosti Ma-

• Strana 120

  118

  touše Vituly. Dále tu měl tři měřice rolí Matouš Háneš. Tomáš

  Viktorin měl Na Radlíkovejch také louku, ze které sklízel tři

  fůry sena a otavy.

  Pomístní název Radlíkov přešel i do josefínského ka-

  tastru. Čtvrtá pejškovská polní trať se roku 1787 nazývala Vel-

  ký Radlíkov. Hraničila na jedné straně s polnostmi zvanými

  Na Rudíkově, na druhé s katastrálním územím obce Vohančic

  a dále s lesem Purkrábkou. Protože na Ludvíkově, Radlíkově

  nebo Rudlíkově měli pozemky poddaní deblínského panství

  z Pejškova, Vohančic a Heroltic a lidé kláštera Porta coeli

  z Březiny, musíme zmíněné trati hledat někde na průsečíku

  úhlopříček čtyřúhelníku, jehož vrcholy tvoří jmenované obce.“

  Tolik Vermouzek k lokalizaci Ludvíkova na základě dochova-

  ných traťových názvů, připomínajících někdejší ves.

  77

  Autor uvedené citace lokalizoval hledaný Ludvíkov na

  základě nastíněných historických faktů na prameniště drob-

  ného potůčku, dnes již téměř neexistujícího, k někdejší cestě

  mířící z Březiny do Pejškova. A to pouze několik stovek metrů

  od jižního konce Vohančic. V těchto místech skutečně historic-

  ké mapy zaznamenávaly zmíněné traťové názvy. Indicií mu

  kromě toho měly být kumulace stavebního kamene a nálezy

  četné údajně středověké keramiky. Ludvíkov následně inter-

  77

  R. Vermouzek, Záhadná ves Ludvíkov u Tišnova, s. 346-347.

• Strana 121

  119

  pretoval jako sídliště nikoliv zemědělského charakteru, jako

  většina vesnic v okolí, ale jako osadu navázanou na historické

  dolování, především deblínské stříbrné doly, o nichž jsme se

  zmínili v prvních kapitolách a kterým zde v souvislosti s Vo-

  hančicemi věnujeme rovněž samostatnou stať.

  78

  Specifičnost zaniklé osady bez zemědělského zázemí

  by tak mohla být důvodem, proč zde po jejím zániku nevzniká

  vrchnostenský dvůr, jako v případě pustých Čeblovic či Žďár-

  ců. Pokud byl domnělý vztah zmizelého sídliště ke zdejšímu

  hornictví skutečný, měl by Ludvíkov návaznost spíše k důlním

  polohám pod Herolticemi, v údolí a na svazích Pejškovského

  potoka, než k hledaným dolům deblínským, jejichž poloha je

  dosud téměř neznámá. Stejně tak úpadek dolování v průběhu

  16. století mohl mít za následek zmizení s ním spjaté osady,

  tvořící snad zázemí důlních lokalit. Přestože dnes poloha

  Ludvíkova náleží k územnímu katastru Pejškova, nejtěsnější

  vazbu má k našim Vohančicím, z toho důvodu jer mu zde také

  věnována příslušná pozornost.

  78

  R. Vermouzek, Záhadná ves Ludvíkov u Tišnova, s. 347-349.

• Strana 122

  120

  DOLOVÁNÍ STŘÍBRA

  A ŽELEZNÝCH RUD V OKOLÍ

  OBCE

  Středověká a raně novověká minulost zdejšího regio-

  nu bývá úzce spojována s dolováním drahých kovů, především

  stříbrné rudy, v menší míře i železa. Alespoň starší literatura

  a některé nahodilé písemné zmínky tuto skutečnost intenziv-

  ně připomínají. Tyto práce i doklady kladou hlavní jádro těžby

  do okolí Deblína, případně k Herolticím, polohy některých do-

  lů jsou však hledány také na území Vohančic či v jejich těsné

  blízkosti. Proto se tomuto tématu budeme podrobněji věnovat

  v samostatné kapitole.

  Nejstarší doklad o zdejší těžbě je vztahován k roku

  1234. Objevuje na listině, vystavené moravským markrabětem

  Přemyslem, jenž dává Ratiborovi z Deblína práva na trojici

  štol ve stříbrných dolech u Deblína. Věrohodnost této listiny

  bývá často zpochybňována, ovšem existence stříbronosných

  poloh v okolí Deblína, Heroltic či Vohančic je spolehlivě dolo-

  žena geologickými a mineralogickými metodami.

  Je možné, že právě výskyt a snadná těžba stříbrného

  kovu byl jedním z důvodů, proč zde vzniká rozlehlé panství

  rodu, píšícího se po deblínském hradě, a je spojen i se vznikem

• Strana 123

  121

  dvojice statků rodu erbu račích klepet – Vohančic a Heroltic,

  stejně jako sem starobylostí osídlení, zjištěného v místech Deb-

  lína a v podobě drobného opevnění nad Pejškovským potokem.

  V každém případě s výjimkou ojedinělých zmínek z 13. století

  další zprávy po celý středověk chybí.

  Přes absenci spolehlivých dokladů ze starší fáze stře-

  dověku nemůžeme tedy zdejší dolování stříbrných rud zpo-

  chybnit. Jde o činnost, díky četným stříbronosným polohám

  v povodí horního toku řeky Svratky velice četnou. Jmenovat

  můžeme zejména bohaté polohy v okolí Štěpánova nad Svrat-

  kou, jejichž někdejší význam potvrzuje i existence několika vý-

  jimečných dnes již zaniklých hornických sídlišť, přesahujících

  svým charakterem jiná středověká hornická centra, která byla

  prozatím na našem území nalezena. Jiné lokality jsou

  evidovány například poblíž Horních Louček, Nedvědice,

  v menší míře také v údolím Besénku v blízkosti Strhařů a Ra-

  šova, Lačnova u Lysic, na druhou stranu na katastru Jasenice

  na Náměšťsku a jinde. Některé starší tradice hovoří také o těž-

  bě drahých kovů v tišnovské Květnici. Nepřímo pak zdejší těž-

  bu dokládá i její obnovení v závěru středověku a v průběhu

  prvních desetiletí raného novověku, navazující na starší dolo-

  vání, jehož pozůstatky jsou již místy více patrné, zejména

  v souvislosti s těžbou v okolí Heroltic. V následující části si při-

  blížíme některé dochované písemné zmínky, spjaté především

  z tímto pozdním obdobím.

• Strana 124

  122

  Absence písemných zmínek o stříbrném dolování

  z průběhu středověku není nijak neobvyklá. Setkáváme se s ní

  i na jiných lokalitách. Například na Štěpánovsku jsou starší

  zmínky pouze velice ojedinělé, nahodilé a především velice ne-

  určité. Například udělení horního oprávnění brněnským měš-

  ťanům králem Václavem II. v roce 1297 na těžbu v okruhu šes-

  ti mil kolem Brna se nemusí týkat pouze Štěpánovska, ale také

  okolí Deblína a Vohančic, které do této distance rovněž spadají.

  S konkrétními doklady se však setkáváme teprve mnohem

  později.

  79

  Nejstarším dokladem nově otevřených dolů na stříbro

  na širším Deblínsku je záznam, který zpřístupnil veřejnosti

  v roce 1780 Johann Thadeus Anton Peithner v. Lichtenfels ve

  své historii českých a moravských dolů. Zde zmiňuje doku-

  ment, vydaný králem Vladislavem Jagellonským na den sv.

  Jiří roku 1510, kterým svoluje obnovení zdejší těžby brněnský-

  mi měšťany Václavem Perlim, Janem Beroltem Sladovníkem,

  Janem Apatekářem, Matoušem Soběslavem a Maršíkem Jako-

  bem Sitovcem. Jim také uděluje hornické svobody k těmto do-

  79

  CDM V, s. 61 č. 65. J. Doležel, J. Sadílek, Středověký důlní komplex v

  trati Havírna u Štěpánova nad Svratkou, Příspěvek k dějinám těžby

  stříbra v oblasti severozápadní Moravy ve 13. a 14. století. I. Výsledky

  průzkumu v letech 1990-2001, edice písemných pramenů. Mediaevalia

  archaeologica 6. Těžba a zpracování drahých kovů: sídelní

  a technologické aspekty. Praha – Brno – Plzeň 2004, s. 115-116.

• Strana 125

  123

  lům. Těžaře osvobozuje na dvanáct let od všech dávek. Po

  uplynutí této doby mají odvádět dávky z vytěžené rudy podle

  kutnohorského vzoru. V materiálu podle Peithnerova znění se

  výslovně hovoří o starých deblínských domech („alte Debliner

  Bergwerk“).

  80

  Obnovení staré středověké těžby u Deblína a vůbec

  v okolí Vohančic nebylo v širším regionu ojedinělým počinem.

  Tak z roku 1527 známe list krále Ferdinanda I., který posílá

  české komoře dobrozdání k žádosti Wolfa Khuena a Erharta

  Steinegera a dalších těžařů o potvrzení svobody dolování na

  statcích Mikuláše Herulta z Herultic. Ten jim propůjčil právo

  těžit na území půl míle od Tišnova, tedy i na svém zboží v He-

  rolticích. O pouhé dva roky později žádá o možnost otevřít stří-

  brné doly u Heroltic moravský zemský hejtman Jan z Pern-

  štejna, a to jak pro sebe, tak pro nejvyššího maršálka Jana

  z Lipé. Svoboda dolování mu má být poskytnuta na čtrnáct let.

  Zajímavé je, že oba jmenovaní získávají v roce 1535 do svého

  vlastnictví také vlastní heroltický statek, zakoupený tehdy od

  Mikuláše Herulta z Herultic. Tvrz, která byla jeho součástí,

  80

  J. Th. A. Peithners Edlen von Lichtenfels, Versuch über die natürliche

  und politische Geschichte der böhmischen und mährischen

  Bergwerke. Wien 1780, s. 255. M. Krejčíř, Z. Štrejn, K historii dolování

  stříbra u Deblína. Brno v minulosti a dnes IV, 1962, s. 196.

  R. Vermouzek, Dolování u Deblína. Časopis Matice moravské 88, 1969,

  s. 16.

• Strana 126

  124

  v dalších letech nezaniká, ale je využívána i v dalších letech až

  do opětovného odprodeje Heroltic o téměř půlstoletí později

  prostřednictvím Mikuláše Kytlice z Rudolce novému vlastníku

  – majiteli sousedních Vohančic. To vše ukazuje na zisk Herol-

  tic v důsledku rozvíjející se těžby stříbrné rudy na územní

  tamního statku. Z toho důvodu můžeme předpokládat, že prá-

  vě dvacátá a třicátá léta 16. století představovala vrchovou fázi

  zdejšího raně novověkého dolování v blízkosti Vohančic, jehož

  intenzita však v dalších letech opět klesala, až do začátku osm-

  desátých let zcela utichla. Fakt, že zájem o těžbu zdejších rud

  projevili i zástupci tehdy nejvýznamnějších rodů českých

  zemí, názorně ukazuje, že výnosy obnovených dolů byly pře-

  kvapivé a značně bohaté. Pernštejnové již od osmdesátých let

  15. století disponovali právem těžby kdekoliv na území histo-

  rické Moravy, v době obnovení těžby u Deblína a Heroltic již

  několik desetiletí otevírali staré stříbrné doly u zmíněného

  Štěpánova nad Svratkou, které zde byly otevřeny již v první

  polovině 13. století. Spolu s heroltickým ložiskem žádali o pro-

  půjčení práv na další doly na východní Moravě v Hostýnských

  vrších u Bystřice pod Hostýnem a v okolí hradů Křídlo a Ob-

  řany.

  81

  81

  ZDB XXV, s. 241 č. 3; XXX, s. 154 č. 217, s. 155 č. 218. D. Culková-

  Stuchlíková, Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory

  (1507) 1527 – 1625 (1750). Katalog. Praha 1962, s. 31 č. 11, s. 32 č. 14.

• Strana 127

  125

  Počátek 16. století je spojen s novou významnou

  etapou dolování drahých a barevných kovů ve středoevrop-

  ském prostoru. Po výrazném útlumu, který místy přešel k až

  naprostému vyhasnutí těžby, zapříčiněném nejen neklidným

  15. století, ale také vytěžením povrchových partií mělkých

  ložisek, staršími těžebními metodami nedostupných, nastává

  nová fáze. Staré doly, otevírané pokročilejšími technickými

  způsoby, opět poskytují bohaté zdroje stříbrné, zlaté i jiné

  žádané rudy. Zdokonalená těžební technika, nové způsoby

  ražby, složité čerpací a těžní stroje a další prostředky umož-

  ňují razit výrazně hlubší a rozsáhlejší díla, šachty i štoly, pře-

  kopy, větrací komíny a dosáhnout tak k dříve netěžitelným

  partiím s vydatnými zdroji rud. Přestože hornická činnost

  z průběhu první a počátku druhé poloviny 16. století v mno-

  hém připomíná vrcholně středověkou etapu, dřívější slávy

  i přes nové možnosti nedosahuje. Zpočátku nadějná ložiska

  ztrácí brzy na intenzitě, pokročilá technika je dokáže velmi

  záhy vytěžit a již v průběhu druhé poloviny 16. století těžba

  pozvolna utichá a ještě před koncem tohoto století zaniká

  docela.

  Dvojice montánních historiků Miroslav Krejčíř a Zde-

  něk Štrejn, kteří se dolování kolem Deblína intenzivně věno-

  vali, se domnívá, že o obnovení dolů na stříbro v našem regio-

  R. Vermouzek, J. Šilhan, Dolování u Heroltic v 16. století. Vlastivědný

  věstník moravský XXVII, 1975, s. 197-199.

• Strana 128

  126

  nu se na začátku 16. století zasadil brněnský měšťan a konšel

  Mikuláš Divůček, píšící se s přídomkem z Deblína. Odvolávají

  se přitom na dnes již zaniklý votivní obraz, který byl až do

  sedmdesátých let 19. století umístěn v brněnském kostele sv.

  Jakuba. Kromě zmíněného přídomku, uvedeného pouze na

  tomto obrazu, však není znám jiný pramen, který by Mikuláše

  Divůčka s Deblínem spojoval.

  82

  Jak ukazuje žádost Jana z Pernštejna, právo těžby bylo

  vydáváno pouze na určitou dobu a bylo nutné je po uplynutí

  vymezeného období opět obnovit. To se na Deblínsku událo

  roku 1531, kdy propůjčil král Ferdinand I. za věrné služby,

  které mu prokázaly purkmistr a rada města Brna, znovu prá-

  vo těžby v obnovených dolech u Deblína, které se nazývají Da-

  nielsberg, a také na všech dalších dolech, které budou v bu-

  doucnu otevřeny na deblínském panství. Horníkům, působí-

  cím na těchto dolech, dovolil, aby se tam usazovali, stavěli si

  obydlí a osvobodil je od všech zeměpanských povinností.

  O čtvrtstoletí později potvrdil týž vládce městu Brnu jeho stará

  horní práva z roku 1297, a to na všechny doly v okruhu šesti

  mil od Brna.

  82

  M. Krejčíř, Z. Štrejn, K historii dolování stříbra u Deblína, s. 196, pozn.

  6. R. Vermouzek, J. Šilhan, Dolování u Heroltic v 16. století, s. 196. Zde

  oba autoři teorii o působení Mikuláše Divůčka na Deblínsku

  kategoricky vylučují.

• Strana 129

  127

  Další konkrétnější zprávy k deblínskému dolování

  nejsou známy. Teprve před koncem 16. století nacházíme v Mí-

  šeňské horní kronice Petra Albina z roku 1590 poznámku,

  uvádějící, že „Na Moravě u Brna byly prý též před časem měst-

  ské doly. V jakém stavu jsou nyní, není mi známo, ale v paměti

  lidí ještě jest, že prý na nich zbohatli Edererové, kteří tenkrát

  byli havíři a pak byli povýšeni do stavu šlechtického a přišli na

  zlatodůl asi 6 mil od Brna u městečka Boskovic“. Stejně jako

  jinde, tak i v Deblíně, Vohančicích, Herolticích a jejich okolí

  dolování stříbra vyhasíná po polovině 16. století a před jeho

  koncem jej již nic nepřipomíná.

  83

  Albinus se ve své práci odvolává na jakýsi „starý sez-

  nam českých dolů“ od Johana Haselbergera. V práci jmenova-

  ného z roku 1535 se však v tamním přehledu stříbrných loži-

  sek, tehdy těžených, objevuje pouze poznámka o dolech „u Br-

  na na Moravě“ („auch bey prün in Merhern“), konkrétnější

  údaje ani on neposkytuje.

  84

  83

  M. Krejčíř, Z. Štrejn, K historii dolování stříbra u Deblína, s. 196.

  Petrum Albinum, Meyssnische Bergk-Chronica oder Commentarius

  von den Bergkwercken im Lande zu Meyssen... Dreszden 1590, s. 65.

  84

  J. Haselberger von Reichenaw, Der Ursprung gemeynner Berckrecht,

  wie die lange zeit von den alten erhalten worde darauss die

  Künigklichen und Fürstlichen berkgs ordnungen uber alle Bergrecht

  geflossen... Strassburg 1535, fol. L III.

• Strana 130

  128

  Nejistá je také poloha nových dolů, označených v lis-

  tině Ferdinanda I. jako „Danielsberg“. I když toto pojmenování

  bývalo ztotožňováno s určitým místem v nejbližším okolí

  Deblína a hledáno například na kopci Špilberk severovýchod-

  ně od Deblína směrem k Vohančicím, kde byly dokonce hro-

  mady kamení na okrajích polí interpretovány jako pozůstatky

  starých hald. To této polohy klade důl „Danielsberg“ také his-

  torik J. Vojta, jehož rozsáhlá rukopisná práce, věnovaná ději-

  nám městských statků Kuřim a Deblín, byla uložena v depozi-

  tářích Archivu města Brna. V současné době je však nezvěstná,

  jeho údaje tak není možné přesvědčivě zrevidovat.

  85

  Vykytují se však zcela odlišné názory, odmítající zto-

  tožnění „Danielsbergu“ s některou z dolovacích poloh. Autoři

  těchto názorů jsou přesvědčeni, že jde pouze o pojmenování

  důlního těžařstva, společenství kverků, kteří těžbu financova-

  li, rovněž však z ní odebírali příslušný zisk. Rostislav Vermou-

  zek spolu s Jindřichem Šilhanem se přitom odvolávají na oso-

  bu starozákonního proroka Daniela, která se v souvislosti s ra-

  ně novověkou těžbou objevuje v tehdejších horních knihách ja-

  ko komparace s horníkem, poučeném andělem o vhodné polo-

  ze těžby rud. Tato interpretace, od jejíhož zveřejnění sice uply-

  nuly již téměř pět desetiletí, se jeví jako značně věrohodná. Do-

  85

  AMB, H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 1935. K. Stránský, V. Ustohal,

  D. Janová, A. Buchal, L. Stránský, Deblínské rudné doly – stopy po

  těžbě stříbra a zlata. Archeologia technica 17, 2006, s. 94-95.

• Strana 131

  129

  kládá ji například srovnání s jinými názvy těžařstev, odvozo-

  vaných často od religiózních či biblických postav.

  86

  Stále však neznáme polohu stříbrných dolů začátku

  16. století. Písemné prameny, které by její umístění konkrétně-

  ji přiblížily, se nedochovaly, případně jejich existence nejí zná-

  ma, respektive nebyly dosud podrobeny detailnějšímu rozbo-

  ru. jediným zdrojem poznatků jsou tak mapy z průběhu

  17. a 18. století, které zakreslují v okolí Deblína polohu zlatých

  a stříbrných dolů v prostoru severozápadně od městečka. Ma-

  pová značka pro oba drahé kovy není dokladem těžby zlata na

  Deblínsku v průběhu 17. století, ale představuje společné ozna-

  čení dobývání obou těchto kovů bez konkrétního rozlišení.

  Tento zákres spatřujeme především na několika derivátech

  Komenského mapy Moravy z průběhu první poloviny 17. sto-

  letí, i když je více než jisté, že v době vzniku mapy zde již těžba

  stříbra neprobíhala. Povědomí o jejím průběhu a poloze však

  bylo zřejmě dosud živé, rovněž pozůstatky exploatace byly

  v terénu zřetelné.

  Stejnou polohu starých stříbrných dolů na Deblínsku

  udává rukopisná práce M. Vogta z roku 1729, která je klade

  k blízkému Blahoňovu. Naproti tomu východně od Deblína

  umísťuje doly na železnou rudu. Nelze vyloučit, že jejich polo-

  ha může být totožná s někdejší těžbou stříbra pod Pejškovem

  86

  R. Vermouzek, J. Šilhan, Dolování u Heroltic v 16. století, s. 197.

• Strana 132

  130

  a Herolticemi, kde dnes registruje staré dolování železa evi-

  dence České geologické služby. To však nijak nevylučuje před-

  chozí těžbu stříbra, oba kovy se v přírodě velice často vyskyto-

  valy souběžně a na vytěžené polohy drahého kovu často nava-

  zovala těžba limonitových ložisek. Můžeme zde připomenout

  například ložiska v okolí již zmíněného Štěpánova nad

  Svratkou, případně Rozseče nad Kunštátem či Lačnova u Lysic

  a Rašova na Lomnicku. Nejbližší analogií je však nedaleká

  Šmelcovna v údolí Bílého potoka, kde středověké polohy stříb-

  ra v novověku vystřídala železářská hornická činnost.

  87

  Oproti absenci stop po někdejší těžbě u Deblína se po-

  zůstatky heroltické těžby dochovaly přece jen poněkud výraz-

  něji. Zdejší doly jsou situovány ve stěnách hluboce zaříznutého

  údolí Pejškovského potoka a na přilehlých stráních. Zde jsou

  dosud patrny výrazné pozůstatky těžených poloh v podobě po-

  vrchových dobývek, ústí několika štol a zasypaných šachet.

  Protože v lokalitě nebyl zatím proveden žádný mineralogický

  ani historicko-montánní průzkum, není výskyt stříbra jako tě-

  žené suroviny spolehlivě doložen. Zmíněné pozůstatky jsou

  87

  M. Krejčíř, Z. Štrejn, K historii dolování stříbra u Deblína, s. 197.

  E. Burkart, Moravské nerosty a jejich literatura. Praha 1953, s. 188.

  S. Houzer, Vztah některých ložisek železných rud k ložiskům drahých

  kovů na jz. Moravě. In.: Stříbrná Jihlava 1995. Sborník příspěvků ze

  semináře K dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině, Jihlava

  16.9. – 17.9. 1995. Jihlava 1996, s. 22-25.

• Strana 133

  131

  dokonce někdy pokládány za doklady historické těžby železné

  rudy pro nedaleké hutní podniky na Šmelcovně. Takto se o lo-

  kalitě vyjadřuje i evidence starých důlních děl, řízená Českou

  geologickou službou, její údaje se však rovněž neopírají o žád-

  né věrohodné podklady. Do provedení nových průzkumů tak

  nemůžeme přítomnost stříbra ve starším historickém období

  vyloučit, podobně jako na třetí z lokalit, umístěné na obou

  stráních Bílého potoka nad Šmelcovnou. Navíc známe fakta,

  která tuto interpretaci dostatečně podporují. Opírají se předev-

  ším o přivilegium, vydané králem Vladislavem v roce 1512

  a poskytující Vilémovi z Pernštejna a jeho synům Janovi a Voj-

  těchovi oprávnění k otevírání stříbrných dolů. Na stejnou su-

  rovinu odkazuje i mladší výsada Wolfa Khuena a Erharta Stei-

  negera z roku 1527, stejně jako mladší verze pro Pernštejny,

  týkající se konkrétně heroltického statku. Zpracovatelský

  areál těchto dolů se nacházel níže při zaústění Pejškovského

  potoka do Svratky. Jde zřejmě o ony dva „puchverky“, dolože-

  né při prodeji heroltického statku v roce 1584.

  88

  Druhá polovina 16. století definitivně uzavřela veške-

  rou hornickou minulost Deblínska, Herolticka a do značné mí-

  88

  AČ XVII, s. 151 č. 942; ZDB XXX, s. 154 č. 217. D. Culková-Stuchlíková,

  Morava, s. 31 č. 11, s. 32 č. 14. R. Vermouzek, J. Šilhan, Dolování

  u Heroltic v 16. století, s. 203-206. Zde jsou podrobně popsány

  i tehdejší pozůstatky heroltických dolů, štol a hald, dnes již zčásti

  aplanovaných, zasypaných či jinak znepřístupněných.

• Strana 134

  132

  ry i Vohančicka. Z pozdějších dob neznáme žádný doklad, kte-

  rý by zachytil mladší pokusy o obnovení těžby, jako tomu bylo

  například na často zmiňovaném Štěpánovsku. Je zřejmé, že

  těžební práce zdejší ložisko zcela vyčerpaly, nebo se přes slibné

  začátky potvrdila jeho nízká kvalita. V každém případě zde již

  dolování stříbrných rud nepokračovalo. Zda byly heroltické

  a možná i deblínské doly otevřeny v dobách zvýšeného zájmu

  o železnou rudu, nevíme. V druhé polovině 17. století existova-

  ly výkonné železárny v Nedvědici, menší zpracování probíhalo

  také v režii lomnické vrchnosti na Prudké u Doubravníka.

  Vydatné hamry a hutě pracovaly také na Bílém potoku za La-

  žánkami a Maršovem. Využívání starých důlních děl v okolí

  Vohančic však není doloženo.

• Strana 135

  133

  OSADA ZÁVIST

  Až donedávna se v severní části územního katastru

  Vohančic nacházelo několik izolovaných domků drobné osady

  Závist. Tato vesnička, položená na silnici od Tišnova k Deblínu

  a dále k Velké Bíteši, je touto trasou a souběžným potůčkem

  rozdělena na dvě části, připojené přes značnou vzdálenost

  a obtížnou dostupnost v celém rozsahu k Předklášteří. V sou-

  časnosti jsou zde evidována čtyři popisná čísla 43, 44,

  45 a 1240, přičemž poslední číslo leží na levém břehu potoka

  a patřilo dříve k Předklášteří. Naproti tomu zbylé tři domy

  byly od naší vsi v roce 2002 odděleny a připojeny k sousední-

  mu Předklášteří. Protože však již v nejstarších známých pí-

  semných dokladech je doložena jako součást Vohančic,

  respektive zdejšího feudálního statku, věnujeme jí zde samos-

  tatnou kapitolu.

  Vesnička či spíše osada Závist nedisponuje pouze

  svým nepatrným rozsahem, ale také absencí starší historie. Je

  dokonce natolik zapomenutá, že některé starší historické prá-

  ce její existenci vůbec neregistrovaly a těch několik málo zmí-

  nek ze starší doby spojovaly se stejnojmennou vesnicí nedale-

  ko Černé Hory na Blanensku. Příčiny tohoto omylu si upřesní-

  me později. Ves Závist leží na rozhraní několika územních ka-

  tastrů, kromě Předklášteří zasahují do její těsné blízkosti

  katastry vsí Vohančic a Žernůvky. Posledně jmenovaná ves-

• Strana 136

  134

  nička, svojí velikostí rovněž velice omezená, se nachází pou-

  hých 900 metrů západním směrem.

  Jak již bylo řečeno, starší písemnosti o Závisti vůbec

  nevědí. Nacházíme ji ponejprv až v pobělohorské době, kdy

  tvořila součást přilehlého statku se sídlem na tvrzi ve Vohan-

  čicích. Vůbec nejstarší doklad můžeme spatřit snad již v odha-

  du vohančického statku, vyhotoveném v rámci pobělohor-

  ských konfiskací na počátku dvacátých let 17. století. Ověřitel-

  ný doklad pak přináší až záznam o prodeji tohoto panství v ro-

  ce 1636 Alonsovi di Castro a jeho manželce Julianě Veronice

  Kolumbanové z Hochdamu. Tehdy jsou při Vohančicích a tam-

  ní tvrzi zmíněny také vsi Heroltice, Skalička a Závist. Jejich

  bližší charakteristiku však záznam v zemských deskách neu-

  vádí. O tři desítky let později byla Závist již pustá.

  89

  Kdy Závist vznikla, dostupné zdroje neuvádějí. Písem-

  nosti z počátku 17. a z průběhu předešlého století ji nezmiňují,

  a to ani u Vohančic, ani u sousedního dříve samostatného he-

  roltického statku. Při prodeji tvrze Vohančic s dvorem a vsí

  v roce 1573 se jmenuje pouze ves Skalička u Lipůvky, která

  tehdy tvořila oddělenou část vohančického statku. Také v pří-

  padě Heroltic se v tomto období se Závistí nesetkáváme. Roku

  1584 náležela k tamní tvrzi pouze přilehlá vesnice s dalšími

  89

  ZDB XXXVIII, s. 644-645 č. 86, 88. V. Nekuda, Zaniklé osady na

  Moravě v období feudalismu, s. 151.

• Strana 137

  135

  hospodářskými náležitostmi, o Závisti se však v souvislosti

  s Herolticemi nehovoří. Je tak pravděpodobné, že vzniká te-

  prve později, někdy na přelomu 16. a 17. století, při vohančic-

  kém statku.

  90

  Jak sám název napovídá, vznik vesničky byl zcela spo-

  lehlivě spjat s nějakou významnější budovou, tvořící její jádro.

  Touto stavbou je zájezdní hostinec, připomínaný i v dalších

  letech, a to i po zpustnutí přilehlé vsi. Je zajímavé, že vísky se

  jménem Závist jsou téměř vždy spojeny právě se zájezdními

  hospodami raného novověku. Na Moravě registrují historické

  i současné doklady čtveřici těchto sídlišť, vždy spjatých s ko-

  munikacemi různého významu a účelu. Kromě naší Závisti jde

  o stejnojmennou osadu u Netína na Velkomeziříčsku, u Černé

  Hory na Blanensku a v posledním případě o samotu v údolí

  říčky Bobravy u Ořechova na Brněnsku. všechny tyto osady

  vstupují do historie teprve značně pozdě, nejdříve v průběhu

  17. století, či ještě později. Například Závist u Netína se připo-

  míná až v roce 1695, Závist u Černé Hory dokonce až v polovi-

  ně 18. století. Předtím zde stála osamocená zájezdní hospoda

  jménem Brlohy s nevalnou pověstí.

  91

  90

  ZDB XXX, s. 54 č. 26, s. 154 č. 217.

  91

  L. Hosák, R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. Praha

  1980, s. 782-783. R. Vermouzek, Zájezdní hospody. Jižní Morava 13,

• Strana 138

  136

  Oproti výše jmenovaným vzniká naše Závist mnohem

  dříve. Jak jsme již uvedli, její založení můžeme datovat nejspí-

  še do prvních let 17. století. Nešlo o ojedinělý záměr. Stejný

  proces proběhl například na nedalekém mitrovském panství,

  kde za jeho správy Kateřinou Čížovskou z Čížova před rokem

  1618 vznikají dva zájezdní hostince u Milasína, jménem Stráž,

  a nedaleko Strážku. Ta si i nadále až do dnešní doby ponechala

  příznačné jméno Krčma. Již roku 1618 jsou spolu s ní doloženy

  také přilehlé „chalupy“, představující skromné osídlení těch,

  kteří našli obživu v komunikačním provozu a přítomnosti hos-

  tince. Tak zde na vyvýšené pláni nad Mezibořím vzniká drob-

  ná vesnička Krčma, která se svým charakterem a původem

  nápadně podobná naší Závisti a která může sloužit jako ná-

  zorný příklad jejího vzniku.

  92

  Protože vývoj vesničky Krčmy u Strážku je podpořen

  zejména pro období 17. století větším množstvím písemných

  pramenů a z jejích osudů můžeme názorně odvodit život v naší

  Závisti, opřený o místní informační zdroje, na chvíli se ještě

  v okolí Mitrova zdržíme. Tamní přilehlé osídlení při zájezd-

  ním hostinci charakterizuje odhad moravecko-mitrovského

  panství z roku 1663 jako dvě chalupy, jejichž držitelé ode-

  1977, s. 130. L. Vašek, Založení Závisti u Černé Hory. Vlastivědná

  ročenka SOkA Blansko 1995. Blansko 1995, s. 50-51.

  92

  ZDB XXXV, s. 473 č. 24.

• Strana 139

  137

  vzdávali své vrchnosti plat, srovnatelný s jinými usedlostmi

  tohoto druhu. Oba domky jsou počítány k blízkému Meziboří,

  kam ostatně náleží osada Krčma i dnes.

  93

  Stejná osada vzniká také při zájezdní hospodě v Zá-

  visti pod Vohančicemi. Její poloha je vázána na trasu někdejší

  významné obchodní trasy, směřující z Velkobítešska k Tišno-

  vu. Existence této komunikace je doložena teprve v závěru

  středověku, v období po husitských válkách. Tehdy však nená-

  ležela mezi příliš oblíbené. Například z roku 1464 máme po

  této trase doložený přesun členů královského poselstva, vede-

  ného Albrechtem Kostkou z Postupic, vracející se z jednání

  u francouzského krále Ludvíka XI. za Jiřím z Poděbrad, pobý-

  vajícím tehdy v Brně. Panoš Jaroslav, který osudy poselstva

  zaznamenal ve svém deníku, zachycuje krátkou zastávku

  v Tišnově, neboť okolní lesy nebyly příliš bezpečné pro noční

  cestování. Tišnov byl ostatně na zastávky významných osob

  připraven, ve stejném roce se zde zastavil také sám král Jiří

  Poděbradský na své cestě z Brna. Jeho trasa se však údolí po-

  toka Závistky zřejmě vyhnula a pokračovala dále Předklášte-

  řím přes jižní Bystřicko do Čech.

  94

  93

  MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 427, fol. 64.

  94

  R. Urbánek, B. Mathesius, Ve službách Jiříka krále, s. 30. J. Doležel,

  Tišnov ve středověku a na počátku novověku, s. 275.

• Strana 140

  138

  Přestože zmíněná obchodní trasa, směřující k Tišnovu

  od Deblína, zaniká ve svém původním významu již nejspíše

  v prvních desetiletích raného novověku, tedy v průběhu

  16. století, i nadále představoval starý komunikační tah důle-

  žitou spojnici mezi Bítešskem a Tišnovskem a dále městem

  Brnem. V této souvislosti je zmíněn velký les Šíp, rozkládající

  se na západním Brněnsku mezi Ostrovačicemi a Popůvkami

  (dnes na jeho severní části leží areál Masarykova okruhu), pro-

  slulý četnými loupežnými přepady, kterému se cestující a zej-

  ména bohatí obchodníci snažili vyhnout i za cenu značného

  prodloužení trasy. Cesta Tišnovem tak byla v tomto směru pří-

  hodná jako náhradní větev, i když sestup z vyvýšených plání

  v okolí Deblína do svrateckého údolí nebyl zrovna jednoduchý.

  Od Deblína směřovala komunikace přibližně v trase

  dnešní turisticky značené cesty k Vohančicím, odkud scházela

  do údolí potoka Závistky. A právě zde, na úpatí svahu, byla

  umístěna zájezdní hospoda Závist, občerstvující cestující před

  náročnějším výstupem či po obtížném sjezdu z vyvýšených

  svahů, případně zajišťující potřebný servis a opravy poškoze-

  ných vozů. Při hospodě v úzce sevřeném údolí bylo postaveno

  několik dalších domků. Nepříliš výhodná poloha však zabrá-

  nila jejich delšímu trvání, případně se na jejich osudu zapsala

  některá událost z počáteční etapy třicetileté války. Je jisté, že

  krátce po polovině 17. století se zdejší osídlení připomíná jako

  pusté, s výjimkou jediné budovy. Závist však byla opuštěna již

  ve dvacátých letech 17. století, kdy se v odhadu vohančického

• Strana 141

  139

  statku zmiňují čtyři pusté domy. Prodejní smlouva Vohančic

  z roku 1636 však o zpustnutí Závisti nehovoří. Povaha zdejších

  vsí však v tomto dokumentu nebyla blížeji specifikována

  a proto je trvající zpustnutí velice pravděpodobné. K tomuto

  roku se současně váže nejstarší známý písemný doklad exi-

  stence této vesničky, jak jsme již zmínili.

  Lánové rejstříky vohančického panství, vyhotovené

  v roce 1656 a obnovené o dvě desítky let později, zdejší zástav-

  bu již jmenovitě neuvádějí. V závěru katastrálního elaborátu

  však dodávají stručný přípisek: „V pusté vsi Závist se nachází

  panský hostinec (šenkhaus) a čtyři od mnohých let pusté cha-

  lupy, u nichž se nalézá činžovní pole“. Ve své podstatě tak šlo

  o dominikální ves, založenou na panské půdě, která se po své

  redukci pouze na osamocenou zájezdní hospodu v druhé půli

  17. století stává čistě vrchnostenským objektem. Přehled pod-

  danských domů na vohančickém panství z roku 1667 Závist

  vůbec nezmiňuje, a to ani jako opuštěnou. V závěru 17. století

  jsou Vohančice s příslušným zbožím připojeny ke kuřimské-

  mu panství města Brna a zde zůstávají již trvale až do zrušení

  patrimoniálního správního systému v polovině 19. století.

  95

  Zmínili jsme omyl, opakující se v některých publika-

  cích, kdy je naše Závist ztotožňována se stejnojmenným hos-

  tincem a přilehlou vesničkou na okraji černohorských lesů.

  95

  MZA Brno, D 1 – lánové rejstříky, inv. č. 155b.

• Strana 142

  140

  Důvod je způsoben citovaným údajem z lánového rejstříku,

  který následuje hned za zmínkou o drobné selské usedlosti

  v Milonicích u Černé Hory, která tehdy rovněž náležela k vo-

  hančickému panství. Těsná vazba Závisti na Černohorsku

  k Milonicím, jejichž místní část donedávna tvořila, svedla

  předchozí badatele k mylné domněnce, že ona pustá Závist

  z lánového rejstříku je totožná se Závistí u Milonic. Jejich hy-

  potézu podporoval fakt, že v obou vsích se nacházel zájezdní

  hostinec. Jde však pouze o shodu jmen, spjatých právě s pří-

  tomností hospod při frekventovaných cestách, obě osady spolu

  historicky ani jinak nesouvisejí.

  Bohatý fond kuřimského panství, ke kterému bývalý

  deblínský, vohančický a později také křižínkovský statek ná-

  ležel, umožňuje podívat se na podobu zájezdní hospody v Zá-

  visti pod Vohančicemi podrobněji. V roce 1725 vyhotovený

  urbář kuřimského panství zmiňuje hospodu v Závisti v pře-

  hledu obdobných podniků velkostatku, a to v samém závěru

  jejich výčtu. Není také divu. Výnos závistské hospody předsta-

  voval pouhý zlomek příjmů z jiných hostinců na panství. vět-

  šina z nich sice ležela na významné obchodní trase z Brna

  k Černé Hoře a dále k Letovicím. Ovšem i hospoda v blízkém

  Deblíně, přestože značně zaostávala za jinými hostinci, přiná-

  šela vrchnosti mnohem větší zisk. Na srovnání – zájezdní hos-

  pody na trase černohorské silnice vynášely od 40 do 80 zlatých

  ročně. Hostinec v Deblíně odevzdával za stejnou dobu 12 zla-

  tých a hospoda v Závisti pouhý 1 zlatý 10 krejcarů. Je proto

• Strana 143

  141

  s podivem, že se správě kuřimských městských statků vypla-

  tilo nadále tento objekt držet. Z toho je zřejmé, že trasa z Deb-

  lína k Tišnovu se v 18. století ocitla zcela mimo veškerý zájem.

  Ostatně také jiné prameny z tohoto období, například odhad

  křižínkovského statku ze čtyřicátých let 18. století, hovoří

  o zmíněné cestě jako o „někdejší zemské silnici“.

  96

  Podobu hospody v Závisti ve dvacátých letech 18. sto-

  letí přinášejí četné popisy a hospodářské inventáře kuřimské-

  ho statku. Na jejich základě ji můžeme rekonstruovat jako ne-

  velkou budovu, obsahující vstupní předsíň a z ní přístupnou

  sousední světnici, osvětlenou trojicí oken. Pod budovou se na-

  cházel sklep. Přes značně nevýhodnou polohu a s tím spojené

  zanedbatelné výnosy přetrvala hospody v Závisti i následující

  období velkých změn, které na kuřimském panství v průběhu

  dvacátých a třicátých let proběhly. Ještě v padesátých letech

  tohoto století dokládají inventáře stejnou podobu hostince. Ani

  tehdy však tyto prameny nepřipomínají kromě hospody jiný

  objekt. Naproti tomu v josefínském katastru k roku 1787 na-

  cházíme kromě vrchnostenského hostince čp. 1 (Závist měla

  tehdy samostatné číslování domů, zavedené v roce 1771), pro-

  najatého Martinu Doubkovi, ještě další rovněž dominikální

  usedlost čp. 2, kterou tehdy držel v nájmu Josef Koudelka. Jeho

  potomkům patří usedlost dodnes. Povaha této usedlosti není

  96

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 155.

• Strana 144

  142

  doložena. Stavba je totožná s dnešním domem pod silnicí k Vo-

  hančicím, nověji rozděleným na dvě popisná čísla 44 a 45.

  97

  Závist tehdy nepředstavovala samostatnou ves ani

  osadu, podobně jako dnes, ale tvořila pouze jednu z tratí ka-

  tastru Vohančic. Její rozsah stanovoval na jedné straně les zva-

  ný Lícha, na druhé straně pole žernůvěckého katastru jménem

  „Pod habřím“, na třetí pak panské pole „Za zahradou“ a nako-

  nec vrchnostenské pole, zvané „Za křížem až k Závisti“. Z toho

  je zřejmé, že rozsah Závisti, jak jej stanovil josefínský katastr,

  se omezoval pouze na nejbližší okolí hostince a přilehlého

  domu.

  Ani v dalších letech se rozsah Závisti nezměnil. Stejně

  jako v osmdesátých letech zůstával i nadále v počtu dvou used-

  lostí. Ve dvacátých letech 19. století se jako majitel hostince

  zmiňuje Jan Baláček. Usedlost čp. 2 pod ním, v letech 1820

  a 1826 uváděná jako mlýn, náležela v prvním roce Karlu Els-

  nerovi, o šest let později pak Martinu Baronovi. Provoz zmíně-

  ného mlýna je však nejasný. Domy byly tehdy pouze přízemní,

  hostinec disponoval dvojicí světnic a komorou, mlýn pak pou-

  ze jedinou světnicí s komorou. Na příslušné katastrální mapě,

  na níž jsou obě budovy – hostinec i mlýn – zakresleny ve zděné

  97

  AMB, A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 1049;

  Velkostatek Kuřim, inv. č. 1908. MZA Brno, D 6 – josefínský katastr,

  inv. č. 970.

• Strana 145

  143

  podobě, nejsou patrny stopy po případném náhonu. Je však

  možné, že pohon nevelkého mlýna byl řešen jiným způsobem,

  mapou nezachyceným.

  98

  I nadále zůstávala Závist stejná, a to i když ostatní

  sousední obce procházely větším či menším rozvojem. Teprve

  v průběhu 20. století je na opačném břehu potoka Závistky,

  tedy již na území katastru Předklášteří, vystavěn dnešní

  domek čp. 1240. V sousedství tohoto domku při silnici se za-

  choval až do dnešní doby jediný pozůstatek někdejší význam-

  né komunikační trasy, neboť nedaleká hospoda svému původ-

  nímu účelu dávno neslouží – křížový kámen. Přestože jeho pů-

  vodní účel byl výstražný, nacházel se v místech, kde stará cesta

  k Vohančicím začínala stoupat z potočního údolí na vyvýšené

  stráně a současně se zde odpojovala úzká spojka k Deblínu (ta

  nevedla v dnešní trase, ale od kamene se oddělovala

  a pokračovala po druhém břehu potoka Závistky k Žernůvce),

  je s ním spojována pověst, hovořící o přepadení a zastřelení

  klášterního probošta Arnolda Weisskoppa. K tomu však došlo

  v roce 1642 u Svatoslavi, tedy poměrně daleko od této polohy.

  Je tak nutné dát za pravdu spíše výstražnému charakteru

  98

  MZA Brno, D 7 – matriky pozemkového výnosu, sign. 215/B; D 10 –

  stabilní katastr, inv. č. 2946; D 9 – indikační skicy, kart. 703, sign.

  2946.

• Strana 146

  144

  kamene, než romanticky podbarvené legendě bez jakékoliv

  historické opory.

  99

  99

  H. Jurman, Smírčí kameny na Vysočině. Žďár nad Sázavou 1996,

  s. 43-44.

• Strana 147

  145

  MAJETKOVÝ VÝVOJ DOMŮ

  Vohančice

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 1

  Čp. 2

  1657 – domek

  1657 – 1/2 lánový grunt

  od r. 1731 – 1/4 lánový

  grunt

  od r. 1731 – 1/4 lánový

  grunt

  1657

  Petr Gaister (pustý)

  1657

  Pavel Hanák (pustý)

  1674

  Jakub Novotný

  1674

  Jiří Diviš

  1749

  Václav Brodecký

  1749

  Pavel Kratochvíla

  1775

  Josef Beneš

  1775

  Martin Kratochvíla

  1787

  Josef Beneš

  1787

  Martin Kratochvíla

  1820

  Ondřej Pavlíček

  1820

  Franc Kratochvíla

  1826

  Ondřej Pavlíček

  1826

  Franc Kratochvíla

  1843

  Alois Pavlíček

  1843

  Franc Kratochvíla

  1880

  Františka Pavlíčková

  1880

  Jan Jaša

  1900

  Alios Staněk

  1900

  Jan Jaša

  1921

  Alios Staněk

  1921

  Jan Jaša

• Strana 148

  146

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 3

  Čp. 4

  1657 – domek

  domek

  od r. 1731 – 1/4 lánový

  grunt

  1657

  Jakub Straus

  1787

  Franc Elsner

  1674

  Petr Mušín

  1820

  Karel Baláč

  1749

  Kašpar Dohnal

  1826

  Karel Baláč

  1775

  Jan Vitula

  1843

  Franc Hemala

  1787

  Jan Vitula

  1880

  Josef Mašek

  1820

  Franc Vitula

  1900

  Josef Mašek

  1826

  Franc Vitula

  1921

  Josef Mašek

  1843

  Franc Vitula

  1880

  Tomáš Vitula

  1900

  Antonín Vitula

  1921

  Jan Vitula

• Strana 149

  147

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 5

  Čp. 6

  1657 – domek

  1657 – 1/2 lánový grunt

  od r. 1731 – 1/4 lánový

  grunt

  od r. 1731 – 1/4 lánový

  grunt

  1657

  Mikuláš Hejmal

  1657

  Šimon Štefan (pustý)

  1674

  Václav Hejmal

  1674

  Šimon Štefan (pustý)

  1749

  Petr Musil

  1749

  Jakub Koudelka

  1775

  Tomáš Musil

  1775

  Anton Koudelka

  1787

  Tomáš Musil

  1787

  Anton Koudelka

  1820

  Jan Klusák

  1820

  Franc Koudelka

  1826

  Jan Klusák

  1826

  Franc Koudelka

  1843

  Jan Klusák

  1843

  Franc Koudelka

  1880

  Jan Adamec

  1880

  Franc Jaša

  1900

  Antonín Samson

  1900

  Antonín Doubek

  1921

  Antonín Samson

  1921

  Antonín Doubek

• Strana 150

  148

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 7

  Čp. 8

  vrchnostenský zámek

  1657 – domek

  s dvorem a ovčínem - panství Kuřim

  od r. 1731 – 1/4 lánový

  grunt

  1787

  vrchn. zámek s dvorem a ovčínem

  1657

  Tomáš Schneider

  1820

  zámecká budova – panství Kuřim

  1674

  Tomáš Schneider (pustý)

  1826

  vrchn. obytné a hospodář. budovy

  1749

  Václav Babor

  1843

  vrchnostenský zámek

  1775

  Jakub Babor

  1880

  vrchnostenský zámek

  1787

  Jakub Babor

  1900

  město Brno - vrchnostenský

  zámek

  1820

  Jakub Babor

  1921

  město Brno

  1826

  Jakub Babor

  1843

  Josef Babor

  1880

  Josef Babor

  1900

  Jan Jurnečka

  1921

  Jan Jurnečka

• Strana 151

  149

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 9

  Čp. 10

  1657 – domek

  obecní pastouška

  od r. 1731 – 1/4 lánový

  grunt

  1657

  Pavel Havlíček

  1787

  obecní pastouška

  1674

  Pavel Havlíček (pustý)

  1820

  obecní pastouška

  1749

  Václav Babor

  1826

  obecní domek

  1775

  Michael Laufer

  1843

  obecní domek

  1787

  Michael Laufer

  1880

  Anton Šalbaba

  1820

  Michael Laufer

  1900

  Mikuláš Šalbaba

  1826

  Franc Laufer

  1921

  Mikuláš Šalbaba

  1843

  Josef Marek

  1880

  Franc Leifer

  1900

  František Leifer

  1921

  Metoděj Čapek

• Strana 152

  150

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 11

  Čp. 12

  1657 – domek

  domek

  od r. 1731 – 1/4 lánový

  grunt

  1657

  Blažej Schlosser (pustý)

  1787

  Franc Pilla

  1674

  Václav Smejkal

  1820

  Josef Pilla

  1749

  Vít Koudelka

  1826

  Josef Pilla

  1775

  Franc Koudelka

  1843

  Josef Hruška

  1787

  Franc Koudelka

  1880

  Jan Hruška

  1820

  Franc Jaša

  1900

  Jan Hruška

  1826

  Franc Jaša

  1921

  Antonín

  Hruška

  1843

  Franc Jaša

  1880

  Franc Jaša

  1900

  Josef Jebáček

  1921

  Josef Jebáček

• Strana 153

  151

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 13

  Čp. 14

  domek

  panský hostinec,

  dříve panský

  pivovar

  1787

  Mates Babor

  1820

  Josef Klein, hostinec

  1820

  Franc Mičánek

  1826

  Josef Klein, hostinec

  1826

  Franc Mičánek

  1843

  Franc Klein

  1843

  Franc Jaša

  1880

  Marie Kleinová

  1880

  Marie Koudelková

  1900

  František Klein

  1900

  Cyril Klusák

  1921

  František Klein

  1921

  Františka Melicharová

• Strana 154

  152

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 15

  Čp. 16

  domek

  podsedek

  1820

  Josef Koudelka

  1820

  Ondřej Petr

  1826

  Josef Koudelka

  1826

  Franc Bokert

  1843

  Matyáš Koudelka

  1843

  Karel Baiser

  1880

  Anna Koudelková

  1880

  Franc Boger

  1900

  Jan Koudelka

  1900

  Jan Boger

  1921

  Jan Koudelka

  1921

  Jan Boger

• Strana 155

  153

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 17

  Čp. 18

  domek

  podsedek

  1820

  Jan Pánovský

  1820

  Šimon Žaloudek

  1826

  Jan Pánovský

  1826

  Ludvík

  Zeranovský

  1843

  Jan Pánovský

  1843

  Franc Mičánek

  1880

  Jan Pánovský

  1880

  Franc Humpolec

  1900

  Antonín Adamec

  1900

  Karel Janča

  1921

  Jindřich Adamec

  1921

  Josefa Soukupová

• Strana 156

  154

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 19

  Čp. 20

  domek

  domek

  1820

  Anton Čermák

  1880

  Marie Jašová

  1826

  Anton Čermák

  1900

  Josef Koudelka

  1843

  Anton Čermák

  1921

  Jan Koudelka

  1880

  Anton Borek

  1900

  Anna Filová

  1921

  Josef Jiskra

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 21

  Čp. 22

  domek

  domek

  1900

  Josef Jiskra

  1900

  Jan Handl

  1921

  Antonín Leifer

  1921

  Ludvík Klíma

• Strana 157

  155

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 23

  Čp. 24

  domek

  domek

  1900

  Jan Juříček

  1900

  Karel Koudelka

  1921

  Jan Juříček

  1921

  Karel Koudelka

• Strana 158

  156

  Závist

  ROK

  MAJITEL

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 1

  Čp. 2

  hostinec Závist

  mlýn Závist

  1787

  Martin Doubek

  1787

  Josef Koudelka

  1820

  Jan Baláček

  1820

  Karel Elsner

  1826

  Jan Baláček

  1826

  Martin Baron

  1857

  Terezie Kittnerová

  1857

  Franc Pecha

  1880

  Jan Dostál

  1880

  Franc Pecha

  1900

  Josef Faber

  1900

  Jan Pecha

  1921

  Eduard Pleskač

  1921

  Anastázie Pechová

  ROK

  MAJITEL

  Čp. 3

  domek

  1921

  Julius Frištátský

• Strana 159

  157

  OBRAZOVÉ PŘÍLOHY

  Obrazové přílohy z následujících stran

  najdete v barevné podobě v digitální

  knihovně obce. Navštivte

  vohancice.diginoviny.cz/kroniky

  Pečeť Beneše z Vohančic z roku 1484 s typickým rodovým znamením

  dvojice račích klepet.

• Strana 160

  158

  Vohančice na mapě I. vojenského mapování Moravy z let 1764 až 1768.

• Strana 161

  159

  Vohančice na mapě II. vojenského mapování Moravy z roku 1838.

• Strana 162

  160

  Vohančice na mapě III. vojenského mapování Moravy z let 1874 až 1877.

• Strana 163

  161

  Mapa stabilního katastru Vohančic z roku 1826.

• Strana 164

  162

  Centrum Vohančic na mapě stabilního katastru z roku 1826.

• Strana 165

  163

  Domky Závisti – hostinec a mlýn – na mapě stabilního katastru Vohančic

  z roku 1826.

• Strana 166

  164

  Indikační skica Vohančic z roku 1826.

• Strana 167

  165

  Historická zástavba Vohančic na indikační skice z roku 1826.

• Strana 168

  166

  Osada Závist na indikační skice Vohančic z roku 1826.

• Strana 169

  167

  Vohančice s budovou zámku na mapě Moravy J. M. Vischera z roku 1692.

  Vlevo vyobrazen Deblín se zříceninami hradu.

• Strana 170

  168

  Okolí Vohančic na Müllerově mapě Moravy z 20. let 18. století. Zakreslena

  budova zámku.

• Strana 171

  169

  Vohančice na mapě deblínského polesí z roku 1754.

• Strana 172

  170

  Listina z r. 1255 se zmínkou o Mackovi z Vohančic a jeho stejnojmenném

  synovi, představující nejstarší písemný doklad existence Vohančic

• Strana 173

  171

  Detail z listiny z r. 1255, zachycující zmínku o Vohančicích.

• Strana 174

  172

  Zápis v zemských deskách z roku

  1390, obsahující první konkrétní

  doklad o vsi Vohančicích.

• Strana 175

  173

  Detail z deskovního zápisu z roku 1390 se zmínkou o Vohančicích.

• Strana 176

  174

  Záznam o prodeji vohančického statku s tvrzí z roku 1573 Janu Pergarovi

  z Perku. Tímto dokladem je ukončena staletá držba Vohančic místním

  šlechtickým rodem.

• Strana 177

  175

  Přehled domů ve Vohančicích s jejich pozemky v třetí čtvrtině 17. století

  v lánových rejstřících vohančického statku – úvodní část.

• Strana 178

  176

  Erb Pergarů z Perku v Zrcadle slavného Markrabství moravského od

  Bartoloměje Paprockého z Hlohol z roku 1593, tedy z doby, kdy drželi

  vohančický statek.

• Strana 179

  177

  Plán přízemí zámku ve Vohančicích z poloviny 18. století, zachycující

  stavební úpravy, především nové klenby v budově zámku a sýpce, zřejmě

  starší tvrzi.

• Strana 180

  178

  Plán zámku ve Vohančicích z roku 1762 – pohled na zámeckou budovu

  s přilehlým dvorem v nadhledu. V levém dolním rohu plánu se nachází

  tehdejší panský pivovar, později hospoda.

• Strana 181

  179

  Plán zámeckého areálu ve Vohančicích z roku 1762 – vlevo půdorys

  přízemí zámku a budov hospodářského dvora, vpravo pak plán patra

  a řez zámkem a sýpkou.

• Strana 182

  180

  Předpokládaná poloha zaniklé vsi Ludvíkova podle Rostislava Vermouzka

  spolu s průběhem trasy z Tišnova k Deblínu a Velké Bíteši.

• Strana 183

  181

  PRAMENY

  Moravský zemský archív Brno (MZA Brno)

  A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 273, 275, 427

  C 2 – tribunál-pozůstalosti, kart. 27, sign. D 14; kart. 255, sign. V 18

  D 1 – lánové rejstříky, inv. č. 155b

  D 2 – rektifikační akta, inv. č. 155

  D 4 – tereziánský katastr, inv. č. 155

  D 5 – urbariální fase, sign. 73/B

  D 6 – josefínský katastr, inv. č. 970

  D 7 – matriky pozemkového výnosu, sign. 215/B

  D 8 – vceňovací operáty, kart. 1077, fasc. 2946

  D 9 – indikační skicy, kart. 703, sign. 2946

  D 10 – stabilní katastr, inv. č. 2946

  D 11 – mapy stabilního katastru, inv. č. 2946

  E 8 – cisterciáci Žďár, listina č. 2, sign. A 2

  G 371 – Jaroslav Novotný – opisy moravských urbářů, inv. č. 578

• Strana 184

  182

  Archiv města Brna (AMB)

  A 1/1 - Sbírka listin, mandátů a listů, inv. č. 498

  A 1/3 – Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 155, 1049, 1054

  H 1 – Velkostatek Kuřim, inv. č. 1879, 1880, 1885, 1887, 1889, 1890, 1899,

  1904, 1908, 1935, 2343, 2344

  Státní ústřední archiv Praha (SÚA Praha)

  České oddělení dvorské komory IV, sign. M 161, kart. 157

  Edice

  AČ (Archiv český čili staré písemné památky české i moravské…) VII, s.

  209 č. 1004, s. 275 č. 1068

  AČ XVI, s. 72 č. 123, s. 252 č. 273, s. 311 č. 364, s. 406 č. 510

  AČ XVII, s. 126 č. 909, s. 130 č. 914, s. 151 č. 942, s. 209 č. 1004

  AČ XX, s. 349 č. 264

  CDM (Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae) III, s. 200 č. 223

  CDM V, s. 61 č. 65

  CDM VI, s. 69 č. 98

  PK (Libri citationum et sententiarum seu – Knihy půhoné a nálezové) II,

  s. 46 č. 222

  PK IV, s. 41 č. 240, s. 133 č. 640, 641

  PK V, s. 311 č. 252, 253, s. 385 č. 669, 670

• Strana 185

  183

  ZDB (Zemské desky moravské, brněnská cúda) IV, s. 50 č. 91, 92

  ZDB VII, s. 196 č. 845, s. 199, č. 893, 894

  ZDB VIII, s. 223 č. 145, s. 237 č. 384, 385, s. 238 č. 393

  ZDB XI, s. 294 č. 101, s. 297 č. 141

  ZDB XII, s. 344 č. 262, s. 376 č. 690

  ZDB XIII, s. 408 č. 193

  ZDB XV, s. 27 č. 243

  ZDB XVI, s. 63 č. 226, s. 71 č. 256

  ZDB XVII, s. 114 č. 193

  ZDB XVIII, s. 131 č. 38, s. 132 č. 40, s. 147 č. 119

  ZDB XXV, s. 241 č. 3

  ZDB XXVI, s. 329 č. 179, s. 355 č. 253

  ZDB XXVII, s. 377 č. 28, s. 378 č. 31

  ZDB XXIX, s. 27 č. 66, s. 132 č. 183, 184

  ZDB XXX, s. 54 č. 26, s. 154 č. 217, s. 155 č. 218

  ZDO XXXIII, s. 466 č. 93

  ZDO XXXIV, s. 475 č. 2, s. 479 č. 6

  ZDB XXXV, s. 473 č. 24

  ZDB XXXVIII, s. 581 č. 26, s. 602 č. 59, s. 644 č. 86, s. 645 č. 88

• Strana 186

  184

  LITERATURA

  Albinum, P. 1590: Meyssnische Bergk-Chronica oder Commentarius von

  den Bergkwercken im Lande zu Meyssen... Dreszden.

  Bartoš, J. a kol. 1988: Historický místopis Moravy a Slezska v letech

  1848-1960. Svazek XI. Ostrava.

  Burkart, E. 1953: Moravské nerosty a jejich literatura. Praha.

  Culková-Stuchlíková, D. 1962: Morava. Moravské spisy české kanceláře

  a české komory. Katalog. Praha.

  Doležel, J. 1997: Lažánky (okr. Brno-venkov). „U hráze“, „U čertovy hráze“.

  Opevněné výšinné sídliště raného středověku (střední doby hradištní),

  stopy dalšího raně středověkého osídlení (mladší doby hradištní)

  v předpolí. Povrchový průzkum. Přehled výzkumů Archeologického

  ústavu AVČR v Brně 1993-1994. Brno, s. 212-215.

  Doležel, J. 2013: Tišnov ve středověku a na počátku novověku /od

  slovanského osídlení do roku 1554). In: Tišnov. Příroda – dějiny –

  památky – lidé. Tišnov, s. 224-292.

  Doležel, J., Sadílek, J. 2004: Středověký důlní komplex v trati Havírna

  u Štěpánova nad Svratkou, Příspěvek k dějinám těžby stříbra v oblasti

  severozápadní Moravy ve 13. a 14. století. I. Výsledky průzkumu v letech

  1990-2001, edice písemných pramenů. Mediaevalia archaeologica 6. Těžba

  a zpracování drahých kovů: sídelní a technologické aspekty. Praha – Brno

  – Plzeň, s. 43-119.

  Haselberger von Reichenaw, J. 1535: Der Ursprung gemeynner

  Berckrecht, wie die lange zeit von den alten erhalten worde darauss die

  Künigklichen und Fürstlichen berkgs ordnungen uber alle Bergrecht

  geflossen... Strassburg.

• Strana 187

  185

  Hoffmann, F. 1994: Bojové družiny na Moravě a v Čechách před husitskou

  revolucí a za revoluce. Táborský archiv 6, s. 47-144.

  Hoffmann, F. 2000: Popravčí a psanecké zápisy jihlavské. Praha.

  Hosák, L. 1938: Historický místopis země moravskoslezské. Praha.

  Hosák, L., Šrámek, R. 1970: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. Praha.

  Hosák, L., Šrámek, R. 1980: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II.

  Praha.

  Houzar, S. 1996: Vztah některých ložisek železných rud k ložiskům

  drahých kovů na jz. Moravě. In.: Stříbrná Jihlava 1995. Sborník příspěvků

  ze semináře K dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině, Jihlava

  16.9. – 17.9. 1995. Jihlava, s. 22-25.

  Hrubý, F. 1934: Moravské korespondence a akta z let

  1620–1636. Sv. I. 1620-1624. Brno.

  Jan, L. 1995: Neznámá listina na deblínské panství. Časopis matice

  moravské 114, s. 3-23.

  Jan, L. 2005: Osudy vesnice ve středověku. In: Křenovice. Křenovice-

  Slavkov u Brna, s. 37-49.

  Jurman, H. 1996: Smírčí kameny na Vysočině. Žďár nad Sázavou.

  Knoz, T. 2006: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh,

  středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno.

  Kolektiv 2005: Vohančice 1255 – 2005. Tišnov.

  Konečný, M. a kol., Lomnice – příroda, historie, osobnosti, památky.

  Lomnice 2006.

  Konečný, M., Dufka, J. 2013: Tišnov v raném novověku a v době

  předbřeznové (1555 – 1848). In: Tišnov. Příroda – dějiny – památky – lidé.

  Tišnov, s. 293-356.

  Kouřil, P., Prix, D., Wihoda, M. 2000: Hrady českého Slezska. Brno-Opava.

• Strana 188

  186

  Krejčíř, M., Štrejn, Z. 1962: K historii dolování stříbra u Deblína. Brno

  v minulosti a dnes IV, s. 195-199.

  Kubec, F. 1996: Renesanční sgrafitová bosáž ve středních Čechách. Praha.

  Matějek, F. 1992: Morava za třicetileté války. Praha.

  Michna, P. 1968: Příspěvek k mladohradištnímu osídlení Tišnovska.

  Vlastivědný věstník moravský XX, s. 260-264.

  Michna, P., Unger, J. 1964: Mladohradištní a středověké nálezy z Deblína.

  Sborník prací filosofické fakulty brněnské university XIII, E 9, s. 192-195.

  Nekuda, V. 1961: Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu. Brno.

  Nekuda, V., Unger, J. 1981: Hrádky a tvrze na Moravě. Brno.

  Oharek, V. 1923: Tišnovský okres. Brno.

  Pilnáček, J. 1996: Staromoravští rodové. Brno.

  Peithners Edlen von Lichtenfels, J. Th. A. 1780: Versuch über die

  natürliche und politische Geschichte der böhmischen und mährischen

  Bergwerke. Wien.

  Plaček, M. 2003: Opevněná středověká sídla šlechty – nové a revidované

  lokality. Přehled výzkumů Archeologického ústavu AV v Brně 44, Brno,

  s. 157-173.

  Plaček, M. 2007: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků

  a tvrzí. Dodatky. Praha.

  Profous, A., Svoboda, J. 1949: Místní jména v Čechách. Jejich vznik,

  původní význam a změny. Díl II. Praha.

  Rypáček, F. J. 1909: Tišnovská stará kniha gruntovní z r. 1550. Časopis

  Matice moravské 33, s. 86-95.

  Řezníček, J. 2002: Moravské a slezské urbáře. Katalogy. Praha.

• Strana 189

  187

  Sadílek, J. 2013: Bukov. Historie a vývoj osídlení a stavebních památek

  obce. Bukov.

  Sadílek, J., Tatíčková, P. 2014: Obec Blažkov. Historie Blažkova a Dolní

  Rozsíčky. Blažkov.

  Sadílek, J. 2014: Deblín. Historický vývoj stavebních památek a osídlení

  obce. Deblín.

  Sadílek, J. 2016: Drahonín. Historický vývoj stavebních památek a osídlení

  obce. Drahonín.

  Sadílek, J. Juříčková, V. 2022: Moravec. Historie a vývoj osídlení obce /

  výběr z kroniky. Žďár nad Sázavou.

  Sedláček, A. 1882: Hrady, zámky a tvrze království českého I. -

  Chrudimsko. Praha.

  Slovák, J. 1920: Pobělohorský konfiskační protokol moravský z r. 1623.

  Kroměříž.

  Stránský, K., Ustohal, V., Janová, D., Buchal, A., Stránský, L. 2006:

  Deblínské rudné doly – stopy po těžbě stříbra a zlata. Archeologia

  technica 17, s. 94-103.

  Svoboda, J. F. 1948: Novoměstský okres. Brno.

  Urbánek, R., Mathesius, B. 1940: Ve službách Jiříka krále. Deníky panoše

  Jaroslava a Václava Šaška z Bířkova. Praha.

  Vašek, L. 1995: Založení Závisti u Černé Hory. Vlastivědná ročenka SOkA

  Blansko 1995. Blansko, s. 50-51.

  Vermouzek, R. 1969: Dolování u Deblína. Časopis Matice moravské 88,

  s. 16-34.

  Vermouzek, R. 1977: Zájezdní hospody. Jižní Morava 13, s. 129-139.

  Vermouzek, R. 1981: Záhadná ves Ludvíkov u Tišnova. Vlastivědný

  věstník moravský XXXIII, s. 346-349.

• Strana 190

  188

  Vermouzek, R., Šilhan, J. 1975: Dolování u Heroltic v 16. století.

  Vlastivědný věstník moravský XXVII, s. 196-207.

  Vorel, P. 1995: Vývoj pozemkové držby pánů z Pernštejna

  v 15.-17. století. In: Pernštejnové v českých dějinách. Pardubice, s. 9-76.

  Vorel, P. 1997: Česká a moravská aristokracie v polovině 16. století. Edice

  register bratří z Pernštejna z let 1550-1551. Pardubice.

  Vorel, P. 1999: Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy

  v dějinách Čech a Moravy. Praha.

• Strana 191

  189

• Strana 192

  vydala obec Vohančice

  květen 2025

  www.vohancice.cz

  Vohančice jsou obec v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji.

  Rozkládají se v Křižanovské vrchovině, přibližně 4 kilometry jižně od Tišnova.

  První písemná zmínka o obci pochází z roku 1255.